Tanečnice a místní country kapela
Vzpomínka na našeho amerického kolegu a spolupracovníka. Pocházel ovšem z Brna, a nikdy na to nezapomněl.
Pouť v městečku Bailey se stala tradicí, která vznikla v dobách amerických pionýrů. Tehdy – stejně jako dnes – lokální usedlíci a přátelé z okolí se scházeli a schází za účelem prosté radosti ze života. Městečko založil William N. Bailey, když vybudoval stanici, která byla známa jako Bailey Ranch. V roce 1864 postavil i hotel a místo bylo nazváno Bailey.
Někdy v 80. letech jsem pozval na natáčení televizního pořadu Zpívá celá rodina dva novináře – disc-jockeye, rozhlasového publicistu a zároveň vedoucího kulturní rubriky týdeníku Květy Miloše Skalku, a tehdejší hvězdu televizní sportovní žurnalistiky Štěpána Škorpila. Jak bylo naším zvykem, sešli jsme se u snídaně v hotelu Voroněž naproti brněnského výstaviště, kde jsme natáčeli.
„Ten, kdo tvrdí, že něco v životě našel na sto procent, asi nemá pravdu. Tak je to i s lidovou písničkou. Copak ji můžeme najít? Vždyť je to pouť a ta pouť někde začíná a někde končí. Někdy vede ta polní cesta, po které všichni jdeme, do kopce, někdy zase z kopce. Hodně strmě, když před tím člověk lehce vystoupá.
Joan Baez, celým jménem Joan Chandos Baez, se narodila 9, ledna 1941 v New Yorku na Staten Island v rodině s mexickými, anglickými i skotskými kořeny. V jejím dětství se rodina často stěhovala po USA, Evropě a Středním východě. Koncem padesátých let se usídlili v Bostonu, kde otec učil na univerzitě a Joan, která od mládí hrála na kytaru a hezky zpívala, se zde seznámila s rozvíjející se folkovou scénou. Jako písničkářka se poprvé prosadila na legendárním festivalu v Newportu v roce 1959. O rok později natočila své první album, které se stalo nejúspěšnější gramofonovou nahrávkou tehdejší americké folkové scény.
V 21. čísle týdeníku Mladý svět v roce 1962 vyšla v rubrice Dopisy čtenářů básnička jistého Jaromíra Nohavici z Ostravy, nazvaná Věci kolem nás. V archívech ji objevil dlouholetý redaktor tohoto časopisu Honza Dobiáš, který v té době v Mladém světě ještě ani nepracoval - jako redaktor deníku Československý sport si odbýval základní vojenskou službu. Po jejím skončení mu nové místo nabídl jeho dosavadní redakční kolega Jiří Černý, který mezitím přešel do Mladého světa. Ano - významný hudební kritik Jiří Černý byl původním povoláním sportovní novinář. Honza Dobiáš, v 80. letech šéfredaktor měsíčníku Melodie, také. Není to svědectví o univerzálnosti sportu, spíš svědectví o talentu a hledání životní cesty.
Strávil jsem Silvestr 1963 s osadou Zlatý klíč v jakési vile, patřící bohaté rodině Saly (to je ta Bystrá od Pavla Vrby), pak postupně všichni odjížděli, a tak jsme se s Vendym, Padem a Mírou Navarou courali po kolejích, to si nevymejšlím, nebyla nijaká zima a sníh jen sem tam kousek, pili rum z polních plechových lahví a diskutovali. Vendy byl nesmírně laskavý člověk s naprosto ujetou filozofií, kterou nikomu nevnucoval.
Když se v sedmdesátých letech stal Mirek Černý redaktorem Supraphonu, začal dělat tu nejzáslužnější práci pro takzvané menšinové žánry v populární muzice. Tenkrát to ovšem nebylo nic jednoduchého. Musel přesvědčit vedení Supraphonu, aby zařadili menšinový žánr do edičního plánu. To trvalo několik let. Nakonec se podařilo, že Supraphon začal vydávat profilové LP desky muzikantů, které v té době v rozhlase ani v televizi nebylo slyšet.