Autoři Autoři knihy Miroslav Čvančara a Jaroslav Čvančara
Druhá ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia
V Brně
Časně ráno v sobotu 11. srpna zahlédl strojvůdce prvního vlaku vzdálené obrysy hradu Špilberku a sbíhající se řečiště Svitavy a Svratky. A zanedlouho již lokomotiva vjížděla do svahy obklopené kotliny, v níž se rozkládalo historické jádro Brna. Živé středisko mnoha továren, křižujících se železničních tratí a místních tramvajových linek.
Město, které stejně jako Těšín, Moravská Ostrava, Opava, Přerov, Jihlava i Liberec poznalo již před deseti roky nejen putovní kinematograf, ale jež se navíc od roku 1882 chlubilo významným evropským prvenstvím – divadlem elektrifikovaným podle plánů Thomase A. Edisona.
Na druhé straně Brno však mělo pověst nejsilnější bašty germanismu na Moravě. V roce 1905 žilo ve městě bezmála 126 000 obyvatel, z nichž se 82 000 hlásilo k národnosti německé a 42 000 k české. A to nepočítáme celý ostrov německého nacionalismu, vybíhající z Brna hluboko na jih.
Ukázka z pozoruhodné knihy Miroslava a Jaroslava Čvančarových, kterou v rozsahu 363 stran a v bibliofilském nákladu vydalo pražské nakladatelství Academia. Kniha pojednává nejen návštěvu Buffalo Billa s jeho Wild West Show v zemích Českého království v roce 1890, věnuje se i životu a dílu muže, který toho dokázal daleko víc, než jen střílet bizony.
František Kriegel, statečný politik a lékař v jedné osobě
Vzpomínka na srpnovou okupaci z pera básníka, recitátora, pedagoga a tehdy v srpnu rozhlasového redaktora
Každý rok kolem výročí srpnových okupačních dnů přemýšlím, zda jsem – tenkrát čtyřiatřicetiletý - v onom legendárním týdnu neprožil něco jako vrchol života. Bylo to v severních Čechách, v Litvínově, kde mne ta zpráva zastihla: kolem čtvrté 21. srpna k ránu mne volal kolega Honza Dušek z ústeckého rozhlasu:“ Pusť si rádio a rychle přijeď. Já už jsem tady!“ Nebylo těžké pro mne, svobodného mládence, sbalit pár švestek a seběhnout do města na nádraží. Už cestou jsem vnímal, že se děje něco, nač budeme asi jednou vzpomínat. Jak? V dobrém či zlém? Podnes nevím, co z toho převládá…
Budou vůbec jezdit vlaky? napadlo mne, když jsem dorazil na pustý perón stanice Litvínov-město, ale výpravčí už věděl z vysílání, oč jde. Ostatně v noci se ozývaly zvláštní zvuky z krušnohorských lesů nad městem, jako by se tam s praskotem lámaly skály. Kdo mohl tušit, že jde o ozvěny tankových pásů čerstvých okupantů přejíždějících hranice z NDR?
Jak se redaktor stal 21. srpna 1968 kolportérem a pomáhal podpalovat tank.
Často jsem chodil spát v pět hodin ráno. Dvacátého srpna 1968 jsem šel do postele dřív a v době mezi psem a vlkem mě vzbudila moje stará milá bytná: „Pane redaktore, obsadili nás Rusáci!“ Inu v pětasedmdesáti letech mívá člověk všelijaké sny. Vyšel jsem před dům a Praha se probouzela do světla a podivně, leč intenzivně hlučela.
Chief Ouray z indiánského kmene Ute žil v letních měsících v horách Colorada. Na zimu se celý jeho kmen stěhoval do rovin, do mírné oblasti, kde jsou dnes městečka Montrose a Delta.
Chief Ouray měl několik žen a poslední byla squaw jménem Chipeta. Byla to celkem pohledná ženská, která nemusela stát po kolena v řece Uncompagre a moc máchat a prát, neboť podsaditý Chief byl jedním z nejbohatších náčelníků mezi indiány vůbec.
Legendární Fort Hazard, sídlo osady Zlatý klíč
První polovinu roku 1971 jsem dělal zvláštně smutnou činnost: balil jsem v redakci už zastaveného měsíčníku Kurýr rukopisy a fotografie, a vracel je autorům. Ostatní písemnosti jsem balil do velkých balíků. Pak někdy na začátku léta přijel náklaďák a pár chlapů v montérkách to literární dědictví naházelo na korbu a někam to vyvezli. Nemusel jsem už tuto práci dělat, mohl jsem se na to vykašlat, ale bylo to pořád lepší, než se dát k dispozici pracovnímu úřadu. Redaktor ze zakázaného časopisu.
Na začátku léta jsem byl volný, i když jsem nevěděl, co bude dál. Tak jsem si na nosič motorky hodil usárnu a celtu, která se jinak nosila kolem usárny jako bandalír, a vyjel do jižních Čech. Bloumal jsem Šumavou, zajel na Lužnici, na Lipno, kde jsem byl poprvé, když se ta přehrada napouštěla. Byl to tehdy zvláštní pocit - ty prázdné domy mizející pod vodou, rumiště na konci Černé, kam jsme do lesa chodívali spávat... Apokalyptický závěr příběhu o Králi Šumavy.
Zajel jsem na Fort Hazard. Jezdíval jsem tam rád a docela často, vážil jsem si přízně osadníků Zlatého klíče, miloval jsem jejich noblesu a jinakost, kterou se odlišovali od trampského světa. Bylo uprostřed týdne a na Hazardu nikdo nebyl. Mohl klidně být, ale nebyl. Postavil jsem si z té jediné vojenské celty hrobeček, za soumraku zalezl do spacáku a díval se na stmívající se nebe. Ležel jsem ve smrkovém lese hned u chalupy, který už tam dávno není, a bylo mi smutno.
Jsem sentimentální. Vadí to někomu? Vystřihuji si všechny články o Karlovi a teď, když mě šéfredaktor řekl, že bych měl o něm něco napsat, našel jsem si v krabici všechny články, přečetl a až mě udivilo, kolik blbostí, nesmyslů a lží se může sejít kolem jedné osobnosti.
Mělo se o něm (a dělat rozhovory s ním) psát víc v době, kdy se nadšeně vrátil. Upozorňuji, že nebyl emigrant, ale exulant, jako Komenský, a byl stejně pilný, ač nikoho neučil, ale říkal, pojmenovával nám věci a situace, životní příběhy, ve kterých jsme žili. To dělal i po svém návratu. Kdyby jenom prezentoval svůj životní boj proti totalitě, byl by vážen, Havel by ho zval na Hrad, dostal by taky nějaký ten řád, měl by talk show a vůbec. Zazpíval na Václavském náměstí s Karlem Gottem a u piva, s trochou nostalgie mi říkal: „Proč pořád píšou, že tam Karel Gott zpíval s Krylem? I po cinkání klíči jsou tu všechny kvality obrácené.“
S Karlem Krylem jsem se potkával jako tramp, pak jsme po vojně v roce 1966 spolu s Václavem Duškem, Lirunou Razákovou, Petrem Vencourem, Dankem Koblasou (ano, bratrem slavného Koblasy, jenže nenamyšleným a křehkým), Miss Severočeský kraj Danou, Alexem Koenigsmarkem, směskou, která se náhodně sešla v severních Čechách, stali teplickými potrhlíky, kteří založili Divadélko na zámku v Černé kuchyni. Jiní to prezentují jenom jako Divadlo v Černé kuchyni (dalšími názvy a cestováním ze zámku po Teplicích vás už nebudu obtěžovat).
Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. Mohlo to být před osmi nebo devíti roky. Nikdy si je neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik".
Unikátní dokument o Jaroslavu Foglarovi natočil v osmdesátých letech historik Jaroslav Čvančara, který sám sebe spíš označuje za publicistu - badatele. Chtěl jím vzdát poctu svému skautskému vedoucímu a legendárnímu autorovi Rychlých šípů. Jaroslav Čvančara už snímek pokládal za ztracený poté, co jeho filmový archiv vyhořel. Jenže film nakonec unikl zkáze a ukázky z něj vám dnes můžeme předvést.
Jak mi Václav Havel vypil pivo a stal se prezidentem
Sluníčko svléká děvčata, slečny a paní z kalhot a dlouhých sukní. Protože mám zablokovaný krk a musím se otáčet za krásnýma nohama celým tělem, tak se strašně nadřu. Jsem totiž, na rozdíl od pana Párala, který je horňák, dolňák. Vyklenutá lýtka, půvabná stehna a sice zakrytá, ale nádherná prdélka jsou silným estetickým zážitkem. Pravda je, že minisukně se objevují už v předjaří. To se odhalují ty dívky a ženy, které nemají nohy jako manekýny, aby přilákaly naše pohledy, než přijde čas krasavic.. Jaro bývá někdy krásné, někdy aprílové. Jedna vlašťovička jaro nedělá. Pokud tedy přiletěla v první teplé dny, musel ji následný chlad zaskočit.
Brněnský fotograf Svatoslav Fiala nám poslal historickou fotku. Svaťa byl ve druhé polovině minulého století prominentní fotograf brněnské popové a rockové scény. Na tomto nedatovaném snímku, pocházejícím podle mne z kraje 70. let, zachytil tři významné osobnosti – Hanku a Petra Ulrychovy a Rudiho Kovandu. Tajemného Rudiho, kterého mimo Brno nikdo neznal, než údajně vyhrál anketu Zlatý slavík.
Britští vojáci, kteří uprchli ze zajetí, pózují s vlajkou Velké Británie v kasárnách na náměstí Republiky. Fotografie vznikla v době Pražského povstání.
Dva odvážní Britové a více než 120 zesměšněných a obelstěných esesmanů…To je ústřední charakteristika skoro neuvěřitelného a dnes již zapomenutého příběhu. Příběhu z Pražského povstání v roce 1945. Hlavními aktéry tu jsou, kromě dvou Britů, také dva velitelé bojů o rozhlas, dnes již rovněž neznámí. Čtyři stateční muži, kteří ve snaze zachránit lidské životy vymysleli neskutečně drzou lest. A právě s její pomocí se rozhodli, bez jediného výstřelu, odzbrojit dokonale ozbrojené a hlavně všeho schopné esesmany.
Docela nenápadný a hlavně zapomenutý dokument. A přece – člověk si už při prvním čtení uvědomí, v jak dramatické době vznikl. Stačí, když se podíváte na datum: 7. května 1945 Praha. Čas: 11:40.
Rovněž se tu dočteme o místě, kde tento dokument spatřil světlo světa: Schule Bahnhofgasse Nr.1. Tedy – dnešní Základní škola v Praze Na Smetance. Budova, která jak mnozí vědí, leží v bezprostřední blízkosti Českého rozhlasu.
Jde o kapitulační listinu. Německá posádka, umístěná ve zmíněné škole, skládá zbraně do rukou zástupců československé armády. Za československou stranu jsou podepsáni štábní kapitán Záruba a jeho zástupce štábní kapitán ing. Kopecký. A pak jsou tu ještě dvě ne moc česky znějící jména: Thomas Vokes a William Greig. Oba jsou tu uvedeni jako zástupci československé armády.