Legendární Fort Hazard, sídlo osady Zlatý klíč

První polovinu roku 1971 jsem dělal zvláštně smutnou činnost: balil jsem v redakci už zastaveného měsíčníku Kurýr rukopisy a fotografie, a vracel je autorům. Ostatní písemnosti jsem balil do velkých balíků. Pak někdy na začátku léta přijel náklaďák a pár chlapů v montérkách to literární dědictví naházelo na korbu a někam to vyvezli. Nemusel jsem už tuto práci dělat, mohl jsem se na to vykašlat, ale bylo to pořád lepší, než se dát k dispozici pracovnímu úřadu. Redaktor ze zakázaného časopisu.

Na začátku léta jsem byl volný, i když jsem nevěděl, co bude dál. Tak jsem si na nosič motorky hodil usárnu a celtu, která se jinak nosila kolem usárny jako bandalír, a vyjel do jižních Čech. Bloumal jsem Šumavou, zajel na Lužnici, na Lipno, kde jsem byl poprvé, když se ta přehrada napouštěla. Byl to tehdy zvláštní pocit - ty prázdné domy mizející pod vodou, rumiště na konci Černé, kam jsme do lesa chodívali spávat... Apokalyptický závěr příběhu o Králi Šumavy.

Zajel jsem na Fort Hazard. Jezdíval jsem tam rád a docela často, vážil jsem si přízně osadníků Zlatého klíče, miloval jsem jejich noblesu a jinakost, kterou se odlišovali od trampského světa. Bylo uprostřed týdne a na Hazardu nikdo nebyl. Mohl klidně být, ale nebyl. Postavil jsem si z té jediné vojenské celty hrobeček, za soumraku zalezl do spacáku a díval se na stmívající se nebe. Ležel jsem ve smrkovém lese hned u chalupy, který už tam dávno není, a bylo mi smutno.

Podobný pocit jsme zažili s Janou o dost let později. Byl konec osmdesátých let a v Plzni za pár dnů začínala Porta. Rozloučili jsme se se všemi třemi stovkami osadníků Zlatého klíče a při loučení nám postupně byly vykloubeny palce na pravých rukou. Stmívalo se a my jsme seděli u svíčky sami dole v baru, kde ještě před chvíli byla spousta lidí. V krbu možná dohořívalo poleno a na stole před námi ležela obrovská osadní kronika, do které jsem měl podle očekávání šerifa Mikiho Ryvoly vepsat moudrost. A balík klíčů od všech dveří, okenic, poklopů, poklopců, kůlen, sklepů, koupelen a třináctých komnat osadníků. Byl tak velký, že se mi nevešel do usárny. Byl tak těžký, že když jsme šli za pár dnů na vlak, chtěl jsem si vzít kolečka, ale s těmi by nás do vlaku nepustili. Kdybych ty klíče prodal na váhu ve sběrně železa, zbohatl bych a mohl si koupit třeba hrad Bouzov. Ten bude větší než Hazard, ale klíčů má určitě míň.

V Plzni na nás čekal přenosový vůz brněnského studia Československé televize. Byla Porta a my jsme tam natáčeli Televizní klub mladých, pořad tehdy velmi sledovaný. Scházívali jsme se v redakci Portýra, byla od první dnů tohoto festivalového časopisu shromaždištěm muzikantů, novinářů, pořadatelů i zatoulaných duší.

Portýrárna stála až na konci plzeňského výstaviště. Festival už obsadil nedaleký lochotínský areál, ale zázemí zůstalo na výstavišti. K portýrárně, přízemnímu hezkému domku, vedla asfaltová silnička, kolem které byl trávník. Uprostřed stál nádherný vzrostlý smrk, jakým třeba Honza Vyčítal a Pražané vůbec říkají spací smrky. Stromy s větvemi až na zem, které nepromoknou a je pod nimi teplo. Pod nimiž je útulný pokojíček vystlaný jehličím.

Odmítl jsem nad ránem cestovat na hotel a rozbalil si spacák pod smrkem. Byla to krásná noc, z okolních kolib zaznívaly dozvuky nočních mejdanů a jehličí hřálo.

Ráno přivezl Ivan Rösler čerstvě vylisovaná elpíčka, nahraná v dosavadním průběhu Porty. Bylo to něco nevídaného, na LP se čekalo léta a většinou se jeden nedočkal, pokud nepatřil do Štaidlovy, Hanigovy nebo Janečkovy stáje. A najednou to v Loděnicích u Berouna dokázali vylisovat přes noc. Možná se už hroutil komunismus, ale zatím to tak nevypadalo.

Prodral jsem se frontou na elpíčka a vkročil do portýrárny. Byla prázdná, jen pracovitý Houla stál se sklopenou hlavou nad psacím stolem. Stál jsem tam v trenýrkách, rozvázaných kanadách a se spacákem a feldflaškou kolem krku. Pamětliv odkazu předchůdců, jimž jsem se vždy trochu vysmíval, jsem zvolal silným hlasem - "duch trampingu nevyhyne!"

Houla zvedl hlavu, podíval se na mne svýma hodnýma očima a pronesl -"no nazdar"

Myslím, že jsem ho tehdy viděl naposledy. O něco později napsal dopis na rozloučenou a rozeslal ho několika kamarádům. A v Praze sedl na vlak Wabi Ryvola, aby přece jenom už přijel pozdě.