Jiří Černý (v pozadí) a Fedor Skotal, redakce Portýra v Plzni, 80. léta minulého století. Předmětem zkoumání v rukou klasika české hudební kritiky je láhev rumu. (foto Jiří Hampl)

Před několika dny vstoupil ing. Pavel S. z Jevan do tamní restaurace Na statku a oznámil, že na hrázi rybníka našel přejetou rybu. Rozpoutala se debata o tom, kam asi ta ryba šla. Elektrikář Honza H. říkal, že ty ryby pořád někam chodí, že je tam potkává, zvláště pak navečer.

Unikátní dokument o Jaroslavu Foglarovi natočil v osmdesátých letech historik Jaroslav Čvančara, který sám sebe spíš označuje za publicistu - badatele.. Chtěl jím vzdát poctu svému skautskému vedoucímu a legendárnímu autorovi Rychlých šípů. Jaroslav Čvančara už snímek pokládal za ztracený poté, co jeho filmový archiv vyhořel. Jenže film nakonec unikl zkáze a ukázky z něj vám dnes můžeme předvést.

V průběhu loňského léta jsem především ve vodáckých campech podél českých řek dozrál k děsivému zjištění – kdo nemá pruhované námořnické tričko, je out. Co out, je trapnej. Na nádraží v Ledči nad Sázavou jsem dokonce uviděl plný vagon předškolních dětiček v pruhovaných minitričkách a s bílými mariňáckými miničepičkami na hlavičkách. Byla mi hanba.

To takhle jednu sobotu v polovině ledna roku 1990 mi zazvonil telefon. Volal Kapitán Kid: „Ahoj! Prosím tě, navštívili mě tady dva kamarádi, kteří vydávají takový trampský samizdatový časopis, a chtěli by to teď začít dělat tak nějak oficiálně. Tak mě přišli požádat o pomoc. Ale já toho mám hodně a nemám na to čas. Ale ty se v tom vyznáš také, nemohl bys jim pomoct?“

Dlouhá léta jsem si novoročenky od přátel schovával. Byly tištěné, některé blbé, mnohdy však s výtvarnou i intelektuální hodnotou. Ta byla vítaná, dokonce očekávaná, ale v důsledku o ni snad ani nešlo – v té sbírce byl lehký sentiment radosti z přátelství.

…první  péefka rozesílal jsem roku 1965!...  před /píšu to skoro nevěřícně! / půlstoletím!!! Ten rok jsem žil na Mostecku a s litvínovským Docela malým divadlem premiérovali jsme někdy na podzim beatnickou poezii Gregoryho Corsa…  Už se leccos smělo, moje divadélko mělo za sebou čtyři a půl léta existence, stejný časový  úsek  byl před námi, než zaniklo …

Byl to opravdu dobrý rok. Režisér Václav Křístek dokončuje ve střižně poslední dva díly třináctidílného dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha. Asi není náhoda, že se na něm podílela celá plejáda tvůrců Music Open – Hanka Hosnedlová, Lilly Pavlak, Jana Skotalová, na jednom natáčení si zahrála i Kobrova Růženka Kučerová… Opakovaně v dokumentu vystupují Honza Dobiáš, Josef Kobra Kučera, Míra Navara, Petr Vokoun Náhlík (znovu náměstek plzeňského primátora, blahopřejeme), historik a spisovatel Jindřich Marek, publicista Stanislav Motl, velký byl přínos kapelníka a badatele Jaroslava Čvančary...

Zdála se vám krajina ve filmech s Pánem prstenů neskutečná? Opak je pravdou – taková místa s neuvěřitelnou spoustou vodopádů, gejzírů, sopek, ledovců, zeleně a skalních útvarů spolehlivě najdete na Novém Zélandu. Je to skutečně kouzelná země, ale i tady žijí lidé a mají své problémy, tak jako kdekoliv jinde. Zdejší historie novodobé civilizace, trvající zhruba dvě stovky let,  je převážně odvozena od vězeňství. Bílí kolonizátoři sem přiváželi z Anglie vězně, a ti byli nuceni stavět zde svá vězení, pevnosti, městečka. Byli mezi nimi i malí kluci ve věku deseti, jedenácti let, kteří z hladu ukradli třeba kus chleba...

Ta dlouhá kolona aut sjížděla pomalu od Hradišťka do Štěchovic, přejela památný most a seřadila se na nábřeží levého břehu Vltavy. Tři mikrobusy s logem České televize, čtyři americké jeepy ze dvou různých válek, osobní auta mimopražských účinkujících. Z náplavky dole se zvedl statný rybář a školeným hlasem volal – „to jsou ti filmaři! Nenechají člověka v klidu!“ Tomáš Töpfer, herec a ředitel Vinohradského divadla.