Vzkazy

  • Čeští lednoví jubilanti

    * 16. 1. 1931 se narodil Vladimír Škutina, humorista, publicista, spisovatel

     

    * 16. 1. 1941 Marie Zábranská – výtvarnice, manželka významného českého ilustrátora Adolfa Zábranského, zakládající členka skupiny pražských výtvarnic Femina. Za svoji celoživotní tvorbu obdržela Cenu Evropského kruhu umění Franze Kafky (2009) a Aliance Salvadora Dalí (2011).

     

    * 17. 1. 1941 se narodil Vašek Souček, novinář, glosátor. moderátor, dlouholetý člen a speaker kapely Lokálka.  Redaktor regionálního studia Českého rozhlasu v Hradci Králové, kde má vlastní pořad Glosa Václava Součka. V roce 2006 spolu s Jiřím Fraňkem a Adamem Černým získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

     

    * 20. 1.1946 se narodil jeden z nejvýznamnějších tuzemských písničkářů Vladimír Merta. Vystudovaný architekt, absolvent hrané režie na FAMU, publicista, spisovatel, fotograf, dramatik a filmový režisér. Muž, o kterém se dozvíte jinde mnohem víc, a pořád to bude málo.

     

    *23.  1. 1891 František Smolík – český herec a zpěvák. Vytvořil řadu vynikajících divadelních a filmových rolí. Nazpíval řadu písní pro firmu Homocord (např. Maminko mámo, Až na světě hochu budeš sám)

     

     

    * 26. 1. 1951 se narodila Jarmila Kratochvílová – nejlepší běžkyně v dějinách země. V roce 2020 vstoupila do rekordmanské Síně slávy za 37 let nepřekonaný světový rekord v běhu na 800 metrů, který zaběhla časem 1:53,28 v Mnichově v červenci 1983.

     

     

    * 28. 1. 1961 narodil skladatel, textař, aranžér a publicista Vladimír Kočandrle. V osmdesátých letech zakládal skupinu OK Band a byl jejím kapelníkem, spoluzakládal a byl ředitelem společností Monitor, později se stal ředitelem EMI pro Česko a Slovensko. V současnosti stojí Vladimír Kočandrle v čele české pobočky Warner Music

     

    *29.  1. 1931 Miroslav Raboch – akademický sochař, keramik a pedagog. Autor tzv. „keramického  nesmyslu“, neboli hlavní ceny festivalu Porta.

     

    Sen několika generací mladých muzikantů - porta, cena pro nejlepší skupiny, autory i interperty na legendárním festivalu Porta, jehož fenomenální éru ukončila listopadová revoluce.

     
  • Kronikář zámořského trampingu z Vancouver Islandu

    Aleš Klestil (1940 – 2020)

    Nejsem zastáncem pompézních monumentů či pění oslavných ód na „zasloužilé umělce“, spíše bych zastával biblické Prach jsi a v prach se obrátíš či nebiblické Všechna sláva – polní tráva, ale pokud si v trampském světě vděčnou vzpomínku někdo zaslouží, pak je to bezesporu Aleš. On si ten pomník vlastně nevědomky vybudoval sám - svým postojem k jeho - Maruš promine -  největší lásce - trampingu. Tady bych se opakoval použitím věty ze závěru posledního (98.) čísla Stopy... tam, kde jiní jen blafali, Aleš konal!

    Celý článek...  
Dnes má svátek Otýlie Zítra má svátek Zdislava

Autoři knihy Miroslav Čvančara a Jaroslav Čvančara

Druhá ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia

V Brně

Časně ráno v sobotu 11. srpna zahlédl strojvůdce prvního vlaku vzdálené obrysy hradu Špilberku a sbíhající se řečiště Svitavy a Svratky. A zanedlouho již lokomotiva vjížděla do svahy obklopené kotliny, v níž se rozkládalo historické jádro Brna. Živé středisko mnoha továren, křižujících se železničních tratí a místních tramvajových linek.

Město, které stejně jako Těšín, Moravská Ostrava, Opava, Přerov, Jihlava i Liberec poznalo již před deseti roky nejen putovní kinematograf, ale jež se navíc od roku 1882 chlubilo významným evropským prvenstvím – divadlem elektrifikovaným podle plánů Thomase A. Edisona.

Na druhé straně Brno však mělo pověst nejsilnější bašty germanismu na Moravě. V roce 1905 žilo ve městě bezmála 126 000 obyvatel, z nichž se 82 000 hlásilo k národnosti německé a 42.000 k české. A to nepočítáme celý ostrov německého nacionalismu, vybíhající z Brna hluboko na jih.

V těchto ne vždy snadných podmínkách bývaly pro místní Čechy oporou české noviny. Ve čtvrtek 9. srpna přinesla Moravská Orlice zprávu, že Buffalo Bill přijede do Brna pozítří, ale následkem jednání s dráhou nebudou představení čtyři, ale jenom tři. List dále uvedl, že podnik má mnoho vedlejších stanů na ubytování lidí a koní, ale nepodává nic cirkusového, nýbrž znázorňuje život vymírajících indiánů. Lidové noviny také zdůraznily, že na rozdíl od cirkusů představuje Buffalo Bill pouze jezdecká cvičení, která diváci sledují z čalouněných sedadel. I další český tisk mínil, že plným tryskem pádící jezdci „poskytují obraz, jakého v jiných arénách viděti nelze. Celé představení záleží jenom z jednoho kontinuálního čísla. Proto se po této stránce nemůže zaměňovati s jinými cirky. Večerní představení jest totéž co denní. Za dvě hodiny možno zde viděti více, nežli v jiných cirkusech za čtyři hodiny.“ Tentokrát si i německé noviny notovaly s českými a shodně tvrdily, že „Divoký západ nemá nic společného s cirkusem, neboť jeho ideová náplň je zcela specifická, a stejně zajímavá pro diváky Nového Yorku, Paříže a Říma, i Berlína a Vídně. Je to podnik svérázného statutu. Formou sice může být zdánlivě přirovnáván k cirkusu, ale odlišuje se od něho tím, že umělci vystupují ve velké aréně pod širým nebem.“

 

 

List Tagesbote aus Mähren und Schlesien byl toho názoru, že „představení společnosti plukovníka Codyho nemůžeme srovnávat s rafinovaně geniálními výkony cirkusu Barnum-Bailey, neboť neukazuje jen pouhou senzaci, ale obohacení vědomostí, a poučné i zajímavé zobrazení života a zvyků různých národů.“

Naproti tomu Lidové noviny soudily, že „Buffalo Bill je Barnum v jiném kabátě, s touže methodou na dělání peněz: reklama všechno, ostatního trošku.“ Tudíž podávaly recenzi v podobném duchu jako předtím sociálnědemokratický list Duch času, pro který byla Wild West Show pouhým „velkoamerikánským švindlem.“

Pod dojmem do nebe vychvalujících i kritických článků se již po páté hodině ráno začaly shromažďovat velké skupiny lidí kolem nákladového nádraží, u Grandhotelu a na ulicích směřujících k vojenskému cvičišti. Před šestou hodinou se jednotlivé zástupy už změnily v ucelený dav.

Vlaky přijely ještě před východem slunce. Sotvaže první souprava zastavila, hbitě vystoupil pomocný personál a začal vyvádět koně a vykládat materiál. Kolem sedmé hodiny práce na nádraží skončila. A zatímco na vojenském cvičišti se obratní muži již chystali postavit během dvou hodin stanové městečko i s arénou, hlavní národopisné těleso se vydalo na reklamní průvod městem.

Bezprostřední dojmy sdělily Lidové noviny hned v sobotu a neděli: „Plakáty, vlaky, vozy, policajti, spálené obědy. Brněnské ulice jsou dnes ve vzrušení, v mnohých domácnostech se ani nevařilo. Kluci mají po ulicích živé Indiány.“

Tagesbote aus Mähren und Schlesien, 11. srpna: „Skupina asi jednoho sta Indiánů, a navíc Mexičanů, Tatarů a Japonců, kráčela či jela ulicemi. Jejich svérázné, věrohodně působící kostýmy navodily zvláštní atmosféru. Vidina romantického světa dobrodružství, vyvolávaná předtím jen fantasií čtenářů, stala se nyní skutečností. Nezvyklá reklama způsobila takový rozruch, že Brno bude mít dlouho na co vzpomínat.“[1]

 

 

 Živá kronika hovoří

„Na Buffalo Billa si pamatuji velmi dobře. Už pro ty spousty ohromných plakátů po městě,“ říká na jaře 1986 František Pevný. „Bylo mi tehdy necelých třináct roků. Neznám už měsíc a den příjezdu, ale bylo to určitě v létě o prázdninách. Protože Hlavní nádraží se teprve dokončovalo, vykládali Codyho vlaky na rampě nákladového nádraží u Skeneovy ulice, čili v místech dnešního pátého nástupiště u Tatranské ulice. Vagónů muselo být alespoň padesát. Díval jsem se s kamarády, jak z nich vystupují a řadí se lidé různých ras. Nás kluky tehdy nejvíce zajímali černoši. Cesta souboru z nádraží přímo na Exerzierplatz – tedy na vojenské cvičiště, měla v prvé řadě propagační, reklamní účel, a navíc vzbuzovala ohromnou senzaci. Přesto průvod byl spořádaný, ukázněný, a po stranách doprovázený místními strážníky na koních. Všichni účastníci měli pěkné kroje a vůbec nepřipomínali komedianty. Například kozáci, ti měli různobarevné uniformy a beranice. Indiáni byli oblečeni pestře a všelijak pomalováni, štíty, luky a jiné zbraně nesli v rukou. Někteří šli, jiní jeli. Mezi eskadronou drkotaly po dlažbě na pohled opotřebované vozy s velikými nápisy na plachtách a bočnicích. Hodně členů souboru se vezlo, ale kteří se nevešli do proudu vozů, musili holt pěšky. Pěších i jezdců bylo tolik, že jimi byla doslova zalita ulice. V čele průvodu jely na koních dvě dívky „kovbojky“, vlajkonošky, a jiná jízdní dvojice nosiček praporů celý zástup uzavírala.[2] Šaliny, či jak u vás říkáte tramvaje, nemohly jet, protože za průvod se navíc připojily houfy dětí a velké skupiny dospělých. Počet koní se vůbec nedal odhadnout, a vím, že celá Nová ulice byla tak silně znečištěna koňským trusem, že městští metaři měli potom co uklízet.

 

 

Přesun celé společnosti pokračoval směrem na Královo Pole, v němž na rozdíl od Brna převládal český živel. Všichni jeli až na konec tehdy nepříliš zastavěné, ale davy lemované Nové ulice.

No a právě tady, nalevo od kasáren a Mundursdepota, postavili ten Buffalo Billův stanový tábor. Dnes bychom řekli: v těsném sousedství Vysoké školy veterinární. Ta samozřejmě ještě nestála.[3]  Ze středu města se tam dalo jít asi tak půl hodiny, nebo pohodlně jet až skoro na místo elektrickou dráhou. Pokud si vzpomínám, udělali tam kvůli tomu hipocirkusu hned vedle mimořádnou zvláštní zastávku, poněvadž jsem tehdy jel šalinou a byl velký nával.

Když jsem zvenčí okukoval cvičiště, sestavovali už sedadla a vztyčovali poslední části arény. Ti lidé pracovali jako lvi. Kolem stály dřevěné stojany s velmi zdařilými litografrickými plakáty. U pojízdných pokladen se vlnily nekonečné fronty. Vpředu na tribuně řečnil nějaký člověk a jiný to překládal do němčiny, další pak předváděli jen na ukázku různé kousky, například cviky s lasy a koňmi. Koním zrovna dovezli potravu od místních obchodníků s ovsem a senem. V množství jak my říkáme – na vagóny. Vedle stálo asi pět ohromných stanů, z nichž každý mohl být asi dvacet, nebo třicet metrů dlouhý. Kromě toho postavili ještě asi deset celtových přístřešků menších. Ty stany sloužily jako šatny, noclehárny a jako jídelny. Kuchaři vařili ve velkých kotlích zavěšených nad otevřenými ohništi, a personál se stravoval venku u stolů. Měli napnutá lana, aby tam nebyl přístup, ale my kluci jsme proklouzli a neplatili. Bez placení, avšak s plným souhlasem samotného šéfa toho hipocirkusu, se do hlediště dostali také chovanci brněnského chlapeckého sirotčince.

Pamatuji si také, že tehdy se říkalo, že už před prvním představením zdejší spolek pro ochranu zvířat vydal jakýsi protest. Prý, že koně jsou kroceni pomocí nějakých ostnatých pásů, a že střelci se v aréně strefují do živých holubů! To jsem ale vůbec neviděl!

A řeknu vám jedno! Skoro každý den přepravovat stovky lidí a koní, zajistit jim jídlo a krmivo, převážet celý fundus, sestavovat a demontovat arénu se vším všudy, a ještě k tomu podávat veřejnosti historický obraz starého Západu, věřte, že to byl přímo zázrak!

Jisté ovšem je, že podobnou střelbu, jakou potom vyvolali Codyho lidé, jsem slyšel až za deset let – tentokrát už naostro – když mě nakomandovali až ke Stanislavovu, a tolik různorodých cizinců pohromadě, černochů a indiánů, viděl jen ve filmech, jichž jsem za pětašedesát let aktivní práce v brněnských kinech odpromítal nesčetné množství.“

Potud vzpomínky nejstaršího promítače filmů v Československu, dvaadevadesátiletého Františka Pevného, evidentního svědka a snad posledního očitého pamětníka vystoupení Wild West Show na našem území.

Jen v jedné věci se F. Pevný mýlil. Až do své smrti v lednu 1987 se domníval, že Codyho jezdecká družina účinkovala v Brně čtyři až pět dnů. Ve skutečnosti mega-show uspořádala v sobotu jedno představení ve 14 hodin za denního světla. A další ve 20 hodin při elektrickém osvětlení, které zůstávalo zapnuto, dokud poslední divák neopustil hlediště. V neděli 12. srpna se konalo pouze odpolední a zároveň poslední představení. V jeho závěru podnik už začal s přípravami k odjezdu, i když mnoho Brňanů litovalo, že přes velký zájem už na ně nezbyly vstupenky. Ti šťastnější už mohli jen hodnotit neuvěřitelné výkony koní, aniž jim přišlo na mysl, že slova uznání by měla patřit více cvičitelům než koním samotným.

 

 

Naproti tomu Moravská Orlice soudila, že „často zachází se se zvířaty i lidmi surově.“ Stejného názoru byl i brněnský Spolek pro ochranu zvířat, který dokonce podal veřejný protest proti údajnému krutému počínání při chytání divokých koní a hromadných pádech, a upozornil, že celé vystoupení je jen velkým trápením zvířat.

V celkovém ocenění se prolínaly protipólné názory. Někteří mínili, že k poznání západního pomezí Nového světa učinil Buffalo Bill více než kterýkoliv jiný jedinec. Že k tomu vybral vážné muže, kteří již přes dvacet roků předvádějí vzrušující škálu nejen domácímu publiku a několika americkým prezidentům, ale i statisícům diváků v Evropě, včetně urozených osobností a představitelů států.

Dá se tudíž říci, že na určitém sblížení obou světových hemisfér měla Show přece jen „jakýs taký“ podíl. Již generál Sherman kdysi Codymu sdělil: „Zachytil jste náplní svého podniku určitou epochu naší mizející historie. Seznámil jste s ní řadu evropských měst, i srdce moderního světa – Londýn.“

Lidé v západní a střední Evropě tak nahlédli do historie, zvyků a obyčejů amerického kontinentu, zatímco účastníci Buffalo Billovy Show se mohli alespoň letmo seznámit se zvyklostmi a žitím Starého světa.

List Tagesbote aus Mähren und Schlesien:

„Buffalo Bill není jen ředitelem zábavního podniku, ale zosobněním hrdiny se srdcem na pravém místě. Je obchodně zdatný. Vstupné, které požaduje, není právě nízké. Nebývalé a disciplinované výkony však udržuje na přiměřeném uměleckém stupni. Poskytuje podívanou, jakou ani v budoucnosti nic podobného nenahradí. Živé obrazy jsou jakoby bez hranic prostoru a času. Jsou světem fantazie a reality, panoramatem života směřujícího k vrcholnému trumfu. Scény z dějin Západu překonávají známé knihy a ilustrace. Plukovník Cody si může být jist úspěchem. Neboť i ti návštěvníci, kteří s pochybami očekávali prostoduché artistické vystoupení, dali nakonec najevo své uznání.“[4]

 [1] Podle dopisu datovaného 17. 1. 2013, který autoři této knihy obdrželi od Moravského zemského archivu v Brně, produkční licenci pro vystupování BBWWS v Brně Moravské místodržitelství povolilo výnosem čj. 14251/1906 ze dne 14. 3. 1906. Protože v té době BBWWS začala teprve vystupovat v italském Janově, žádost odešla s předstihem 150 dnů (!). Tudíž mezi Janovem a Brnem Show čekalo účinkování ještě v 81 městech. Samotný spis čj. 14251/1906 se nezachoval, byl r. 1928 skartován.

[1] Jedna z dvojice dívek vlajkonošek, uzavírajících průchod souboru Divokého západu městy, se jmenovala Ethyle Parry. V roce 1921 se provdala za Buffalo Billova synovce Williama Codyho Bradforda (1872 – 1933), syna nejmladší Buffalo Billovy sestry May Cody-Bradford-Decker (1852 - 1926) a jejího prvního manžela Edgara Clarka Bradforda (1849 –1896).

[1] Vysoká škola veterinární nese od ledna 1995 název Veterinární a farmaceutická univerzita. Abychom si ujasnili představu o rozsáhlosti někdejšího brněnského vojenského cvičiště, vedeni místními experty Janem Honnerem a Františkem Kocmanem, zastavili jsme se na křižovatce Palackého třídy a ulice Reissigovy. Tudíž na místě, na kodpromítalterém byla v r. 1906 kvůli vystoupení BBWWS zřízena mimořádná tramvajová zastávka. Odtud (majíce po levé ruce objekt bývalého Mundursdepotu) jsme pokračovali ulicí Domažlickou až k příčné ulici Chodské. A právě zde kdysi začínala východní strana pověstného Exerzierplatzu, táhnoucího se na šíři přibližně od dnešní ulice Hrnčířské až k ulici Svatopluka Čecha, a na [1] Podle dopisu datovaného 17. 1. 2013, který autoři této knihy obdrželi od Moravského zemského archivu v Brně, produkční licenci pro vystupování BBWWS v Brně Moravské místodržitelství povolilo výnosem čj. 14251/1906 ze dne 14. 3. 1906. Protože v té době BBWWS začala teprve vystupovat v italském Janově, žádost odešla s předstihem 150 dnů (!). Tudíž mezi Janovem a Brnem Show čekalo účinkování ještě v 81 městech. Samotný spis čj. 14251/1906 se nezachoval, byl r. 1928 skartován.

[1] Jméno šéfa jezdeckého souboru zůstalo v podvědomí mnohých Brňanů i v dalších desetiletích. Například Ladislav Staněk, odsouzený rozsudkem německého stanného soudu v Brně k trestu smrti v souvislosti s případem svého nevlastního bratra, příslušníka paraskupiny BIVOUAC rotného Jindřicha Čoupka, napsal těsně před popravou 1. 6. 1942 mj.: „Angličané si myslí, že zde v Protektorátu je Divoký západ a že sem…mohou posílat nahecované Buffalo Billy. Zde panuje klid a práce.“ Srovnej: ŠUSTEK, Vojtěch, Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo ma území tzv. protektorátu Čechy a Morava, Scriptorium Praha 2012, s. 885.

 


 

Foto: archív Jaroslava Čvančary

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

6879457

Melanž

  • Slavní světoví oslavenci

     

    * 19. 1. 1931 se narodila herečka Tippi Hedren, blonďatá kráska z Hitchcockových Ptáků nebo z filmu Marnie. Matka herečky Melanie Griffith (Podnikavá dívka, Konec Divokého západu) a babička herečky Dakoty Johnson (Padesát odstínů šedi, Black Mass: Špinavá hra).

     

    * 19. 1. 1946 se v Sevierville v americkém státě Tennessee narodila královna americké country, zpěvačka, skladatelka a herečka Dolly Rebecca Parton.

     

    * 20. 1. 1946 se narodil David Lynch - americký filmový scenárista, režisér, producent, malíř, hudebník, skladatel a performer. Významný představitel postmoderní kinematografie. Byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší režie za filmy Sloní muž (1980), Modrý samet (1986) a Mulholland Drive (2001). Sloní muž byl také nominován v kategorii nejlepší scénář. Vyhrál hlavní cenu na Filmovém festivalu v Cannes a v Benátkách.

     

     

    * 21. 1. 1941 se narodil Placido Domingo - tenorista, operní pěvec a dirigent, který se spolu s Lucianem Pavarottim a José Carrerasem podílel na zrození legendy Tíí tenorů a přesunu operních árií na fotbalové stadiony.

     

     

    * 21. 1. 1956 se narodila herečka Geena Davis, (Thelma z Thelma a Louise, paní Littleová z Myšáka Stuarta Little),

     

    * 24. 1. 1941 oslaví osmdesátiny Neil Diamond. Celým jménem Neil Leslie Diamond. americký písničkář a skaldatel, který měl především v šedesátých až osmdesátých letech celou řadu hitů. Mnohé z nich známe i z českých verzí.

     

     

    * 25. 1. 1981 Alicia Keys

    Alicia Augello Cook se narodila na Manhattanu v New Yorku a pod jménem Alicia Keys je jednou z nejznámějších amerických osobností Rhythm and blues a soulu. Zpěvačka, skladatelka, klavíristka, hudební režisérka a producentka, filantropka, příležitostná herečka a spisovatelka.. V žilách jí koluje irská i italská krev po matce a jamajská po otci. Talentované děvče ve dvaceti opustilo vysokou školu a stalo se hudební profesionálkou. Debutovala albem Songs in A Minor (Písně v a moll - 2001) a za první týden se ho prodalo 235,000 kousků. Kritika byla nadšená, prodejci spokojeni. Následovalo album The Diary of Alicia Keys (2003), a následná velkolepá žeň Grammy v roce 2004: Nejlepší R&B Album, nejlepší ženský vokál v R&B (za If I Ain't Got You), nejlepší píseň R&B (za You Don't Know My Name) a nejlepší vystoupení v duu nebo skupině v R&B (za My Boo). Alicia je uznávanou umělkyní, která prodala 28 milionů alb a singlů a vyhrála mnoho cen - čtrnáct cen Grammy, jedenáct cen Billboard Music Award a tři ceny American Music Award.

     

     

    * 26. 1. 1961 se narodil fenomenální hokejista Wayne Gretzky

     

     

    * 27. 1. 1756 se narodil Wolfgang Amadeus Mozart, geniální sladatel, kterému jeho Pražané tak rozumějí...

     

    * 28. 1. 1936 se v New Yorku narodil herec, režisér a scenárista Alan Alda, který se zapsal do širokého povědomí televizních diváků na celém světě nezapomenutelnou rolí chirurga Benjamina Franklina Pierce s přezdívkou Hawkey v seriálu M*A*S*H (1972 – 1983).

     

     

    * 30. 1. 1951 se v Londýně narodil zpěvák a bubeník Philip David Charles „Phil“ Collins, zpěvák, držitel prestižních cen Grammy a Oscar. Obrovskou popularitu si získal už jako lídr hudební skupiny Genesis, kterou poté dokázal zužitkovat i coby sólový zpěvák.

     

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Kontakt: musicopen@email.cz