Na pozadí války na Ukrajině básníkova vzpomínka na sovětskou okupaci 1968

„Děti, vstávejte, je válka!“ probudil nás hlas maminky za dveřmi. Bylo to zvláštní probuzení. Zatímco ona pamatovala dvě předešlé, my měli to štěstí, že jsme mezi válkami zatím nějak prokličkovali. Ne, že by se svět dohodl, že s válkami bude po té druhé utrum. Ale žili jsme dobře uzamčeni v kufru, který mohl každou chvíli někdo vzít a zahodit. Svět seděl na hrozbě atomové střelnice a my žili svými mladickými starostmi a optimismem konce šedesátých let. Absolvovali jsme slavné majálesy, kdy byla velká sranda, a volili jsme za krále Ginsberga nebo později Edu Pergnera a v průvodech křičeli, co chtěli.

Já jsem se právě vrátil z roku vojny, kdy jsem v Prachaticích s kamarádem udělal svou první výstavu jeho obrazů a mých básniček, rychle jsem se ve dvaadvaceti oženil, a vyrazili jsme stopem na svatební cestu k Balatonu. Stoupli jsme si kdesi na krajnici s plakátem „V horku, v dešti k Budapešti“ a takový byl tehdy život.
Na zpáteční cestě nám zastavil jakýsi Američan, údajně z NASA, skamarádili jsme se a vzali ho domů. Přespal. Byl skvělý, žasl nad ježkem na zahradě a vlaštovčím hnízdem u domu.
To ráno, když nás novomanžele maminka jemně budila příchodem války, vyděšený Američan vzal nohy na ramena a vyrazil před Rusy na západ. My jsme si pustili třeskutě vážné hlasy z rádia.
Maminka, poučená předchozími válkami, se běžela postavit do fronty na  základní potraviny, které za chvíli zmizí ze skladů. My s novomanželkou po telefonátu strejdy, vedoucího Jednoty, naklusali jako výpomoc za pult, protože stejně jako moje maminka, jiné maminky věděly, že bude zle.

Strávil jsem osudného jednadvacátého srpna před krámem a prodával nekonečně dlouhé frontě brambory, kilo za dvě pade…

V duchu mi zněla školní říkanka: Na čepicích hvězdičky, hvězdy jako z malin, kdo je poslal, dětičky, Stalin, inu Stalin… Ta se ale záhy změnila na Rusáci a uzený jsou nejlepší studený… Byl to nesmírný šok. Nenávist. Můj oblíbený pan učitel zkopnul ze vchodu do školy rudou hvězdu a na silnici se objevily první nápisy: Běž domů, Ivane!

Bylo mi dvaadvacet, měl jsem život před sebou a velké CO SE S NÍM STANE v zádech…