Vzkazy

  • Koncerty skupiny Poutníci

    Vážení přátelé, přinášíme přehled koncertů kapely Poutníci pro nejbližší období. Bohužel covidová vlna je tu stále s námi a tak nevíme, jestli některé koncerty nebudou zrušeny. Rozhodně jste srdečně zváni a vítáni kdykoliv.

     

    Koncerty v únoru 2022

    26.2. Ostrava  - 19:00 - Klub Parník - Koncert Přes 50 let v country

    27.2. Frýdek Místek - 19:00 Hospůdka U Arnošta - Koncert Přes 50 let v country

     

    Aktuální informace najdete na našich stránkách: www.poutnici.cz v sekci Koncerty.

    Za kapelu Jiří Pola - Karas

     
  • Babické písničky 52. ročník

    Přijměte srdečné pozvání na Babické písničky, jejichž  již 52. ročník se koná 26. března 2022 od 17,55 hodin, v sále kulturního domu v Babicích u Rosic, Vystoupí tito hosté:

    Celý článek...  
  • Letokruhy se znovu posunou

    Kamarádi a kamarádky!

    Vzhledem k vývoji celosvětové problematiky okolo pandemie corona viru se vyskytla i neúprosná nutnost jednoznačného rozhodnutí o konání LETOKRUHŮ, plánovaných původně na rok 2021 a přesunutých na červen 2022.  

    Situace v celém světě se opět rapidně zhoršila, Kanadu nevyjímaje. Proto, ač neradi, jsme museli jednoznačně konstatovat, že pořádání Letokruhů v roce 2022 je nereálné, a jsme nuceni ho posunout o další rok. Paradoxně se tak interval celosvětových trampských setkání posunul na pět let, jako tomu většinou bylo mezi celosvětovými potlachy. Naším záměrem bylo zkrátit tento interval na tři roky, ale jak vidno – člověk míní a život mění.

    Budeme doufat, že se nepříznivá situace během příštího roku změní k lepšímu a my vás budeme moci v roce 2023 přivítat na Bush River.

     

    Držte nám i vám palce!

    Za STOV Fony, Kanada 

     
Dnes má svátek Zora Zítra má svátek Ingrid

Jsem sentimentální. Vadí to někomu? Vystřihuji si všechny články o Karlovi a teď, když mě šéfredaktor řekl, že bych měl o něm něco napsat, našel jsem si v krabici všechny články, přečetl a až mě udivilo, kolik blbostí, nesmyslů a lží se může sejít kolem jedné osobnosti.

Mělo se o něm (a dělat rozhovory s ním) psát víc v době, kdy se nadšeně vrátil. Upozorňuji, že nebyl emigrant, ale exulant, jako Komenský, a byl stejně pilný, ač nikoho neučil, ale říkal, pojmenovával nám věci a situace, životní příběhy, ve kterých jsme žili. To dělal i po svém návratu. Kdyby jenom prezentoval svůj životní boj proti totalitě, byl by vážen, Havel by ho zval na Hrad, dostal by taky nějaký ten řád, měl by talk show a vůbec. Zazpíval na Václavském náměstí s Karlem Gottem a u piva, s trochou nostalgie mi říkal: „Proč pořád píšou, že tam Karel Gott zpíval s Krylem? I po cinkání klíči jsou tu všechny kvality obrácené.“

S Karlem Krylem jsem se potkával jako tramp, pak jsme po vojně v roce 1966 spolu s Václavem Duškem, Lirunou Razákovou, Petrem Vencourem, Dankem Koblasou (ano, bratrem slavného Koblasy, jenže nenamyšleným a křehkým), Miss Severočeský kraj Danou, Alexem Koenigsmarkem, směskou, která se náhodně sešla v severních Čechách, stali teplickými potrhlíky, kteří založili Divadélko na zámku v Černé kuchyni. Jiní to prezentují jenom jako Divadlo v Černé kuchyni (dalšími názvy a cestováním ze zámku po Teplicích vás už nebudu obtěžovat).

 

Byli jsme neuvěřitelně pilná parta se spoustou nápadů. Krylovi jsme říkali Kájo. Jeden čas jsem s ním bydlel v jeho podkrovní místnůstce (teď mne napadlo, že půdě, která má 110 čtverečních metrů, je blbost říkat místnůstka) v budově dívčí ubytovny továrny na sanitární porcelán, kde Kája dělal mistra přes výrobu klosetů. Protože tam nebyla kamna a když byl mráz přes deset stupňů, tak bydlel u nás, protože moje maminka ho milovala a říkala, že tak slušného kluka je v téhle partě škoda.

Dokázali jsme do sebe neuvěřitelně rejpat, takzvaně až na kosť dřeně. Na každou verbální či situační nahrávku následoval nemilosrdný smeč. Kvůli svému malému vzrůstu si Kája vytrpěl své. Ale jinak byl velmi ošetřován, obzvláště dívkami (jezdil na čundry s dívčí osadou Bububu). Ale při tom všem „štengování“, snad, že jsme hodně četli a přednášeli poezii, jsme dokázali vycítit ten moment, kdy je humor na hranici zranitelnosti. Kdy jediný z party, Kája, dokáže patos až k slzám v jediném okamžiku proměnit na reálný zážitek a objevit ve všem trochu optimismu a hodně humoru. Když jeho věci čtete, víte o Krylovi prd. Když ho posloucháte, tak tam je ta směs člověčenství.

Vůči okolí jsme pak byli sevřeným hloučkem, který každého z party dokázal uhájit. Když se někdo dotknul míry, kterou Bůh Kájovi (věřícímu, ale bez potřeby ornátů) vyměřil, dostal pár facek.

Naše společenství se rozpadlo, protože skrumáž osobností je odstředivá. Ale ke Kájovi :doplním opravy k otištěným blbostem. Není pravda, že jeho tvůrčí období začalo v Ostravě, ale v Teplicích. Ostrava vykřikuje, že tam Kryl natočil první písničky. Není to pravda, všechny věci, které dodnes tvoří základ jeho tvorby, natočil v Ústí, ve studiu Mirka Kováříka, kde jsme zadýchaní cestou do kopce dostali studené pivo, abychom mohli mluvit, Karel zpívat (k pivu si dával rum). Pamatuji si to proto, že jsem koktavě přednášel v rozhlase svou první báseň.

Kája byl neuvěřitelný perfekcionista. Zatímco já jsem v létě užíval obrovskou prostoru Kájova obývacího ateliéru k tomu, abych se vzpamatovával z flámů, Karel kreslil na obrovské plochy balicího papíru, původně určeného na zabalení zdravotního porcelánu, nebo v houpacím křesle s kytarou tvořil písně.

Jezdil jsem s Kájou na čundry, hrál s ním divadlo, vezl jsem ho na starém skútru do rozbořeného kostela, aby si odtud odvezl sochu anděla (je o tom píseň). Byl veliký, dřevěný, polychromovaný, prolezlý červotočem a nevím kam se ztratil. Karel chodil k nám domů popít otcova ovocného vína a pochválit mojí matce večeři, a byl jediný z mých přátel, který se jí revanšoval kytičkou polního kvítí. Zní to strašně sentimentálně, ale nemůžu to neříct.

Když si na mých starých gramofonech pouštěl opery nebo Mou vlast (Blaník mi propálil cigaretou, když při poslechu usnul), dokázal ve čtyři hodiny ráno vzít kytaru a mezi brnkáním vrstvit na papír sloky svých věšteb. Nevěřím na nic okultního, ale Karel byl vizionář. Psal o věcech, které se potom staly. Polovinu Bratříčka složil v Teplicích a pak odložil. Dopsal ji hned po okupaci ve vlaku.

Tohle mi říkal i v zákulisí Lucerny, kam pro mne nebyl problém se dostat, ale k němu do šatny to bylo jenom přes festung bodygardů. Naštěstí mě zahlédl – a tak jsme spolu chvíli pobyli. Dohodli jsme se na jeho návštěvě v redakci Škrtu, který jsem tehdy vydával, a on přinesl slíbenou kresbu a poprosil mě, že žádný dlouhý rozhovor. Byl unavený.

Byl nasraný tím, jací lidé jsou v OF…byl prostě hodně nasraný. Psal a zpíval o tom, co jsme si neuvědomovali – byl to vizionář – a jeho písničky budou věčné. Ale ty, které napsal po návratu z exilu, a které napsal proto, že chtěl této společnosti dodat vůli k tomu, abychom byli opravdu svobodní, se nezpívají. Nehodí se to této společnosti?

Také se mu vyčítá, že stejně jako proti pánům komunistům promluvil jeho talent zpívajícího rétora i proti pánům dnešním. Jeho víra byla, tím teď nemyslím náboženství, že pravdu je nutné vyslovit. A vyslovil jí. I když to bylo netaktické, i když mu to přinášelo bolest. Sám sobě ryl v duši. Přijímal kritiku, byl ochoten diskutovat. Nebyl ale ochoten přijmout nějaké vymezení. Ale tady s ním nikdo nediskutoval, tady se všichni divili, že ten rebel není schopen napsat žádnou pořádnou oslavnou píseň. Vždyť všichni ostatní je psali.

Kája, který v první inscenaci našeho teplického divadélka Dražba na Villona dokázal, že jeho písničky snesou srovnání se středověkým klasikem, byl nesmírně skromný. Ale potom, co vytvořil, co kvůli tomu prožil, měl nárok na uznání. Zlidověl, stal se symbolem, a tak ho v jeho svaté prostotě překvapilo, že nový establisment ho přehlídnul jako plevu. A on byl zrno. S údivem čtu vzpomínky přátel. Je tu vzpomínka Jaroslava Hutky. Mám Jardu rád, ale pamatuju si, že Kryla neřadil mezi písničkáře. To je ten co zpívá politickou agitku, byl jeho názor v roce 1970. Názory mladé novinářky, která se s ním asi vyspala, mě nezajímají. Ač hluboce nevěřící, jsem asi na stejné lodi s opatem Opaskem, protože ten měl Káju opravdu rád.

Myslím si, že v Teplicích byla nějaká konstelace hvězd, která spojila řadu osobností k společné tvorbě.

Když jsme se cpali dexfenmetrazinem, který nám opatřovaly zdravotní dívky, ne proto, abychom měli drogu, ale abychom získali čas, ze kterého nám fabrika ukrádala, abychom mohli tvořit a diskutovat a hledat, byl on z nás všech největším optimistou. A pak vznikla píseň nesmírně skeptická a vizionářská. Pokud se mu nevedlo, vše napsané nemilosrdně ničil. Ničil vše ze své tvorby, co nepovažoval za dokonalé.

Dělal „paňáky“ ze šamotu, té nejhorší možné hmoty pro sochaření. Dával je vypalovat spolu se sanitárním porcelánem a tak když vyjel vozík z pece, bylo tam dvanáct bílých lesknoucích se hajzlů a jeden šamotový klaun. Některé plastiky rozbil hned, některé přežily pár dnů. Jednou, když rozbíjel plastiku navzájem propletených milenců, v podstatě vysoký basreliéf, ukecal jsem ho, aby mi ji věnoval. Slepil jsem je, Milence, a měl je později v pražském bytě pověšené na WC. Jednou, možná vlastní vahou, vytrhli skobu, možná, že se o ně při mejdanu někdo opřel, spadli a rozbili klozetovou mísu. Milenci se rozpadli, ale při tom likvidovali to, co Kája bytostně nenáviděl. Vystudovaný keramický výtvarník musel jako syn z kulturní rodiny, protože jeho otec tiskař vydával vzácné bibliofilie, vyrábět s prominutím hajzly.

V roce 1968 jsem bydlel s dalším členem teplického divadélka Petrem Vencourem v Libni. Prosecká ulice 9. Dům už zbourali. Skoro do rána jsme vedli řeči, pili grog, protože rumu bylo málo, a Kája pokreslil celou zeď výjevem, který nazval Burlaci na Vltavě. Kresba byla nejen monumentální, ale měla i svoji pointu. Burlaci netáhli loď proti proudu, ale s nesmírným úsilím jí bránili, aby mohla plout po proudu. Karel Kryl byl vždycky neuvěřitelně nadčasový.

Foto týdne

Leden 2022

Jste náš host číslo

7764652

Melanž

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz