Třetí ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia

Do Jihlavy

V jedné bufalobilce se uvádí: „Kdekoliv jsem se ve Spojených státech setkal s Čechy, byli to mužové chrabří...“ – prohlásil Buffalo Bill – „...a kdykoliv v nebezpečí jsem si přál mít po ruce nějakého Čecha!“ Mohli bychom proto očekávat, že tento znalec bojových tradic husitské slávy vzdá hold potomkům Žižkovým přinejmenším tím, že se z Brna vydá do žírných krajů Českého království, předvede své umění v Českých Budějovicích, poputuje do české Plzně a odtud do zlaté matičky všech Čechů.

Jenže výrok o Češích ve 4. svazku bufalobilky s názvem Pekla zplozenec si dodatečně vymyslil překladatel, takže můžeme soudit, že hlavní showman o Češích asi nevěděl více než třeba o Bretoncích. Avšak lze těžko uvěřit, že by Cody neznal ani to, že v jeho vlastním domovském státu mají Češi poměrně značný podíl. Podle statistik z roku 1909 žilo totiž mezi 1 300 000 obyvateli Nebrasky přes 54 000 Čechů!

Zda tedy věděl či nevěděl – nevíme. Každopádně je až s podivem, proč Divoký západ neuspořádal ani jedno představení v Čechách, v nejprůmyslovějším království Rakousko-Uherska, vynikajícím nad ostatními částmi habsburské monarchie hustou železniční sítí, nerostným bohatstvím, úrodností půdy a kulturní úrovní více než šesti miliónů obyvatel. A vezmeme-li v úvahu, že plný finanční přínos se mohl očekávat jen ve městech až od dvaceti tisíc obyvatel výše, naskýtá se otázka, proč hiporevue ztrácela čas a peníze v tak malých městech jako v Leobenu, Sighisoare, nebo Alba Iulii? Proč se plahočila v polozapomenutých končinách u rumunských a ruských hranic, a přitom úplně vynechala velká města jako Hradec Králové, Ústí nad Labem, Most, bezmála sedmdesátitisícovou Plzeň, a dokonce Prahu, která s dosud nepřipojenými předměstími a okolními osadami mohla zajistit téměř půl miliónu potenciálních diváků?

Proč trasu uměleckého zájezdu po Rakousko-Uhersku určila stabilní vídeňská kancelář vedená administrátorem Clarencem L. Deanem tak, že záměrně vynechala nejen Dalmácii, Bosnu a Hercegovinu, Tyrolsko, a s výjimkou Košic celé Horní Uhry (Slovensko), a především celé Království české? Proč ve výčtu převládala města s převážně německy hovořícím obyvatelstvem?

Tyto otázky jsme si kladli již dávno. A měli jsme za to, že Dean byl zřejmě ovlivněn nepřejícností, přezíráním a antagonismem některých Rakušanů vůči Čechům, a že právě proto při plánování trasy úmyslně vynechal České království a především Prahu.

Když ovšem na konci podzimu roku 2013 pracovnice Národního archivu v Praze-Chodovci Vlasta Měšťánková na naší žádost vyhledala dosud neznámé materiály, zcela jsme změnili dosavadní názor. V kartonu 4998 pod sign. B 269/72 ve fondu: Policejní ředitelství Praha I – všeobecná registratura 1901 – 1913, je totiž zachována korespondence vnášející do případu zásadní světlo.

Clarence L. Dean skutečně zamýšlel zařadit do seznamu štací v Království českém nejen Pardubice a Hradec Králové, ale i Prahu! Proč však ze záměru sešlo?

Pražským úřadům pedantsky trvajícím na přesném zachování policejně bezpečnostních předpisů a dodržení komisionálně stanovených podmínek, vadilo, že Show používá skládací polní židle (Feldsessel), a odlišné uspořádání vnitřních prostorů hlediště!

Proto císařské a královské Místodržitelství v Praze, v raportu ze dne 28. 6. 1906 sdělilo, že „pro produkci ´The Buffallo (sic!) Bill Wild West´ mají být postaveny tribuny, které neodpovídají běžným policejně bezpečnostním požadavkům, a při panice by pro publikum mohly být velmi nebezpečné.“ S ohledem na tuto námitku pak c. k. Policejní ředitelství nepovolilo postavení těchto tribun.

A ve své zprávě ze dne 5. července adresované do vídeňské Lenaugasse Policejní ředitelství uvedlo, že „k získání povolení produkce v Praze musí být bezpodmínečně nutné vybudovat pro diváky pevné tribuny a na nich na konzistentní podlaze připevnit sedadla tak, aby se zabránilo jejich převrácení.“

Clarence L. Dean ovšem nemohl měnit zaběhnutá technická stavební pravidla, bez problémů uplatňovaná ve všech ostatních městech. A tak v dopise z 10. 7. sdělil c. k. Policejnímu ředitelství v Praze, že obsah zprávy č.j. 62742/1906 bere na vědomí.

Zadní strana Deanova dopisu byla opatřena prezentačním razítkem P.Ř. 11.VII.1906-69008 a dodatečnou registraturní poznámkou: „Nepřijede do Prahy. Možno uložit: 7. 9. 1906.“

Tudíž nikoliv nezájem Deanovy vídeňské administrativy, ale nepochopení, svévole a byrokratický přístup spojený možná i s postranními korupčními úmysly pražských úřadů, znemožnily obyvatelstvu Čech spatřit jednou pro vždy jedinečnou podívanou.

Proto nás už ani nepřekvapí, že z Brna vlaky nabraly kurs na západ přes Okříšky, a odtud proti toku řeky přímo do středu německého národnostního ostrova na Jihlavsku.

Město Jihlava vykazovalo v té době 1200 příslušníků vojenské posádky, 19.400 civilistů německého původu a 4200 osob české národnosti. Pyšnilo se textilními továrnami, stavitelskými památkami a mnohakilometrovým labyrintem podzemních chodeb a propojených sklepů. I vlastním periodickým tiskem.

Už na začátku srpna se čtenáři českých Jihlavských Listů mohli dozvědět, že „do Jihlavy zavírá za krátko Buffalo Bill se svými jezdci, kteří představují jízdu největších národů světa. Zobrazí nám věrně život prvních pionýrů na americkém západě a změny, které do těchto opuštěných krajin přinesli. Neopomeň tudíž nikdo navštíviti toto divadlo, které ještě nikdy viděti nebylo a které sotva kdy ještě bude lze uviděti.“

Také Mährischer Grenzbote přislíbil „mezinárodní jezdecký karusel, který nelze napodobit“, a Deutsche Wacht ubezpečila své odběratele, že „Divoký západ a Kongres drsných jezdců koná neodvolatelně poslední cestu na rozloučenou. Veškeré produkce jsou prosty falešné vyumělkovanosti a konají se v duchu reálné skutečnosti. Ukazují plukovníka Codyho, Johnnyho Bakera, Custerův pád i Pony Express. Účinkující nejsou herci z povolání, ale představují sami sebe. Předvádějí nejrozmanitější cviky s lasy a mistrovské ukázky jezdeckého umění. Například Indiáni v plném cvalu na koních se vztyčují hlavami dolů! Atd., atd.“

Den co den se opakující situace nemohla mít jiný průběh ani v pondělí 13. srpna. Zatímco vlaky šíbovaly na odstavné koleje a na vojenském cvičišti začaly pracovat stěhovací mechanismy, příslušníci exotických národů zvolna procházeli ulicemi Jihlavy. Zaujali občany natolik, že již před polednem přicházely k aréně zástupy zvědavců a mohutněly každou půlhodinou. A další skupiny se ubíraly z velkého náměstí a branami směrem na Exerzierplatz.[1]

Dnes po více než stu letech, porovnáním starých a současných map přímo na místě, a hlavně za doprovodu znalce historických souvislostí Viléma Wodáka, upřesňujeme polohu již dávno zaniklého Exerzierplatzu. Vycházíme ze Štefánikova náměstí kolem bývalých Rudolfových kasáren a mírně stoupající Vrchlického ulicí směrem na severozápad. Někdejší výcvikový prostor se táhl zároveň také souběžnou ulicí Leoše Janáčka, vzhůru za příčnou ulici Zborovskou a ještě dál, až za trolejbusovou otočku a rušnou křižovatku ulice Hamerníkovy, a ulice příhodně nazvané – U cvičiště! V této zhruba ohraničené lokalitě se tudíž nacházel prostor, v němž se proháněl deadwoodský dostavník a pádili urostlí i malí stepní koníci s indiány, kovboji, kozáky, vaquery a Asiaty.

Staré noviny jsou k nahlédnutí v archivu Muzea Vysočiny. Stačí rozevřít Mährischer Grenzbote a dozvídáme se, že „od vystoupení cirkusu Barnum-Bailey v červnu 1901, nebyl v Jihlavě tak veliký zájem, jako právě nyní o Wild West. Za neutuchajícího nadšení diváků provázeného častým potleskem, shlédli jsme bezkonkurenční jezdecké výkony probíhající v pestrém sledu jako v kinematografu, ale v barevném a důvěryhodném podání. Sugestivní obrazy přímo vtahovaly diváky do děje. Podávaly ukázky síly a obratnosti mužů, ovládajících zbraně a lasa až k hranicím lidských možností. Veřejnost byla hlubokými dojmy a vyspělou etnografickou hodnotou uspokojena natolik, že plukovník Cody sklidil zasloužilé uznání.“

Jihlavský rodák, vynikající malíř a ilustrátor Gustav Krum (1924 – 2011) uvedl ve své vzpomínce nazvané Památce mých přátel: „V r. 1906 viděl můj otec na jihlavském vojenském cvičišti – execíráku Buffalo Billa, pověstného indiánobijce na turné se svojí show po Evropě. Bill seděl na koni s winchesterem a sestřeloval asfaltové kotouče. Otec jeho artistické střelecké výkony v sedle cválajícího koně obdivoval. May a Buffalo Bill se u nás stali symboly romantiky Divokého západu.“

Večerní představení skončilo a tím vlastně i poslední vystoupení nejen na Moravě, ale i v celém rakousko-uherském dvojstátí. Většina jihlavských diváků setrvala na cvičišti až do rozebírání arény a mnozí se přišli rozloučit přímo na nádraží. V udusané půdě opuštěného cvičiště zůstaly otisky mokasínů, jezdeckých bot a kopyt. Staly se na krátkou dobu němými svědky, dokud první déšť nesmazal jejich stopy.

Na sever země České

Reflektory lokomotiv vrhaly světlo na pražce a koleje transferní dráhy, vedoucí do Německého Brodu (dnes Havlíčkova Brodu). S dunivým rachotem vlaky přejely přes řeky Sázavu a Labe, a protože vinou odmítavého postoje nejvyššího politického zemského úřadu – císařského a královského Místodržitelství a také Policejního ředitelství v Praze sešlo z exhibic v Pardubicích, Hradci Králové a zejména v Praze, přiblížily se k Jičínské pahorkatině a k vodám Jizery. Po hodinách jízdy ryze českým prostředím, dorazily do jižní části liberecké kotliny. Zde už, stejně jako v celém pohraničí, převládalo německé osídlení. V důsledku toho se v Českém království Němci podíleli na jedné třetině veškeré populace.

V roce 1906 měl Liberec kolem 34 000 obyvatel, z nichž jen 10 procent přiznávalo obcovací jazyk český. A z těch, kteří hledali obživu, jen málo se dostalo do služeb městské tramvajové dopravy, nebo do některé z místních tkalcovských továren vyvážejících látky a sukna i do Severní Ameriky. Proto kdoví, jestli některý z členů Divokého západu neměl na sobě oblek z textilií pocházejících právě odtud.

Už 7. srpna se v místních novinách Deutsche Volkszeitung objevila zpráva, že Wild West bude tři dny účinkovat v Liberci. Pozdější noticka však oznamovala, že „ze záměru sešlo a žádné představení se bohužel konat nebude,“ a také jiný lokální list Reichenberger Zeitung dal na vědomí, že „vystoupení jedinečné skupiny v Liberci bylo znemožněno.“ Protože z kusých zpráv nevyplýval důvod, objevil se v den příjezdu vlaků v obou novinách vysvětlující text: “Rozšířily se nepodložené pověsti, že prý městská rada kladla překážky pro představení Buffalo Billa. Opak je pravdou! Městská rada nabídla k vystoupení vojenské cvičiště, ale soubor se nemůže zdržet z časových důvodů a pro jiné závazky.“

Na libereckém nádraží se vlaky setkaly v poledne v úterý 14. srpna 1906. Protože zbývalo několik hodin k odpočinku, vystoupil personál z vagónů a vyvedl i koně. Usadil se na blízké louce mezi tratí a říčkou Lužickou Nisou, pod podlouhlým a nepříliš vysokým Monstrančním vrchem. Čili přibližně v místech dnešní Košické ulice ve čtvrti IV.

Mezitím, co lidé jedli a koně konzumovali svůj příděl, vyhledal velkého showmana redaktor listu Reichenberger Zeitung. V rozhovoru s ním zaznamenal, že plukovník Cody velmi lituje, že nemůže déle setrvat, a je příjemně překvapen pěkným vzhledem Liberce a jeho okolí.

Odpoledne čas siesty vypršel. Osazenstvo nastoupilo do vlaků, parní píšťaly lokomotiv vydaly pronikavý hvizd a vozy se začaly zahalovat mračny kouře. Poté se vlaky rozjely souběžně s tokem Lužické Nisy. Minuly Chrastavu a Hrádek nad Nisou. Za necelých čtyřicet minut po odjezdu z Liberce zastavily až na hranici Německého císařství.[2]