Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

Chief Ouray z indiánského kmene Ute žil v letních měsících v horách Colorada. Na zimu se celý jeho kmen stěhoval do rovin, do mírné oblasti, kde jsou dnes městečka Montrose a Delta.

Chief Ouray měl několik žen a poslední byla squaw jménem Chipeta. Byla to celkem pohledná ženská, která nemusela stát po kolena v řece Uncompagre a moc máchat a prát, neboť podsaditý Chief byl jedním z nejbohatších náčelníků mezi indiány vůbec.

Jednoho dne – a každý se dočká – Chief odjel na návštěvu do jižního Colorada navštívit spřátelený kmen Jižních Ute a řešit kmenové problémy. Když odjížděl z tábora, byl v pořádku. Co se mu přihodilo u sousedů, to nikdo neví a nikdo ani ve snu nemohl předvídat, že se tak stane. Udělalo se mu velmi zle a zakrátko běžec přiklusal se zprávou o jeho úmrtí. Od toho okamžiku začaly pro jeho bývalku Chipetu nedozírné problémy.

 

Chief Ouray byl náčelníkem Ute indiánů a Chipeta byla jeho druhá žena. Jsou oba pochováni ve městě Montrose, Colorado.

Kolem chaty, kde manželé přebývali, se začali shromažďovat válečníci za účelem ničení. Jeden by řek‘, co blbnou ničit vdově majetek, když zrovna ztratila manžela? Jenomže zákon v kraji zněl jednoduše a srozumitelně. Pakliže zemřelý indián nezanechal pozůstalým závěť s přesným popisem,, co komu zanechává, tak veškerý jeho majetek musí být zničený. Nejen majetek věcný, ale i koně a jiná zvířata musí být usmrcena. Další zákon nařizoval, že mrtvola musí být pohřbena v místě, kde dotyčný zemřel. A navíc nikdo – kromě hrobníků – nesmí znát místo posledního odpočinku nebožtíka. Přestupky proti jejich zákonu se trestaly smrtí. Tvrdé a přísné byly jejich kmenové zákony.

Výhoda byla v tom, že se pozůstalí nemuseli hádat. Všechno bylo zničeno a zdemolováno. Nevýhodou bylo, že pozůstalí potom třeli bídu a vlastně neměli ani kde bydlet. Chyběli koně a chyběli psi. Chybělo všechno a muselo se začít znovu. Tím se myslí začít znovu tvrdě pracovat. V případě, že se našla závěť, která určovala, kdo a co dostane, veškeré rozdělení majetku proběhlo hladce a bez nejmenších problémů. Taková závěť v případě smrti náčelníka Ouraye se nenašla, a proto se scházeli muži i ženy s jedinou myšlenkou a za jediným účelem. Všechno spálit, všechno zdemolovat a zvířata vyvraždit.

 

Náčelníkův pomník na zahradě muzea ve městě Montrose, Colorado

Chudák Chipeta. Umíš si představit tu hrůzu, kterou musela prožít? Hádali se do krve a ti horkokrevní škrtali křesadly. Vyděšená žena nakonec urychleně poslala běžce pro správce rezervace pana Berryho, a ten se okamžitě vydal do tábora rozezlených válečníků. Přijel v bryčce za minutu dvanáct. Ne za pět, ale za jednu. Trvalo celý den, než je přesvědčil. Přesvědčil je o tom, že už nejsou v době kamenné, ale že jsou v rezervaci a musí se podřídit jiným zákonům. Snad jim i slíbil větší příděl zboží a pohrozil posmrtnou Sedmou kavalérií. To se lze pouze domnívat. A tak nakonec došlo ke smutné dohodě. Bylo vybráno sedmnáct těch nejsilnějších a nejušlechtilejších koní a stádo bylo hnáno do tábora Jižních Ute. Tam koně převzali hrobníci a odjeli pohřbít slavného náčelníka. Odjeli sami. Bez honců, jen s mrtvolou a se stádem koní.

 

Pomník jeho ženy Chipety.Nad pomníkem Chipety je dřevěný kříž McCooka, indiána, který přenášel náčelníkovi kosti. Hrob Ouraye se nachází v obci Ignacio, Colorado.

Na zpáteční cestě do rezervace se celá výprava zastavila pod strmým útesem, kde se odehrála poprava ušlechtilých koní. Jedno zvíře za druhým bylo zabito na kraji propasti a svrženo na hromadu nanošených kmenů a větví. S posledním koněm byla hranice zapálena. Nalezené kosti svědčily o popravě koní.

Jeden se ptá a právem - proč vraždit koně? Protože tehdy – a snad i dnes – indiáni věřili, že se po smrti dostanou do Šťastných lovišť. (Happy Hunting Grounds.) A tam budou žít a potřebovat zdatné koně. Nejen koně, ale i věci, které užívali na zemi. Když indián zemřel v noci – a z toho měli strach – znamenalo to, že se bude i v noci prohánět po vysněné prérii. Když byl slunečný den, tak vždy prohlašovali přesvědčivě, že je dobrý den umřít. (It is a good day to die.) Zrovna tak věřili, že zohyzděná a rozsekaná mrtvola nepřítele bude v takovém stavu přebývat ve Věčných lovištích. Věřili ve Velkého ducha. Měli svého boha (Great Spirit) i víru a z toho plynoucí krutosti i nelidská mučení. Zdaleka nebyli jediní. A učili se rychle!

Z knihy Co viděla americká prérie

 


Trvalo roky, než hrobníci z kmene Jižních Ute v Coloradu souhlasili s odhalením tajného místa posledního odpočinku náčelníka. Několik vládních úředníků se vypravilo i s hrobníky do opuštěného kraje, do skal, kde Ouray ležel. Vlastně neležel, seděl. Seděl ve skalním otvoru a byl zazděn kameny. S mrtvolou se nedalo hýbat. Rozpadla by se na prach. Tak byly kameny zase vráceny na své původní místo a záležitost ponechána osudu. Později: Náčelníci Buckskin Charlie a John McCook přenášejí kosti Ourayovi do nového hrobu.

 

Obrázek indiánské košile ušité pouze pro tanec Duchů. Zaručovala neprůstřelnost a nedotknutelnost tanečníkovi.Bohužel pověra, která se nenaplnila. Wasichus se nevypařil. Foto: Knihovna v Denveru

 

 

Foto: Jerry Pupál Vecka a archiv

Foto týdne

Jste náš host číslo

9623886

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz