Vzkazy

  • Čeští lednoví jubilanti

    * 16. 1. 1931 se narodil Vladimír Škutina, humorista, publicista, spisovatel

     

    * 16. 1. 1941 Marie Zábranská – výtvarnice, manželka významného českého ilustrátora Adolfa Zábranského, zakládající členka skupiny pražských výtvarnic Femina. Za svoji celoživotní tvorbu obdržela Cenu Evropského kruhu umění Franze Kafky (2009) a Aliance Salvadora Dalí (2011).

     

    * 17. 1. 1941 se narodil Vašek Souček, novinář, glosátor. moderátor, dlouholetý člen a speaker kapely Lokálka.  Redaktor regionálního studia Českého rozhlasu v Hradci Králové, kde má vlastní pořad Glosa Václava Součka. V roce 2006 spolu s Jiřím Fraňkem a Adamem Černým získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

     

    * 20. 1.1946 se narodil jeden z nejvýznamnějších tuzemských písničkářů Vladimír Merta. Vystudovaný architekt, absolvent hrané režie na FAMU, publicista, spisovatel, fotograf, dramatik a filmový režisér. Muž, o kterém se dozvíte jinde mnohem víc, a pořád to bude málo.

     

    *23.  1. 1891 František Smolík – český herec a zpěvák. Vytvořil řadu vynikajících divadelních a filmových rolí. Nazpíval řadu písní pro firmu Homocord (např. Maminko mámo, Až na světě hochu budeš sám)

     

     

    * 26. 1. 1951 se narodila Jarmila Kratochvílová – nejlepší běžkyně v dějinách země. V roce 2020 vstoupila do rekordmanské Síně slávy za 37 let nepřekonaný světový rekord v běhu na 800 metrů, který zaběhla časem 1:53,28 v Mnichově v červenci 1983.

     

     

    * 28. 1. 1961 narodil skladatel, textař, aranžér a publicista Vladimír Kočandrle. V osmdesátých letech zakládal skupinu OK Band a byl jejím kapelníkem, spoluzakládal a byl ředitelem společností Monitor, později se stal ředitelem EMI pro Česko a Slovensko. V současnosti stojí Vladimír Kočandrle v čele české pobočky Warner Music

     

    *29.  1. 1931 Miroslav Raboch – akademický sochař, keramik a pedagog. Autor tzv. „keramického  nesmyslu“, neboli hlavní ceny festivalu Porta.

     Sen několika generací mladých muzikantů - porta, cena pro nejlepší skupiny, autory i interperty na legendárním festivalu Porta, jehož fenomenální éru ukončila listopadová revoluce.

     
  • Kronikář zámořského trampingu z Vancouver Islandu

    Aleš Klestil (1940 – 2020)

    Nejsem zastáncem pompézních monumentů či pění oslavných ód na „zasloužilé umělce“, spíše bych zastával biblické Prach jsi a v prach se obrátíš či nebiblické Všechna sláva – polní tráva, ale pokud si v trampském světě vděčnou vzpomínku někdo zaslouží, pak je to bezesporu Aleš. On si ten pomník vlastně nevědomky vybudoval sám - svým postojem k jeho - Maruš promine -  největší lásce - trampingu. Tady bych se opakoval použitím věty ze závěru posledního (98.) čísla Stopy... tam, kde jiní jen blafali, Aleš konal!

    Celý článek...  
Dnes má svátek Drahoslav Zítra má svátek Vladislav


Jednou večer, po dlouhém sezení v hospodě, se Kamenáč Bill vracel do své chajdy v buši a zrovna se vlekl pěšinou po rovině, když tu narazil na varovnou výzvu. Byla napsána uhlem, třiceticentimetrovými písmeny na několika kusech bílé lepenky, připíchnutých rezavými hřebíky k blahovičníku. Oznamovala:

NEMĚJTE STRACH, AŽ MĚ UVIDÍTE!

Než se Kamenáč vydal na další cestu, poklepal si na každý ze svých šesti zubů. Urazil třicet metrů a přišel na další ceduli. Taky byla napsána třiceticentimetrovými písmeny a hlásala:

MÁM ZROVNA TAKOVÝ STRACH JAKO VY!

Kamenáč si ceduli třikrát přečetl a šel dál. Brzy přišel na další:

SÁM PŘED SEBOU MÁM TAKY STRACH!

„To mě podržte, co tohle má znamenat,“ řekl si Kamenáč.

„J-j-já ti to vysvětlím,“ pronesl za ním slabý nervózní hlásek. Kamenáč se otočil a hle, na pěšině se krčil duch, svítil jako houba, v celé své stopětasedmdesáticentimetrové výšce. Měl na sobě oblek, který byl původně asi z modrého serže a na hlavě bouřku.

„Co chceš,“ zeptal se Kamenáč. „Lekl jsem se tě.“

„J-j-já se tě snažil varovat,“ řekl duch. „Prosím tě, pomoz mi!“

Duch mu prosebně zamával rukou před očima, ale v tu chvíli zajektal zuby a stáhl ruku nazpátek.

„Však jsem to povídal,“ řekl duch. „Mám před sebou strach. T-t-ta moje r-r-ruka vypadá strašně s-s-s tím p-p-příšerným zelenožlutým přísvitem.“ Duch mocně polkl a poněkud se vzpamatoval. „Když jsem byl ještě naživu, tak jsem kvůli obyčejný strašidelný povídačce celou noc oka nezamhouřil, a teďka tak najednou účinkuji sám – jako strašidlo, no. Už měsíc jsem nespal.“ Duch si mnul ruce, ale poněkud s obtížemi, protože neustále procházely skrz druhou jako obláčky zelenožluté mlhy.

„To mě mrzí, strašidlo,“ pravil Kamenáč. „Ale co můžu dělat? Budeš se muset sebrat. Chovej se jako chlap a zatni zuby.“

„Kdopak kdy slyšel o strašidle se zaťatýma zubama?“ zakvílel duch a propukl v pláč.

Kamenáče to tak chytlo za srdce, že chtěl ducha poplácat po zádech. Ruka mu prolítla skrz něj. Duchovo mlhavé tělo se rozlomilo na dvě polovičky a chvíli vířilo ve větru, než se zas spojilo a ustálilo.

„Já to myslel než vobrazně, strašidlo,“ pravil Kamenáč. „Vzchop se, hlavu vzhůru, musíš mít svou hrdost …“

Zarazil se, protože duch bulil ještě hlasitěji než prve. Kamenáč napřáhl ruku, že ho znovu poplácá, ale vtom se vzpamatoval a stáhl ji zpět. Posadil se na kládu a pokynul duchovi, aby si sedl vedle něho. Duch zamířil ke kládě, lehce přitom plynul vzduchem, mlha zavířila jako vzdutá hladina rybníčku a asi za dvacet vteřin už dřepěl na bobku vedle Kamenáče.

„Kdybys nebyl strašidlo, moh bych ti dát napít rumu,“ řekl Kamenáč a usilovně přemýšlel.

„Nejhorší je to strašení,“ pravil duch, jemuž se už pomalu vracela kuráž. „Mám totiž lidi vyděsit z podoby, jestli promineš tu popletenou metaforu. Měli by mazat jako blázni, jenomže jedinej, kdo maže, jsem já. Pochopitelně že neutíkám v normálním smyslu slova, ale rozumíš mi, jak to myslím …“ ( Kamenáč přikývl.) „Počítám, že jsem prostě vrták, tím to je.“

„Ale kdepak, nejsi,“ namítl Kamenáč. „Dneska večír jsi mi, přes všechny ty výstrahy, nahnal pořádný vítr.“

„To je senzace!“ pravil duch nejhlasitěji, jak až dosud dokázal, „ale i já měl nahnáno. Jak potom můžu mít nějakou sebeúctu?“

„No jo, já tě chápu, strašidlo,“ řekl Kamenáč, nacpal si fajfku z vřesového kořene a vraštil čelo usilovným přemýšlením. „Jsi přece strašidlo jak se patří, ne?“

„Nevím, ale snad jo,“ odpověděl duch.

„V tom případě bys měl dokázat zmizet,“ pravil Kamenáč. „Potom bys neměl ze sebe strach.“

„Tys na to kápnul,“ vykřikl duch. „Ale už to jde!“ Vstal, celá jeho figura se začala komíhat a hroutit, zelenožluté čelo se svraštilo a rty se stáhly v úzkou čárku. Po chvilce se zeptal: „Už se ztrácím?“

„Mám dojem, že ne,“ řekl Kamenáč. „Připadáš mi pořád stejný.“

Duch vyvinul ještě větší úsilí, až námahou poněkud zčernal ve tváři. Deset minut to vydržel, potom se posadil na kládu a mocně oddychoval.

„Jsem holt vrták i tady v tom,“ řekl a propukl v pláč.

„Řím taky nepostavili za den, strašidlo,“ těšil ho Kamenáč. „Jen si to procvičuj a uvidíš, jak krásně budeš mizet. A teďka mě, prosím tě, omluv, musím domů krapánek si zdřímnout.“

Celý týden se s duchem neviděl, až se jednou večer zas vracel z hospody a spatřil ceduli. Na kusu lepenky stálo šestnácticentimetrovými písmeny, nakreslenými uhlem:

DOKÁZAL JSEM TO!

„Co dokáže vytrvalost!“ poznamenal Kamenáč – myslel, že sám pro sebe.

„Svatá pravda,“ pravil tenký hlásek rovnou před ním. „Už nemám strach sám ze sebe a můžu krásně strašit druhé. Tššší! Tššší!“

„Ty máš rýmu, strašidlo?“ zeptal se Kamenáč. Vytáhl z kapsy barevný puntíkovaný kapesník a podával ho duchovi, ale vtom se upamatoval a zastrčil ho zpátky do kapsy modráků.

„Nemám, proč se ptáš?“ opáčil duch.

Kamenáčovi se zazdálo, že vidí lehounce zelenou mlhu, jak se mihotá kolem kořenů stařičkého uschlého blahovičníku.

„Vždyť jsi kýchnul,“ řekl Kamenáč.

„To nebylo žádné kýchnutí,“ pravil duch a propukl ve vzlykot. „Já se snažil zaskučet.“

„Budeš se muset polepšit, mátoho,“ řekl Kamenáč. „Z tohodle by si lidi houby dělali.“ Usedl na kládu a pokynul duchovi, aby se taky posadil.

„Já postojím,“ pravil duch mezi vzlyky. „Jestli se tomu tak dá říkat. Kdybych si na něco sednul, třeba bych pak už nedokázal znovu zmizet. Tššší!“

„Vedle jak ta jedle,“ řekl Kamenáč. „Radši se na to vybodni, ducháčku!“

„To přeci nemůžu,“ protestoval duch nejhlasitěji, jak to až dosud dokázal. „Kdopak kdy slyšel o strašidle, které nestraší? Je to můj úděl.“

„Povinnost je povinnost,“ přitakal Kamenáč. „Tak se do toho dej a pořádně si to nacvičuj. A teď se, prosím tě, nezlob, ale já už se zdejchnu.“

Za týden se Kamenáč vracel z hospody takovou hodinku před obvyklou dobou návratu. Utratil už všechny peníze, ale pořád ještě ho trápila šílená žízeň. Měl mizernou náladu, ale přesto měl oči na stopkách, jestli neuvidí ceduli od ducha. Žádnou nespatřil a už skoro došel do své chajdy, a tak vrtěl hlavou a říkal si, jak myslel, sám pro sebe: „Chudák malej, není holt na to stavěnej,“ když vtom se mu u ucha ozvalo hrůzostrašné zaúpění.

Kamenáč se tak vyděsil, až vyskočil kus od země a důkladně si proklepal nohy. Těžce dopadl, ihned se opět vymrštil a jal se předvádět své kousky. Skákal si po klobouku a pronášel své mínění o duchovi. Po deseti minutách se najednou rázem uklidnil a pronesl: „Senzace, strašidlo!“

„Docela to ušlo, že?“ řekl duch. Pára se zatřepotala a vrhla v měsíčním světle slabounký stín.

„Jenom aby ti ta sláva nestoupla do hlavy, strašáčku,“ řekl Kamenáč. „Musíš eště moc a moc dohánět!“ Kamenáč si poklepal na tři zuby. „Musíš vyděsit ještě někoho jinýho, mátoho … Co kdybys to zkusil s hospodským?“ Kamenáč si dokašlal. „Jsem vyprahlej jako kost na poušti.“

„Toho bych jaktěživ nevyděsil,“ namítl duch. „Radši si zkusím něco lehčího.“

„Nic lehčího nemůže bejt,“ řekl Kamenáč. „Zaskuč zrovna tak, jakos zaskučel na mě, a hospodskej vypálí do křoví. Nějaká ta sklenička darmes by bodla, a tak ti budu v patách a budu koukat, jak s ním zamáváš.“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se duch.

„Říkám ti svatosvatou pravdu,“ potvrdil Kamenáč.

Kamenáč prohodil ještě pár povzbuzujících slov, a pak se vydali do hospody. Kamenáč kráčel rychle, ale duch zůstával pozadu a Kamenáč ho musel pobízet. Před hospodou začal duch fňukat. Kamenáč, v tu chvíli ještě žíznivější, se namích a křikl na něj: „Co zas máš, mátoho?“

„To je amatéřina,“ řekl duch.

„Jaká amatéřina?“ zeptal se Kamenáč.

„No, jenom skučet,“ vysvětloval duch. „Lidi se nemůžou strašit jenom skučením, aspoň ne v našich nejlepších kruzích. Naši klienti by měli ducha taky vidět. Když se někdo z našich ukáže a zaskučí, klienti se tak poplašej, že div nevylezou na zeď.“ Duch se na chvilku odmlčel. „Já to pochopitelně takhle daleko jaktěživ nedotáhnu, ale snad víš, jak to myslím.“

Kamenáč se zadumal a nakonec přišel na nápad, že se sám navleče do prostěradla a duch zatím obstará skučení a skřeky.

Když dorazili k hospodě, nebylo vidět žádné světlo.

„Spí tamhle vzadu,“ řekl Kamenáč a ukazoval v prostěradle cestu. „Mám pekelnou žízeň.“ Našel okno, vysunul je a vlezl dovnitř.

Duch zůstal zpátky, pak pomaličku vplul do místnosti skrze zeď a držel se ze Kamenáčem.

„Teď!“ zasyčel Kamenáč a začal třepat pažemi. Duch byl zticha, jenom kňučel strachy. „Skuč, strašáku,“ pobízel ho Kamenáč. Třepal pažemi, aby dodal duchovi odvahy, jal se skučet a sténat. Na chvilku přestal a zamumlal k duchovi: „Ty strašpytle jeden!“

„Tššší!“ řval Kamenáč.

Hospodský sebou pohnul a vykřikl: „Kde mám, k čertu, flintu?“

Něco jako mlha se otřelo o Kamenáče a s kňučením uprchlo zdí. Kamenáč ještě jednou zaskučel a vydal se za duchem. Odřel si holenní kosti, jak se soukal oknem ven, pádil pryč a zakopl o prostěradlo. Zvedl se, prostěradlo odhodil a škrábal se přes mýtinu.

„Prásk!“ třeskla puška hostinského, nabitá sanitrem. Kamenáč si připlácl kapsu na boku a pádil rychleji za duchem, jehož útěk daleko vpředu provázely hlasité skřeky.

Když byli v bezpečí, předvedl Kamenáč své kousky a přitom probral duchův rodokmen a jeho slabosti. Střídavě si skákal po klobouku a drbal se na zadku, a duch se zatím vznášel kolem a popotahoval. Uplynulo čtvrt hodiny, než se dostal ke slovu.

„Děsně se stydím, Kamenáči,“ spustil.

„To je zázrak, že máš ještě kuráž ukázat se s tím svým ksichtem,“ ulevil si Kamenáč. „Mít vítr z hospodskýho!“

„Z něho jsem vichr neměl,“ pravil duch.

„A z koho tedy,“ zeptal se Kamenáč.

„Z tebe,“ odpověděl duch. „Z těch tvých skřeků a z toho vytí.“

Kamenáč měl poznámky na duchovu adresu jenom deset minut. Duch propukl v pláč.

„Však jim ještě ukážeš, ducháčku,“ řekl potom Kamenáč vlídně. Šel si sednout na kládu a vtom se upamatoval. Třel si kapsu na boku. „Vytrvalost a hrdost, to je vono. To je třeba.“

Kamenáč, který se cítil v nevýhodě, protože nemohl svého ducha poplácat po rameni, počastoval ho ještě několika povzbuzujícími slůvky a duch pak odešel, slibuje, že dosáhne úspěchu.

Zdali se mu to podařilo, to Kamenáč neví. Duch se už nikdy neukázal. Kamenáč o tom měl své mínění.

„Třeba se ten chudinka strašně styděl vrátit,“ říkal si. „Anebo se dokonce mohlo stát, že duch sám sebe ustrašil k smrti – jestli si nedal pozor.“

Přeložila Wanda Zámecká



Foto týdne

Jste náš host číslo

6843510

Melanž

  • Slavní světoví oslavenci

     

    * 19. 1. 1931 se narodila herečka Tippi Hedren, blonďatá kráska z Hitchcockových Ptáků nebo z filmu Marnie. Matka herečky Melanie Griffith (Podnikavá dívka, Konec Divokého západu) a babička herečky Dakoty Johnson (Padesát odstínů šedi, Black Mass: Špinavá hra).

     

    * 19. 1. 1946 se v Sevierville v americkém státě Tennessee narodila královna americké country, zpěvačka, skladatelka a herečka Dolly Rebecca Parton.

     

    * 20. 1. 1946 se narodil David Lynch - americký filmový scenárista, režisér, producent, malíř, hudebník, skladatel a performer. Významný představitel postmoderní kinematografie. Byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší režie za filmy Sloní muž (1980), Modrý samet (1986) a Mulholland Drive (2001). Sloní muž byl také nominován v kategorii nejlepší scénář. Vyhrál hlavní cenu na Filmovém festivalu v Cannes a v Benátkách.

     

     

    * 21. 1. 1941 se narodil Placido Domingo - tenorista, operní pěvec a dirigent, který se spolu s Lucianem Pavarottim a José Carrerasem podílel na zrození legendy Tíí tenorů a přesunu operních árií na fotbalové stadiony.

     

     

    * 21. 1. 1956 se narodila herečka Geena Davis, (Thelma z Thelma a Louise, paní Littleová z Myšáka Stuarta Little),

     

    * 24. 1. 1941 oslaví osmdesátiny Neil Diamond. Celým jménem Neil Leslie Diamond. americký písničkář a skaldatel, který měl především v šedesátých až osmdesátých letech celou řadu hitů. Mnohé z nich známe i z českých verzí.

     

     

    * 25. 1. 1981 Alicia Keys

    Alicia Augello Cook se narodila na Manhattanu v New Yorku a pod jménem Alicia Keys je jednou z nejznámějších amerických osobností Rhythm and blues a soulu. Zpěvačka, skladatelka, klavíristka, hudební režisérka a producentka, filantropka, příležitostná herečka a spisovatelka.. V žilách jí koluje irská i italská krev po matce a jamajská po otci. Talentované děvče ve dvaceti opustilo vysokou školu a stalo se hudební profesionálkou. Debutovala albem Songs in A Minor (Písně v a moll - 2001) a za první týden se ho prodalo 235,000 kousků. Kritika byla nadšená, prodejci spokojeni. Následovalo album The Diary of Alicia Keys (2003), a následná velkolepá žeň Grammy v roce 2004: Nejlepší R&B Album, nejlepší ženský vokál v R&B (za If I Ain't Got You), nejlepší píseň R&B (za You Don't Know My Name) a nejlepší vystoupení v duu nebo skupině v R&B (za My Boo). Alicia je uznávanou umělkyní, která prodala 28 milionů alb a singlů a vyhrála mnoho cen - čtrnáct cen Grammy, jedenáct cen Billboard Music Award a tři ceny American Music Award.

     

     

    * 26. 1. 1961 se narodil fenomenální hokejista Wayne Gretzky

     

     

    * 27. 1. 1756 se narodil Wolfgang Amadeus Mozart, geniální sladatel, kterému jeho Pražané tak rozumějí...

     

    * 28. 1. 1936 se v New Yorku narodil herec, režisér a scenárista Alan Alda, který se zapsal do širokého povědomí televizních diváků na celém světě nezapomenutelnou rolí chirurga Benjamina Franklina Pierce s přezdívkou Hawkey v seriálu M*A*S*H (1972 – 1983).

     

     

    * 30. 1. 1951 se v Londýně narodil zpěvák a bubeník Philip David Charles „Phil“ Collins, zpěvák, držitel prestižních cen Grammy a Oscar. Obrovskou popularitu si získal už jako lídr hudební skupiny Genesis, kterou poté dokázal zužitkovat i coby sólový zpěvák.

     

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Kontakt: musicopen@email.cz