Vzkazy

  • Obec spisovatelů na Portě

    Již podruhé se na portovní scéně prezentovala Obec spisovatelů ČR, a to prostřednictvím udělované Ceny za nejlepší písničkový text. Vítěze, stejně jako v loňském problematickém roce, vyhodnotila odborná porota, složená z členů Rady Obce spisovatelů a publikujících autorů, která posuzovala  texty po stránce literární i ve vztahu k neotřelosti nápadu. Kvalita slovní části písniček je totiž, zejména pak u folku a spřízněných žánrů, stejně důležitá jako jejich hudební stránka a nejednou se stává i nosným pilířem písničkového sdělení a výpovědní hodnoty skladby.

    Celý článek...  
  • Čapek show na Country radiu

    Pěkný den,

    máme pro Vás několik novinek a dobrých zpráv. Do dalších dílů stále populárnější Čapek show na Country radiu připravujeme rozhovory s těmito osobnostmi:

    září - BB Bowness - skvělá mladá banjistka progresivní kapely Mile Twelve (již tuto sobotu!)

    říjen - legendární foukačkář Charlie McCoy

    listopad - Chris Jones - kytarista a leader kapely The Nightdrivers

    Vysílací časy Čapek show: premiéra každou první sobotu v měsíci od 10:00, reprízy následující pondělí od 23:00 a třetí sobota od 10:00.

    Celý článek...  
  • Zářijové koncerty Poutníků

    Kapela Poutníci loni slavila 50 let od svého vzniku. Bohužel kvůli covidu19 toho loni moc neoslavila a neodehrála, takže i letos bude jezdit s pořadem „50 let v country".

    A tady je přehled míst, kam se v nejbližším období můžete na koncerty Poutníků vydat:

    Celý článek...  
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Zlata Zítra má svátek Andrea


Jednou večer, po dlouhém sezení v hospodě, se Kamenáč Bill vracel do své chajdy v buši a zrovna se vlekl pěšinou po rovině, když tu narazil na varovnou výzvu. Byla napsána uhlem, třiceticentimetrovými písmeny na několika kusech bílé lepenky, připíchnutých rezavými hřebíky k blahovičníku. Oznamovala:

NEMĚJTE STRACH, AŽ MĚ UVIDÍTE!

Než se Kamenáč vydal na další cestu, poklepal si na každý ze svých šesti zubů. Urazil třicet metrů a přišel na další ceduli. Taky byla napsána třiceticentimetrovými písmeny a hlásala:

MÁM ZROVNA TAKOVÝ STRACH JAKO VY!

Kamenáč si ceduli třikrát přečetl a šel dál. Brzy přišel na další:

SÁM PŘED SEBOU MÁM TAKY STRACH!

„To mě podržte, co tohle má znamenat,“ řekl si Kamenáč.

„J-j-já ti to vysvětlím,“ pronesl za ním slabý nervózní hlásek. Kamenáč se otočil a hle, na pěšině se krčil duch, svítil jako houba, v celé své stopětasedmdesáticentimetrové výšce. Měl na sobě oblek, který byl původně asi z modrého serže a na hlavě bouřku.

„Co chceš,“ zeptal se Kamenáč. „Lekl jsem se tě.“

„J-j-já se tě snažil varovat,“ řekl duch. „Prosím tě, pomoz mi!“

Duch mu prosebně zamával rukou před očima, ale v tu chvíli zajektal zuby a stáhl ruku nazpátek.

„Však jsem to povídal,“ řekl duch. „Mám před sebou strach. T-t-ta moje r-r-ruka vypadá strašně s-s-s tím p-p-příšerným zelenožlutým přísvitem.“ Duch mocně polkl a poněkud se vzpamatoval. „Když jsem byl ještě naživu, tak jsem kvůli obyčejný strašidelný povídačce celou noc oka nezamhouřil, a teďka tak najednou účinkuji sám – jako strašidlo, no. Už měsíc jsem nespal.“ Duch si mnul ruce, ale poněkud s obtížemi, protože neustále procházely skrz druhou jako obláčky zelenožluté mlhy.

„To mě mrzí, strašidlo,“ pravil Kamenáč. „Ale co můžu dělat? Budeš se muset sebrat. Chovej se jako chlap a zatni zuby.“

„Kdopak kdy slyšel o strašidle se zaťatýma zubama?“ zakvílel duch a propukl v pláč.

Kamenáče to tak chytlo za srdce, že chtěl ducha poplácat po zádech. Ruka mu prolítla skrz něj. Duchovo mlhavé tělo se rozlomilo na dvě polovičky a chvíli vířilo ve větru, než se zas spojilo a ustálilo.

„Já to myslel než vobrazně, strašidlo,“ pravil Kamenáč. „Vzchop se, hlavu vzhůru, musíš mít svou hrdost …“

Zarazil se, protože duch bulil ještě hlasitěji než prve. Kamenáč napřáhl ruku, že ho znovu poplácá, ale vtom se vzpamatoval a stáhl ji zpět. Posadil se na kládu a pokynul duchovi, aby si sedl vedle něho. Duch zamířil ke kládě, lehce přitom plynul vzduchem, mlha zavířila jako vzdutá hladina rybníčku a asi za dvacet vteřin už dřepěl na bobku vedle Kamenáče.

„Kdybys nebyl strašidlo, moh bych ti dát napít rumu,“ řekl Kamenáč a usilovně přemýšlel.

„Nejhorší je to strašení,“ pravil duch, jemuž se už pomalu vracela kuráž. „Mám totiž lidi vyděsit z podoby, jestli promineš tu popletenou metaforu. Měli by mazat jako blázni, jenomže jedinej, kdo maže, jsem já. Pochopitelně že neutíkám v normálním smyslu slova, ale rozumíš mi, jak to myslím …“ ( Kamenáč přikývl.) „Počítám, že jsem prostě vrták, tím to je.“

„Ale kdepak, nejsi,“ namítl Kamenáč. „Dneska večír jsi mi, přes všechny ty výstrahy, nahnal pořádný vítr.“

„To je senzace!“ pravil duch nejhlasitěji, jak až dosud dokázal, „ale i já měl nahnáno. Jak potom můžu mít nějakou sebeúctu?“

„No jo, já tě chápu, strašidlo,“ řekl Kamenáč, nacpal si fajfku z vřesového kořene a vraštil čelo usilovným přemýšlením. „Jsi přece strašidlo jak se patří, ne?“

„Nevím, ale snad jo,“ odpověděl duch.

„V tom případě bys měl dokázat zmizet,“ pravil Kamenáč. „Potom bys neměl ze sebe strach.“

„Tys na to kápnul,“ vykřikl duch. „Ale už to jde!“ Vstal, celá jeho figura se začala komíhat a hroutit, zelenožluté čelo se svraštilo a rty se stáhly v úzkou čárku. Po chvilce se zeptal: „Už se ztrácím?“

„Mám dojem, že ne,“ řekl Kamenáč. „Připadáš mi pořád stejný.“

Duch vyvinul ještě větší úsilí, až námahou poněkud zčernal ve tváři. Deset minut to vydržel, potom se posadil na kládu a mocně oddychoval.

„Jsem holt vrták i tady v tom,“ řekl a propukl v pláč.

„Řím taky nepostavili za den, strašidlo,“ těšil ho Kamenáč. „Jen si to procvičuj a uvidíš, jak krásně budeš mizet. A teďka mě, prosím tě, omluv, musím domů krapánek si zdřímnout.“

Celý týden se s duchem neviděl, až se jednou večer zas vracel z hospody a spatřil ceduli. Na kusu lepenky stálo šestnácticentimetrovými písmeny, nakreslenými uhlem:

DOKÁZAL JSEM TO!

„Co dokáže vytrvalost!“ poznamenal Kamenáč – myslel, že sám pro sebe.

„Svatá pravda,“ pravil tenký hlásek rovnou před ním. „Už nemám strach sám ze sebe a můžu krásně strašit druhé. Tššší! Tššší!“

„Ty máš rýmu, strašidlo?“ zeptal se Kamenáč. Vytáhl z kapsy barevný puntíkovaný kapesník a podával ho duchovi, ale vtom se upamatoval a zastrčil ho zpátky do kapsy modráků.

„Nemám, proč se ptáš?“ opáčil duch.

Kamenáčovi se zazdálo, že vidí lehounce zelenou mlhu, jak se mihotá kolem kořenů stařičkého uschlého blahovičníku.

„Vždyť jsi kýchnul,“ řekl Kamenáč.

„To nebylo žádné kýchnutí,“ pravil duch a propukl ve vzlykot. „Já se snažil zaskučet.“

„Budeš se muset polepšit, mátoho,“ řekl Kamenáč. „Z tohodle by si lidi houby dělali.“ Usedl na kládu a pokynul duchovi, aby se taky posadil.

„Já postojím,“ pravil duch mezi vzlyky. „Jestli se tomu tak dá říkat. Kdybych si na něco sednul, třeba bych pak už nedokázal znovu zmizet. Tššší!“

„Vedle jak ta jedle,“ řekl Kamenáč. „Radši se na to vybodni, ducháčku!“

„To přeci nemůžu,“ protestoval duch nejhlasitěji, jak to až dosud dokázal. „Kdopak kdy slyšel o strašidle, které nestraší? Je to můj úděl.“

„Povinnost je povinnost,“ přitakal Kamenáč. „Tak se do toho dej a pořádně si to nacvičuj. A teď se, prosím tě, nezlob, ale já už se zdejchnu.“

Za týden se Kamenáč vracel z hospody takovou hodinku před obvyklou dobou návratu. Utratil už všechny peníze, ale pořád ještě ho trápila šílená žízeň. Měl mizernou náladu, ale přesto měl oči na stopkách, jestli neuvidí ceduli od ducha. Žádnou nespatřil a už skoro došel do své chajdy, a tak vrtěl hlavou a říkal si, jak myslel, sám pro sebe: „Chudák malej, není holt na to stavěnej,“ když vtom se mu u ucha ozvalo hrůzostrašné zaúpění.

Kamenáč se tak vyděsil, až vyskočil kus od země a důkladně si proklepal nohy. Těžce dopadl, ihned se opět vymrštil a jal se předvádět své kousky. Skákal si po klobouku a pronášel své mínění o duchovi. Po deseti minutách se najednou rázem uklidnil a pronesl: „Senzace, strašidlo!“

„Docela to ušlo, že?“ řekl duch. Pára se zatřepotala a vrhla v měsíčním světle slabounký stín.

„Jenom aby ti ta sláva nestoupla do hlavy, strašáčku,“ řekl Kamenáč. „Musíš eště moc a moc dohánět!“ Kamenáč si poklepal na tři zuby. „Musíš vyděsit ještě někoho jinýho, mátoho … Co kdybys to zkusil s hospodským?“ Kamenáč si dokašlal. „Jsem vyprahlej jako kost na poušti.“

„Toho bych jaktěživ nevyděsil,“ namítl duch. „Radši si zkusím něco lehčího.“

„Nic lehčího nemůže bejt,“ řekl Kamenáč. „Zaskuč zrovna tak, jakos zaskučel na mě, a hospodskej vypálí do křoví. Nějaká ta sklenička darmes by bodla, a tak ti budu v patách a budu koukat, jak s ním zamáváš.“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se duch.

„Říkám ti svatosvatou pravdu,“ potvrdil Kamenáč.

Kamenáč prohodil ještě pár povzbuzujících slov, a pak se vydali do hospody. Kamenáč kráčel rychle, ale duch zůstával pozadu a Kamenáč ho musel pobízet. Před hospodou začal duch fňukat. Kamenáč, v tu chvíli ještě žíznivější, se namích a křikl na něj: „Co zas máš, mátoho?“

„To je amatéřina,“ řekl duch.

„Jaká amatéřina?“ zeptal se Kamenáč.

„No, jenom skučet,“ vysvětloval duch. „Lidi se nemůžou strašit jenom skučením, aspoň ne v našich nejlepších kruzích. Naši klienti by měli ducha taky vidět. Když se někdo z našich ukáže a zaskučí, klienti se tak poplašej, že div nevylezou na zeď.“ Duch se na chvilku odmlčel. „Já to pochopitelně takhle daleko jaktěživ nedotáhnu, ale snad víš, jak to myslím.“

Kamenáč se zadumal a nakonec přišel na nápad, že se sám navleče do prostěradla a duch zatím obstará skučení a skřeky.

Když dorazili k hospodě, nebylo vidět žádné světlo.

„Spí tamhle vzadu,“ řekl Kamenáč a ukazoval v prostěradle cestu. „Mám pekelnou žízeň.“ Našel okno, vysunul je a vlezl dovnitř.

Duch zůstal zpátky, pak pomaličku vplul do místnosti skrze zeď a držel se ze Kamenáčem.

„Teď!“ zasyčel Kamenáč a začal třepat pažemi. Duch byl zticha, jenom kňučel strachy. „Skuč, strašáku,“ pobízel ho Kamenáč. Třepal pažemi, aby dodal duchovi odvahy, jal se skučet a sténat. Na chvilku přestal a zamumlal k duchovi: „Ty strašpytle jeden!“

„Tššší!“ řval Kamenáč.

Hospodský sebou pohnul a vykřikl: „Kde mám, k čertu, flintu?“

Něco jako mlha se otřelo o Kamenáče a s kňučením uprchlo zdí. Kamenáč ještě jednou zaskučel a vydal se za duchem. Odřel si holenní kosti, jak se soukal oknem ven, pádil pryč a zakopl o prostěradlo. Zvedl se, prostěradlo odhodil a škrábal se přes mýtinu.

„Prásk!“ třeskla puška hostinského, nabitá sanitrem. Kamenáč si připlácl kapsu na boku a pádil rychleji za duchem, jehož útěk daleko vpředu provázely hlasité skřeky.

Když byli v bezpečí, předvedl Kamenáč své kousky a přitom probral duchův rodokmen a jeho slabosti. Střídavě si skákal po klobouku a drbal se na zadku, a duch se zatím vznášel kolem a popotahoval. Uplynulo čtvrt hodiny, než se dostal ke slovu.

„Děsně se stydím, Kamenáči,“ spustil.

„To je zázrak, že máš ještě kuráž ukázat se s tím svým ksichtem,“ ulevil si Kamenáč. „Mít vítr z hospodskýho!“

„Z něho jsem vichr neměl,“ pravil duch.

„A z koho tedy,“ zeptal se Kamenáč.

„Z tebe,“ odpověděl duch. „Z těch tvých skřeků a z toho vytí.“

Kamenáč měl poznámky na duchovu adresu jenom deset minut. Duch propukl v pláč.

„Však jim ještě ukážeš, ducháčku,“ řekl potom Kamenáč vlídně. Šel si sednout na kládu a vtom se upamatoval. Třel si kapsu na boku. „Vytrvalost a hrdost, to je vono. To je třeba.“

Kamenáč, který se cítil v nevýhodě, protože nemohl svého ducha poplácat po rameni, počastoval ho ještě několika povzbuzujícími slůvky a duch pak odešel, slibuje, že dosáhne úspěchu.

Zdali se mu to podařilo, to Kamenáč neví. Duch se už nikdy neukázal. Kamenáč o tom měl své mínění.

„Třeba se ten chudinka strašně styděl vrátit,“ říkal si. „Anebo se dokonce mohlo stát, že duch sám sebe ustrašil k smrti – jestli si nedal pozor.“

Přeložila Wanda Zámecká



Foto týdne

Jste náš host číslo

7488183

Melanž

  • Trampský guláš

    Ingredience

    - 600 g zadního hovězího masa
    - 150 g pikantnější klobásy
    - 2 lžičky sladké mleté papriky
    - 1 větší cibule
    - 2 špetky pepře
    - 1 lžička soli
    - 400 g brambor
    - 200 g čerstvých hub (nebo nakládané žampiony, případně větší hrst předem namočených sušených hub )
    - tuk

     

    Postup

    Cibuli nakrájíme na drobné kostičky a usmažíme na oleji (případně na sádle) dozlatova. Přidáme na kostky nakrájené hovězí maso a zprudka je i s cibulí po dobu asi 2 - 4 minuty opékáme za stálého míchání. Posolíme, zasypeme sladkou paprikou, zalijeme vřelou vodou a dusíme zhruba 40 minut (v papiňáku o 10 - 15 minut méně). Přidáme houby, klobásu nakrájenou na kolečka a brambory (syrové) nakrájené na menší kostky. Vše spolu dusíme do změknutí brambor (zkoušíme vidličkou, brambory změknou dost brzy). Správný trampský guláš se nezahušťuje, ale když máme chuť .....

    Při přípravě tohoto typu guláše můžeme k přípravě použít i např. zeleninu, zbytky dalších mas i uzenin. Je rychle hotový, což oceníme, když přijde nenadálá návštěva.

     

    Doporučená příloha

    • knedlík nemusí být, podle chuti čerstvý chléb nebo pečivo.
     
  • Velký trampský guláš

    Suroviny:

    - 2 vepřová kolena
    - hovězí kližka (množství podle počtu lidí)
    - vepřová kýta nebo ramínko (tolik, co hovězího)
    - 1,5 kostky škvařeného vepřového sádla
    - cibule (polovina váhy masa)
    -1/2 sáčku kmínu
    - 1 sáček gulášového koření
    - mletý pepř
    -3 chilli papričky
    - 5 stroužků česneku
    - 8 větších brambor

     

    Postup:

    Do velkého kotle na prudkém ohni vhodíme sádlo a po rozpuštění vmícháme cibuli a kmín. Těsně před zezlátnutím vhodíme 3-centimetrové kostky hovězího, které jsme předtím máčeli v osolené vodě. Přisypeme gul- ášové koření, podle chuti pepř, chilli papričky, česnek a přidáme čerstvou snítku větvičky smrčku. Dále přidáme nadrobno nakrájené 4 brambory, promícháme, přidáme trochu vody a vložíme rozseknutá, omytá kolena i s kůží. Kotlík přikryjeme a oheň udržujeme tak, aby směs vařila mírným varem. Občas ode dna zamícháme. Vaříme aspoň dvě hodiny. Mezitím si nakrájíme na cca dvoucentimetrové kousky libové vepřové maso, přidáme větší kostky zbylých brambor. Tuto sestavu vložíme do kotle, až když vyjmeme a jíme kolena. Guláš uvaříme do měkka a máme druhý chod.

    Nezapomeneme na křen, hořčici, chléb a pivo.

     
  • Kotlíkový guláš

    Suroviny

    anglická slanina 120 g
    brambory 200 g
    nať z celeru a petržele svázané do otýpky
    cibule 3 ks
    čenek 3 stroužky
    přední hovězí 200 g
    skopové z plecka 200 g
    kmín podle potřeby
    majoránka 2 lžičky
    mletá sladká paprika 1 lžička
    zelená paprika 1 ks
    rajče 4 ks
    sůl podle potřeby
    světlé pivo 1 dcl
    hovězí vývar dle potřeby

     

    Postup:

    Slaninu nakrájíme na kostičky, rozškvaříme, přidáme drobně nakrájenou cibuli a zpěníme. Přimícháme mletou červenou papriku, hovězí maso nakrájené na menší kostky a opečeme. Později přidáme skopové maso nakrájené na větší kostky, osolíme, opepříme. Přidáme zelenou papriku bez jadérek nakrájenou na nudličky a zelenou celerovou a petrželovou nať svázané do otýpky, podlijeme vývarem a udusíme do poloměkka. Brambory očistíme, nakrájíme na čtvrtky, přidáme k masu a podlijeme vývarem. Nakonec přidáme oloupaná a nakrájená rajčata, rozetřený česnek, kmín a dodusíme. Hotový guláš ochutíme majoránkou. Podáváme s chlebem.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz