Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

Karel Gott, rekordman mezi vítězi Slavíků. Získal jich čtyřicet dva

Zamyšlení nad vývojem české hudební scény v uplynulých šedesáti letech, zvláště pak nad soutěží o slavíky Zlaté i České

Anketa Zlatý slavík napadla tehdejšího redaktora týdeníku Mladý svět Ladislava Smoljaka, a možná mu to pošeptal sám Jára Cimrman. Nápad to byl původně hravý, hlasování se v prvním ročníku 1962 zúčastnilo na 770 čtenářů, a na prvních místech se umístili Waldemar Matuška, Yvetta Simonová a Eva Pilarová. Karel Gott nebyl v první desítce, ale další ročník už vyhrál.

Z té hravé myšlenky se ale velmi rychle stávala významná a prestižní záležitost. Hudební byznys u nás byl deformován dobou, ale pořád to byl byznys. Tvrdý byznys, ochotný likvidovat soupeře, maně vzpomínám na nádherný tenor Pavla Bartoně. Umělci z popředí Slavíka byli na zdejším malém tržišti na výsluní, zajímali se o ně pořadatelé, hudební (i knižní) vydavatelství, a především diváci. Zlatému slavíkovi se vyplatilo vydat LP desku, která pak zněla v určitém nedostatku jiného hudebního materiálu a s kvótami na zahraniční písničky z Čs. rozhlasu i Čs. televize. Voliči Pirátů, jiná elektronické média u nás tehdy opravdu nebyla. Na tyto interprety pak chodili diváci a ve Zlatém slavíku pro ně hlasovali.

Působily zde mocné hudební stáje s politicky přikrytými zády – a vedle těch velkých i menších šíbrů také manažeři populárních umělců, přestože tato kategorie oficiálně neexistovala. Ty ostatní zastupovaly vcelku lhostejné krajské umělecké agentury. Talent příliš neznamenal, a je to tak dodnes.

Zlatý slavík byla soutěž korespondenční, tedy ovlivnitelná počtem zaslaným kuponů z Mladého světa, Mladé fronty a slovenské Smeny. Všichni v branži věděli, že je třeba si posílat hlasy. Dělaly to jejich stáje, fankluby, ale i umělci sami. Statečně se mi v té době k tomu přiznal třeba Petr Ulrych. „Dělají to všichni. Tak co mi zbývá?“.  Byli jsme přátelé, věděl, že mi to může říct. V podzemí pražské Lucerny mě na toto téma vykřičela právě ověnčená Zlatá slavice. Křičela nahlas a rozhlížela se, kdo všechno se dívá. 

Věděli to všichni. Věděli to i pořadatelé ankety, redakce Mladého světa. A vím, že je to štvalo.

Nicméně Zlatý slavík byla současně soutěž respektovaná, potřebná, oblíbená. Neměli bychom tak úplně odsuzovat soutěž, měli bychom odsoudit dobu. Stojím za Zlatým slavíkem, stejně jako stojím za Bratislavskou lyrou, malým slovenským oknem do světa.

Se zánikem skvělého Mladého světa zanikla začátkem devadesátých let i soutěž o Zlatého slavíka. Nahrazena byla Českým slavíkem, vychladlým odvarem původního vzoru. Nová soutěž byla poznamenána nezkušeností, ztrátou kontinuity, buranstvím podnikatelského baroka a bílých ponožek v černých mokasínech. Vzpomínáte? Taky jste tak chodili? Citelným vlivem hudebních agentur. Nehybností české hudební scény, ba dokonce restartem normalizačních hvězd..

Tento příběh opravdu nenapsal Jára Cimrman, konzultoval jsem to i s prof. Fiedlerem, cimrmanologem z Vídně. Napsala ho nevyvinutá doba. Sledujete aspoň trochu naši politickou scénu? Tak co byste chtěli po scéně hudební?                                       (pokračování)

Foto týdne

Jste náš host číslo

9623724

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz