Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Svatopluk Zítra má svátek Matěj

Autoři knihy Miroslav Čvančara a Jaroslav Čvančara

Druhá ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia

V Brně

Časně ráno v sobotu 11. srpna zahlédl strojvůdce prvního vlaku vzdálené obrysy hradu Špilberku a sbíhající se řečiště Svitavy a Svratky. A zanedlouho již lokomotiva vjížděla do svahy obklopené kotliny, v níž se rozkládalo historické jádro Brna. Živé středisko mnoha továren, křižujících se železničních tratí a místních tramvajových linek.

Město, které stejně jako Těšín, Moravská Ostrava, Opava, Přerov, Jihlava i Liberec poznalo již před deseti roky nejen putovní kinematograf, ale jež se navíc od roku 1882 chlubilo významným evropským prvenstvím – divadlem elektrifikovaným podle plánů Thomase A. Edisona.

Na druhé straně Brno však mělo pověst nejsilnější bašty germanismu na Moravě. V roce 1905 žilo ve městě bezmála 126 000 obyvatel, z nichž se 82 000 hlásilo k národnosti německé a 42.000 k české. A to nepočítáme celý ostrov německého nacionalismu, vybíhající z Brna hluboko na jih.

V těchto ne vždy snadných podmínkách bývaly pro místní Čechy oporou české noviny. Ve čtvrtek 9. srpna přinesla Moravská Orlice zprávu, že Buffalo Bill přijede do Brna pozítří, ale následkem jednání s dráhou nebudou představení čtyři, ale jenom tři. List dále uvedl, že podnik má mnoho vedlejších stanů na ubytování lidí a koní, ale nepodává nic cirkusového, nýbrž znázorňuje život vymírajících indiánů. Lidové noviny také zdůraznily, že na rozdíl od cirkusů představuje Buffalo Bill pouze jezdecká cvičení, která diváci sledují z čalouněných sedadel. I další český tisk mínil, že plným tryskem pádící jezdci „poskytují obraz, jakého v jiných arénách viděti nelze. Celé představení záleží jenom z jednoho kontinuálního čísla. Proto se po této stránce nemůže zaměňovati s jinými cirky. Večerní představení jest totéž co denní. Za dvě hodiny možno zde viděti více, nežli v jiných cirkusech za čtyři hodiny.“ Tentokrát si i německé noviny notovaly s českými a shodně tvrdily, že „Divoký západ nemá nic společného s cirkusem, neboť jeho ideová náplň je zcela specifická, a stejně zajímavá pro diváky Nového Yorku, Paříže a Říma, i Berlína a Vídně. Je to podnik svérázného statutu. Formou sice může být zdánlivě přirovnáván k cirkusu, ale odlišuje se od něho tím, že umělci vystupují ve velké aréně pod širým nebem.“

 

 

List Tagesbote aus Mähren und Schlesien byl toho názoru, že „představení společnosti plukovníka Codyho nemůžeme srovnávat s rafinovaně geniálními výkony cirkusu Barnum-Bailey, neboť neukazuje jen pouhou senzaci, ale obohacení vědomostí, a poučné i zajímavé zobrazení života a zvyků různých národů.“

Naproti tomu Lidové noviny soudily, že „Buffalo Bill je Barnum v jiném kabátě, s touže methodou na dělání peněz: reklama všechno, ostatního trošku.“ Tudíž podávaly recenzi v podobném duchu jako předtím sociálnědemokratický list Duch času, pro který byla Wild West Show pouhým „velkoamerikánským švindlem.“

Pod dojmem do nebe vychvalujících i kritických článků se již po páté hodině ráno začaly shromažďovat velké skupiny lidí kolem nákladového nádraží, u Grandhotelu a na ulicích směřujících k vojenskému cvičišti. Před šestou hodinou se jednotlivé zástupy už změnily v ucelený dav.

Vlaky přijely ještě před východem slunce. Sotvaže první souprava zastavila, hbitě vystoupil pomocný personál a začal vyvádět koně a vykládat materiál. Kolem sedmé hodiny práce na nádraží skončila. A zatímco na vojenském cvičišti se obratní muži již chystali postavit během dvou hodin stanové městečko i s arénou, hlavní národopisné těleso se vydalo na reklamní průvod městem.

Bezprostřední dojmy sdělily Lidové noviny hned v sobotu a neděli: „Plakáty, vlaky, vozy, policajti, spálené obědy. Brněnské ulice jsou dnes ve vzrušení, v mnohých domácnostech se ani nevařilo. Kluci mají po ulicích živé Indiány.“

Tagesbote aus Mähren und Schlesien, 11. srpna: „Skupina asi jednoho sta Indiánů, a navíc Mexičanů, Tatarů a Japonců, kráčela či jela ulicemi. Jejich svérázné, věrohodně působící kostýmy navodily zvláštní atmosféru. Vidina romantického světa dobrodružství, vyvolávaná předtím jen fantasií čtenářů, stala se nyní skutečností. Nezvyklá reklama způsobila takový rozruch, že Brno bude mít dlouho na co vzpomínat.“[1]

 

 

 Živá kronika hovoří

„Na Buffalo Billa si pamatuji velmi dobře. Už pro ty spousty ohromných plakátů po městě,“ říká na jaře 1986 František Pevný. „Bylo mi tehdy necelých třináct roků. Neznám už měsíc a den příjezdu, ale bylo to určitě v létě o prázdninách. Protože Hlavní nádraží se teprve dokončovalo, vykládali Codyho vlaky na rampě nákladového nádraží u Skeneovy ulice, čili v místech dnešního pátého nástupiště u Tatranské ulice. Vagónů muselo být alespoň padesát. Díval jsem se s kamarády, jak z nich vystupují a řadí se lidé různých ras. Nás kluky tehdy nejvíce zajímali černoši. Cesta souboru z nádraží přímo na Exerzierplatz – tedy na vojenské cvičiště, měla v prvé řadě propagační, reklamní účel, a navíc vzbuzovala ohromnou senzaci. Přesto průvod byl spořádaný, ukázněný, a po stranách doprovázený místními strážníky na koních. Všichni účastníci měli pěkné kroje a vůbec nepřipomínali komedianty. Například kozáci, ti měli různobarevné uniformy a beranice. Indiáni byli oblečeni pestře a všelijak pomalováni, štíty, luky a jiné zbraně nesli v rukou. Někteří šli, jiní jeli. Mezi eskadronou drkotaly po dlažbě na pohled opotřebované vozy s velikými nápisy na plachtách a bočnicích. Hodně členů souboru se vezlo, ale kteří se nevešli do proudu vozů, musili holt pěšky. Pěších i jezdců bylo tolik, že jimi byla doslova zalita ulice. V čele průvodu jely na koních dvě dívky „kovbojky“, vlajkonošky, a jiná jízdní dvojice nosiček praporů celý zástup uzavírala.[2] Šaliny, či jak u vás říkáte tramvaje, nemohly jet, protože za průvod se navíc připojily houfy dětí a velké skupiny dospělých. Počet koní se vůbec nedal odhadnout, a vím, že celá Nová ulice byla tak silně znečištěna koňským trusem, že městští metaři měli potom co uklízet.

 

 

Přesun celé společnosti pokračoval směrem na Královo Pole, v němž na rozdíl od Brna převládal český živel. Všichni jeli až na konec tehdy nepříliš zastavěné, ale davy lemované Nové ulice.

No a právě tady, nalevo od kasáren a Mundursdepota, postavili ten Buffalo Billův stanový tábor. Dnes bychom řekli: v těsném sousedství Vysoké školy veterinární. Ta samozřejmě ještě nestála.[3]  Ze středu města se tam dalo jít asi tak půl hodiny, nebo pohodlně jet až skoro na místo elektrickou dráhou. Pokud si vzpomínám, udělali tam kvůli tomu hipocirkusu hned vedle mimořádnou zvláštní zastávku, poněvadž jsem tehdy jel šalinou a byl velký nával.

Když jsem zvenčí okukoval cvičiště, sestavovali už sedadla a vztyčovali poslední části arény. Ti lidé pracovali jako lvi. Kolem stály dřevěné stojany s velmi zdařilými litografrickými plakáty. U pojízdných pokladen se vlnily nekonečné fronty. Vpředu na tribuně řečnil nějaký člověk a jiný to překládal do němčiny, další pak předváděli jen na ukázku různé kousky, například cviky s lasy a koňmi. Koním zrovna dovezli potravu od místních obchodníků s ovsem a senem. V množství jak my říkáme – na vagóny. Vedle stálo asi pět ohromných stanů, z nichž každý mohl být asi dvacet, nebo třicet metrů dlouhý. Kromě toho postavili ještě asi deset celtových přístřešků menších. Ty stany sloužily jako šatny, noclehárny a jako jídelny. Kuchaři vařili ve velkých kotlích zavěšených nad otevřenými ohništi, a personál se stravoval venku u stolů. Měli napnutá lana, aby tam nebyl přístup, ale my kluci jsme proklouzli a neplatili. Bez placení, avšak s plným souhlasem samotného šéfa toho hipocirkusu, se do hlediště dostali také chovanci brněnského chlapeckého sirotčince.

Pamatuji si také, že tehdy se říkalo, že už před prvním představením zdejší spolek pro ochranu zvířat vydal jakýsi protest. Prý, že koně jsou kroceni pomocí nějakých ostnatých pásů, a že střelci se v aréně strefují do živých holubů! To jsem ale vůbec neviděl!

A řeknu vám jedno! Skoro každý den přepravovat stovky lidí a koní, zajistit jim jídlo a krmivo, převážet celý fundus, sestavovat a demontovat arénu se vším všudy, a ještě k tomu podávat veřejnosti historický obraz starého Západu, věřte, že to byl přímo zázrak!

Jisté ovšem je, že podobnou střelbu, jakou potom vyvolali Codyho lidé, jsem slyšel až za deset let – tentokrát už naostro – když mě nakomandovali až ke Stanislavovu, a tolik různorodých cizinců pohromadě, černochů a indiánů, viděl jen ve filmech, jichž jsem za pětašedesát let aktivní práce v brněnských kinech odpromítal nesčetné množství.“

Potud vzpomínky nejstaršího promítače filmů v Československu, dvaadevadesátiletého Františka Pevného, evidentního svědka a snad posledního očitého pamětníka vystoupení Wild West Show na našem území.

Jen v jedné věci se F. Pevný mýlil. Až do své smrti v lednu 1987 se domníval, že Codyho jezdecká družina účinkovala v Brně čtyři až pět dnů. Ve skutečnosti mega-show uspořádala v sobotu jedno představení ve 14 hodin za denního světla. A další ve 20 hodin při elektrickém osvětlení, které zůstávalo zapnuto, dokud poslední divák neopustil hlediště. V neděli 12. srpna se konalo pouze odpolední a zároveň poslední představení. V jeho závěru podnik už začal s přípravami k odjezdu, i když mnoho Brňanů litovalo, že přes velký zájem už na ně nezbyly vstupenky. Ti šťastnější už mohli jen hodnotit neuvěřitelné výkony koní, aniž jim přišlo na mysl, že slova uznání by měla patřit více cvičitelům než koním samotným.

 

 

Naproti tomu Moravská Orlice soudila, že „často zachází se se zvířaty i lidmi surově.“ Stejného názoru byl i brněnský Spolek pro ochranu zvířat, který dokonce podal veřejný protest proti údajnému krutému počínání při chytání divokých koní a hromadných pádech, a upozornil, že celé vystoupení je jen velkým trápením zvířat.

V celkovém ocenění se prolínaly protipólné názory. Někteří mínili, že k poznání západního pomezí Nového světa učinil Buffalo Bill více než kterýkoliv jiný jedinec. Že k tomu vybral vážné muže, kteří již přes dvacet roků předvádějí vzrušující škálu nejen domácímu publiku a několika americkým prezidentům, ale i statisícům diváků v Evropě, včetně urozených osobností a představitelů států.

Dá se tudíž říci, že na určitém sblížení obou světových hemisfér měla Show přece jen „jakýs taký“ podíl. Již generál Sherman kdysi Codymu sdělil: „Zachytil jste náplní svého podniku určitou epochu naší mizející historie. Seznámil jste s ní řadu evropských měst, i srdce moderního světa – Londýn.“

Lidé v západní a střední Evropě tak nahlédli do historie, zvyků a obyčejů amerického kontinentu, zatímco účastníci Buffalo Billovy Show se mohli alespoň letmo seznámit se zvyklostmi a žitím Starého světa.

List Tagesbote aus Mähren und Schlesien:

„Buffalo Bill není jen ředitelem zábavního podniku, ale zosobněním hrdiny se srdcem na pravém místě. Je obchodně zdatný. Vstupné, které požaduje, není právě nízké. Nebývalé a disciplinované výkony však udržuje na přiměřeném uměleckém stupni. Poskytuje podívanou, jakou ani v budoucnosti nic podobného nenahradí. Živé obrazy jsou jakoby bez hranic prostoru a času. Jsou světem fantazie a reality, panoramatem života směřujícího k vrcholnému trumfu. Scény z dějin Západu překonávají známé knihy a ilustrace. Plukovník Cody si může být jist úspěchem. Neboť i ti návštěvníci, kteří s pochybami očekávali prostoduché artistické vystoupení, dali nakonec najevo své uznání.“[4]

 [1] Podle dopisu datovaného 17. 1. 2013, který autoři této knihy obdrželi od Moravského zemského archivu v Brně, produkční licenci pro vystupování BBWWS v Brně Moravské místodržitelství povolilo výnosem čj. 14251/1906 ze dne 14. 3. 1906. Protože v té době BBWWS začala teprve vystupovat v italském Janově, žádost odešla s předstihem 150 dnů (!). Tudíž mezi Janovem a Brnem Show čekalo účinkování ještě v 81 městech. Samotný spis čj. 14251/1906 se nezachoval, byl r. 1928 skartován.

[1] Jedna z dvojice dívek vlajkonošek, uzavírajících průchod souboru Divokého západu městy, se jmenovala Ethyle Parry. V roce 1921 se provdala za Buffalo Billova synovce Williama Codyho Bradforda (1872 – 1933), syna nejmladší Buffalo Billovy sestry May Cody-Bradford-Decker (1852 - 1926) a jejího prvního manžela Edgara Clarka Bradforda (1849 –1896).

[1] Vysoká škola veterinární nese od ledna 1995 název Veterinární a farmaceutická univerzita. Abychom si ujasnili představu o rozsáhlosti někdejšího brněnského vojenského cvičiště, vedeni místními experty Janem Honnerem a Františkem Kocmanem, zastavili jsme se na křižovatce Palackého třídy a ulice Reissigovy. Tudíž na místě, na kodpromítalterém byla v r. 1906 kvůli vystoupení BBWWS zřízena mimořádná tramvajová zastávka. Odtud (majíce po levé ruce objekt bývalého Mundursdepotu) jsme pokračovali ulicí Domažlickou až k příčné ulici Chodské. A právě zde kdysi začínala východní strana pověstného Exerzierplatzu, táhnoucího se na šíři přibližně od dnešní ulice Hrnčířské až k ulici Svatopluka Čecha, a na [1] Podle dopisu datovaného 17. 1. 2013, který autoři této knihy obdrželi od Moravského zemského archivu v Brně, produkční licenci pro vystupování BBWWS v Brně Moravské místodržitelství povolilo výnosem čj. 14251/1906 ze dne 14. 3. 1906. Protože v té době BBWWS začala teprve vystupovat v italském Janově, žádost odešla s předstihem 150 dnů (!). Tudíž mezi Janovem a Brnem Show čekalo účinkování ještě v 81 městech. Samotný spis čj. 14251/1906 se nezachoval, byl r. 1928 skartován.

[1] Jméno šéfa jezdeckého souboru zůstalo v podvědomí mnohých Brňanů i v dalších desetiletích. Například Ladislav Staněk, odsouzený rozsudkem německého stanného soudu v Brně k trestu smrti v souvislosti s případem svého nevlastního bratra, příslušníka paraskupiny BIVOUAC rotného Jindřicha Čoupka, napsal těsně před popravou 1. 6. 1942 mj.: „Angličané si myslí, že zde v Protektorátu je Divoký západ a že sem…mohou posílat nahecované Buffalo Billy. Zde panuje klid a práce.“ Srovnej: ŠUSTEK, Vojtěch, Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo ma území tzv. protektorátu Čechy a Morava, Scriptorium Praha 2012, s. 885.

 


 

Foto: archív Jaroslava Čvančary

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

5604945

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz