Obchod se smíšeným zbožím v St. Elmo

Reportáž našeho amerického spolupracovníka ze Skalistých hor.

St. Elmo nese hrdý název „Gost Town“, čili Město duchů, ale je to spíš obec, která hodně pamatuje a má dost bohatou historii. Obec byla založena již v roce 1887, ale zaregistrována byla až v roce 1880. Nalézá se v colorádském okrese Chaffee. Leží v srdci pohoří, které se nazývá Sawatch Mountains. Nejbližší civilizaci lze najít ve dvacet mil vzdáleném městě Buena Vista. St. Elmo – jak se zdá – je nejvíce navštěvovaným místem v řadě tazvaných “ghost towns“.

Advent u protinožců. Z nejmenšího, ale nejroztodivnějšího kontinentu píší Foňa a Vilka Zemanovi z Adelaide

V roce 2015 jsme si s Vilkou sjeli na kánoi část řeky Murray z osady Loxton do osady Blanchetown. Loxton je vzdálený 490 km po řece Murray od oceánu, do kterého se vlévá. Ujeli jsme tehdy 216 km za 12 dnů. Nyní jsme na naší minulou plavbu navázali, a vypluli z našeho pozemku v osadě Blanchetown. Řeka Murray je největší řeka Austrálie. Pramení v Australských Alpách a vlévá se do oceánu blízko Adelaide v Jižní Austrálii. Je dlouhá 2 570 km. I když je řeka mohutná, její proud má rychlost snad jen 1-2 km v hodině. 

Po čtyřech letech se vrátila anketa Český slavík, v níž nový majitel Karel Janeček použil vlastní volební systém D21. Janečkovou touhou je prosadit tento model v českém volebním systému. Je to velmi nepravděpodobné, a i kdyby se tak opravdu stalo, metodu může změnit některý z našich soudů tak, aby byla k ničemu.

Karel Gott, rekordman mezi vítězi Slavíků. Získal jich čtyřicet dva

Zamyšlení nad vývojem české hudební scény v uplynulých šedesáti letech, zvláště pak nad soutěží o slavíky Zlaté i České

Anketa Zlatý slavík napadla tehdejšího redaktora týdeníku Mladý svět Ladislava Smoljaka, a možná mu to pošeptal sám Jára Cimrman. Nápad to byl původně hravý, hlasování se v prvním ročníku 1962 zúčastnilo na 770 čtenářů, a na prvních místech se umístili Waldemar Matuška, Yvetta Simonová a Eva Pilarová. Karel Gott nebyl v první desítce, ale další ročník už vyhrál.

Herečka a úspěšná spisovatelka Dana Vacková

Možná to bude znít paradoxně, ale o audioknihu Dany Vackové Jedna bosá, druhá neobutá se v podstatě zasloužil covid. Tíživá atmosféra v době nejtvrdšího lockdownu, bez možnosti kontaktů a setkávání, iniciovala Petra Třebického (KTO) a audio-nakladatelství Čtimi k namluvení zmiňované povídkové publikace, která v knižní formě vyšla již před deseti roky. Všechno se tentokrát odehrávalo po mailu, včetně načtení knihy...

Třetí ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia

Do Jihlavy

V jedné bufalobilce se uvádí: „Kdekoliv jsem se ve Spojených státech setkal s Čechy, byli to mužové chrabří...“ – prohlásil Buffalo Bill – „...a kdykoliv v nebezpečí jsem si přál mít po ruce nějakého Čecha!“ Mohli bychom proto očekávat, že tento znalec bojových tradic husitské slávy vzdá hold potomkům Žižkovým přinejmenším tím, že se z Brna vydá do žírných krajů Českého království, předvede své umění v Českých Budějovicích, poputuje do české Plzně a odtud do zlaté matičky všech Čechů.

Autoři Autoři knihy Miroslav Čvančara a Jaroslav Čvančara

Druhá ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia

V Brně

Časně ráno v sobotu 11. srpna zahlédl strojvůdce prvního vlaku vzdálené obrysy hradu Špilberku a sbíhající se řečiště Svitavy a Svratky. A zanedlouho již lokomotiva vjížděla do svahy obklopené kotliny, v níž se rozkládalo historické jádro Brna. Živé středisko mnoha továren, křižujících se železničních tratí a místních tramvajových linek.

Město, které stejně jako Těšín, Moravská Ostrava, Opava, Přerov, Jihlava i Liberec poznalo již před deseti roky nejen putovní kinematograf, ale jež se navíc od roku 1882 chlubilo významným evropským prvenstvím – divadlem elektrifikovaným podle plánů Thomase A. Edisona.

Na druhé straně Brno však mělo pověst nejsilnější bašty germanismu na Moravě. V roce 1905 žilo ve městě bezmála 126 000 obyvatel, z nichž se 82 000 hlásilo k národnosti německé a 42 000 k české. A to nepočítáme celý ostrov německého nacionalismu, vybíhající z Brna hluboko na jih.

Ukázka z pozoruhodné knihy Miroslava a Jaroslava Čvančarových, kterou v rozsahu 363 stran a v bibliofilském nákladu vydalo pražské nakladatelství Academia. Kniha pojednává nejen návštěvu Buffalo Billa s jeho Wild West Show v zemích Českého království v roce 1890, věnuje se i životu a dílu muže, který toho dokázal daleko víc, než jen střílet bizony.

Jak se redaktor stal 21. srpna 1968 kolportérem a pomáhal podpalovat tank.

Často jsem chodil spát v pět hodin ráno. Dvacátého srpna 1968 jsem šel do postele dřív a v době mezi psem a vlkem mě vzbudila moje stará milá bytná: „Pane redaktore, obsadili nás Rusáci!“ Inu v pětasedmdesáti letech mívá člověk všelijaké sny. Vyšel jsem před dům a Praha se probouzela do světla a podivně, leč intenzivně hlučela.

Chief Ouray z indiánského kmene Ute žil v letních měsících v horách Colorada. Na zimu se celý jeho kmen stěhoval do rovin, do mírné oblasti, kde jsou dnes městečka Montrose a Delta.

Chief Ouray měl několik žen a poslední byla squaw jménem Chipeta. Byla to celkem pohledná ženská, která nemusela stát po kolena v řece Uncompagre a moc máchat a prát, neboť podsaditý Chief byl jedním z nejbohatších náčelníků mezi indiány vůbec.

Legendární Fort Hazard, sídlo osady Zlatý klíč

První polovinu roku 1971 jsem dělal zvláštně smutnou činnost: balil jsem v redakci už zastaveného měsíčníku Kurýr rukopisy a fotografie, a vracel je autorům. Ostatní písemnosti jsem balil do velkých balíků. Pak někdy na začátku léta přijel náklaďák a pár chlapů v montérkách to literární dědictví naházelo na korbu a někam to vyvezli. Nemusel jsem už tuto práci dělat, mohl jsem se na to vykašlat, ale bylo to pořád lepší, než se dát k dispozici pracovnímu úřadu. Redaktor ze zakázaného časopisu.

Na začátku léta jsem byl volný, i když jsem nevěděl, co bude dál. Tak jsem si na nosič motorky hodil usárnu a celtu, která se jinak nosila kolem usárny jako bandalír, a vyjel do jižních Čech. Bloumal jsem Šumavou, zajel na Lužnici, na Lipno, kde jsem byl poprvé, když se ta přehrada napouštěla. Byl to tehdy zvláštní pocit - ty prázdné domy mizející pod vodou, rumiště na konci Černé, kam jsme do lesa chodívali spávat... Apokalyptický závěr příběhu o Králi Šumavy.

Zajel jsem na Fort Hazard. Jezdíval jsem tam rád a docela často, vážil jsem si přízně osadníků Zlatého klíče, miloval jsem jejich noblesu a jinakost, kterou se odlišovali od trampského světa. Bylo uprostřed týdne a na Hazardu nikdo nebyl. Mohl klidně být, ale nebyl. Postavil jsem si z té jediné vojenské celty hrobeček, za soumraku zalezl do spacáku a díval se na stmívající se nebe. Ležel jsem ve smrkovém lese hned u chalupy, který už tam dávno není, a bylo mi smutno.