Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

Legendární Fort Hazard, sídlo osady Zlatý klíč

První polovinu roku 1971 jsem dělal zvláštně smutnou činnost: balil jsem v redakci už zastaveného měsíčníku Kurýr rukopisy a fotografie, a vracel je autorům. Ostatní písemnosti jsem balil do velkých balíků. Pak někdy na začátku léta přijel náklaďák a pár chlapů v montérkách to literární dědictví naházelo na korbu a někam to vyvezli. Nemusel jsem už tuto práci dělat, mohl jsem se na to vykašlat, ale bylo to pořád lepší, než se dát k dispozici pracovnímu úřadu. Redaktor ze zakázaného časopisu.

Na začátku léta jsem byl volný, i když jsem nevěděl, co bude dál. Tak jsem si na nosič motorky hodil usárnu a celtu, která se jinak nosila kolem usárny jako bandalír, a vyjel do jižních Čech. Bloumal jsem Šumavou, zajel na Lužnici, na Lipno, kde jsem byl poprvé, když se ta přehrada napouštěla. Byl to tehdy zvláštní pocit - ty prázdné domy mizející pod vodou, rumiště na konci Černé, kam jsme do lesa chodívali spávat... Apokalyptický závěr příběhu o Králi Šumavy.

Zajel jsem na Fort Hazard. Jezdíval jsem tam rád a docela často, vážil jsem si přízně osadníků Zlatého klíče, miloval jsem jejich noblesu a jinakost, kterou se odlišovali od trampského světa. Bylo uprostřed týdne a na Hazardu nikdo nebyl. Mohl klidně být, ale nebyl. Postavil jsem si z té jediné vojenské celty hrobeček, za soumraku zalezl do spacáku a díval se na stmívající se nebe. Ležel jsem ve smrkovém lese hned u chalupy, který už tam dávno není, a bylo mi smutno.

Podobný pocit jsme zažili s Janou o dost let později. Byl konec osmdesátých let a v Plzni za pár dnů začínala Porta. Rozloučili jsme se se všemi třemi stovkami osadníků Zlatého klíče a při loučení nám postupně byly vykloubeny palce na pravých rukou. Stmívalo se a my jsme seděli u svíčky sami dole v baru, kde ještě před chvíli byla spousta lidí. V krbu možná dohořívalo poleno a na stole před námi ležela obrovská osadní kronika, do které jsem měl podle očekávání šerifa Mikiho Ryvoly vepsat moudrost. A balík klíčů od všech dveří, okenic, poklopů, poklopců, kůlen, sklepů, koupelen a třináctých komnat osadníků. Byl tak velký, že se mi nevešel do usárny. Byl tak těžký, že když jsme šli za pár dnů na vlak, chtěl jsem si vzít kolečka, ale s těmi by nás do vlaku nepustili. Kdybych ty klíče prodal na váhu ve sběrně železa, zbohatl bych a mohl si koupit třeba hrad Bouzov. Ten bude větší než Hazard, ale klíčů má určitě míň.

 

V Plzni na nás čekal přenosový vůz brněnského studia Československé televize. Byla Porta a my jsme tam natáčeli Televizní klub mladých, pořad tehdy velmi sledovaný. Scházívali jsme se v redakci Portýra, byla od první dnů tohoto festivalového časopisu shromaždištěm muzikantů, novinářů, pořadatelů i zatoulaných duší.

Portýrárna stála až na konci plzeňského výstaviště. Festival už obsadil nedaleký lochotínský areál, ale zázemí zůstalo na výstavišti. K portýrárně, přízemnímu hezkému domku, vedla asfaltová silnička, kolem které byl trávník. Uprostřed stál nádherný vzrostlý smrk, jakým třeba Honza Vyčítal a Pražané vůbec říkají spací smrky. Stromy s větvemi až na zem, které nepromoknou a je pod nimi teplo. Pod nimiž je útulný pokojíček vystlaný jehličím.

Odmítl jsem nad ránem cestovat na hotel a rozbalil si spacák pod smrkem. Byla to krásná noc, z okolních kolib zaznívaly dozvuky nočních mejdanů a jehličí hřálo.

Ráno přivezl Ivan Rösler čerstvě vylisovaná elpíčka, nahraná v dosavadním průběhu Porty. Bylo to něco nevídaného, na LP se čekalo léta a většinou se jeden nedočkal, pokud nepatřil do Štaidlovy, Hanigovy nebo Janečkovy stáje. A najednou to v Loděnicích u Berouna dokázali vylisovat přes noc. Možná se už hroutil komunismus, ale zatím to tak nevypadalo.

Prodral jsem se frontou na elpíčka a vkročil do portýrárny. Byla prázdná, jen pracovitý Houla stál se sklopenou hlavou nad psacím stolem. Stál jsem tam v trenýrkách, rozvázaných kanadách a se spacákem a feldflaškou kolem krku. Pamětliv odkazu předchůdců, jimž jsem se vždy trochu vysmíval, jsem zvolal silným hlasem - "duch trampingu nevyhyne!"

Houla zvedl hlavu, podíval se na mne svýma hodnýma očima a pronesl -"no nazdar"

Myslím, že jsem ho tehdy viděl naposledy. O něco později napsal dopis na rozloučenou a rozeslal ho několika kamarádům. A v Praze sedl na vlak Wabi Ryvola, aby přece jenom už přijel pozdě.

Foto: František Heřman

Foto týdne

Jste náš host číslo

9623994

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz