Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Teodor Zítra má svátek Nina

Čtvrt na šest ráno, stařičká paní bytná buší na dveře. „Pane redaktore, pusťte si rádio. Obsadili nás Rusáci.“ To je blbej sen, říkám si a zapínám rádio. Štípnu se, nespím. Vyjdu v pyjamas před barák, v Libni U kříže, a poslouchám hučení. Hučení!!! HUČENÍ!!! Taxikář na náměstí Holého přemýšlí. „Musíme ject horem přes Žižkov, v Karlíně už jsou tanky.“

Taxikářský telefon chrlí informace. „Co nejblíž k rozhlasu bych prosil.“ Vysadí mě na náměstí Jiřího z Poděbrad. Před rozhlasem jsem v okamžiku, když tanky a samopaly na Václaváku rozstřílely muzeum, a pak je teprve ministr Hofman dovedl před rozhlas. Lidi ho poznali a házeli na obrněný samohyb kamení, a tak ho ruští důstojníci zakryli důstojnickým pláštěm a popojeli.

U vchodu byla hradba orgánů. Do sebe zavěšení, ve dvou řadách tu stáli příslušníci Veřejné bezpečnosti. Obrněná vozidla na ně zdánlivě najížděla a střílela do vzduchu. Nehnuli se. Co se tu do devíti hodin odehrálo, to je na reportáž. Pak jsem běžel do redakce a stihnul třetí mimořádné vydání Mladé fronty.

O srpnových událostech píšou všichni. Ti, co byli ve Vídní, v Americe, na Mallorce, i ti, kteří se v té době ještě nenarodili. Nikoliv ti, kteří po celý týden dělali „horké noviny“, kteří pak 20 let nesměli publikovat. Jako můj kolega a „patron“ Ivan Kovalenko. Když nás Rusové 22. ráno propustili z budovy Mladé fronty, čekal na nás, mimo jiných, Jaromír Hořec, první šéfredaktor MF z roku 1945. Z čtyřiceti sedmi redaktorů, kteří jsme strávili noc namačkáni v jedné místnosti, nás k vydávání novin zůstalo jedenáct.

Já sem prd uměl, a tak jsem do prvního čísla Svobodné Mladé fronty napsal jen patetický článek Mládež nebude kolaborovat. Leninský svaz mládeže mi ukázal, že se neumím orientovat. A tak se o mne starali Jiří Steiner a Ivan Kovalenko. Jirka mě odchytil hlavně proto, že jsem byl kreslivej, a tak jsem do MF a Lidové demokracie kreslil. Protože jsme většinou vycházeli v jedné tiskárně. Vystřídali jsme jich za týden čtrnáct. A Ivan mě vodil jako medvěda, protože mě vždycky napadlo, kde že by se mohlo něco dít. Záhadné mimosmyslové vnímání. Povídám, mohli bychom udělat rozhovory s rodičkami, co čeká jejich dět, až se narodí. A tak jsme jeli na Karlov a tam zrovna Rusáci stříleli na porodnici. A tak to bylo pořád. V redakci jsme se občas stavili, aby Ivan psal a já kreslil.

Povídám: „Ivane, bylo by dobře, kdyby se naše noviny dostaly i mimo Prahu.“ „Jak?“ "Půjdeme s balíkem na výpadovku a pošleme je dál tirákama.“ První várku jsme odevzdali v Klíčanech na cestu do Teplic ba i Ústí. Pak nás napadlo poslat noviny do Liberce, ze kterého jsme dostávali zprávy o aktivitě lidstva. Vydali jsme se tedy taxíkem na Prosek (taxi jsme neplatili, stačilo ukázat novinářský průkaz). Ale tam stál rozkročený přes celou ulici polský tank. Přemlouváme důstojníka v typické polské hranaté čepici, se kterou jsem potom jezdil na čundry, aby nás pustil.

Poslouchal, jak brebentíme, pak nás rukou zarazil a povídá: „Proše pana, my nie okupanti.“ A pak jsme vyrozuměli, že nám nabízí pomoc. Noviny poslat náklaďáky do Liberce. Proč náklaďáky, dejte mi je. Tak jsme mu dali dva balíky Mladé fronty a jeden Lidové demokracie, hodil je do věže, naskočil na tank jako na koloběžku a odjel. Koukali jsme na sebe s Ivanem jako blbci…..

Druhý den nám na jugoslávské velvyslanectví přišel fax. „Noviny obdrželi, děkujeme.“

Teprve později jsem se dozvěděl, že tank jel pomaličku celou noc a po ránu zastavil před libereckou radnicí, s namířeným kanónem, a tak všichni zalehli a čekali na výstřely. Ovšem z velitelské věže vyskočil Polák, naházeli mu balíky novin, on je donesl do vchodu, kde v kukani Informace šílel strachy vrátný. Hodil mu je na zem a řekl něco v tom smyslu, že Polsko je pozdravuje.

Inu, tak se stopují tanky.

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6694058

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz