Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš


Jednou večer, po dlouhém sezení v hospodě, se Kamenáč Bill vracel do své chajdy v buši a zrovna se vlekl pěšinou po rovině, když tu narazil na varovnou výzvu. Byla napsána uhlem, třiceticentimetrovými písmeny na několika kusech bílé lepenky, připíchnutých rezavými hřebíky k blahovičníku. Oznamovala:

NEMĚJTE STRACH, AŽ MĚ UVIDÍTE!

Než se Kamenáč vydal na další cestu, poklepal si na každý ze svých šesti zubů. Urazil třicet metrů a přišel na další ceduli. Taky byla napsána třiceticentimetrovými písmeny a hlásala:

MÁM ZROVNA TAKOVÝ STRACH JAKO VY!

Kamenáč si ceduli třikrát přečetl a šel dál. Brzy přišel na další:

SÁM PŘED SEBOU MÁM TAKY STRACH!

„To mě podržte, co tohle má znamenat,“ řekl si Kamenáč.

„J-j-já ti to vysvětlím,“ pronesl za ním slabý nervózní hlásek. Kamenáč se otočil a hle, na pěšině se krčil duch, svítil jako houba, v celé své stopětasedmdesáticentimetrové výšce. Měl na sobě oblek, který byl původně asi z modrého serže a na hlavě bouřku.

„Co chceš,“ zeptal se Kamenáč. „Lekl jsem se tě.“

„J-j-já se tě snažil varovat,“ řekl duch. „Prosím tě, pomoz mi!“

Duch mu prosebně zamával rukou před očima, ale v tu chvíli zajektal zuby a stáhl ruku nazpátek.

„Však jsem to povídal,“ řekl duch. „Mám před sebou strach. T-t-ta moje r-r-ruka vypadá strašně s-s-s tím p-p-příšerným zelenožlutým přísvitem.“ Duch mocně polkl a poněkud se vzpamatoval. „Když jsem byl ještě naživu, tak jsem kvůli obyčejný strašidelný povídačce celou noc oka nezamhouřil, a teďka tak najednou účinkuji sám – jako strašidlo, no. Už měsíc jsem nespal.“ Duch si mnul ruce, ale poněkud s obtížemi, protože neustále procházely skrz druhou jako obláčky zelenožluté mlhy.

„To mě mrzí, strašidlo,“ pravil Kamenáč. „Ale co můžu dělat? Budeš se muset sebrat. Chovej se jako chlap a zatni zuby.“

„Kdopak kdy slyšel o strašidle se zaťatýma zubama?“ zakvílel duch a propukl v pláč.

Kamenáče to tak chytlo za srdce, že chtěl ducha poplácat po zádech. Ruka mu prolítla skrz něj. Duchovo mlhavé tělo se rozlomilo na dvě polovičky a chvíli vířilo ve větru, než se zas spojilo a ustálilo.

„Já to myslel než vobrazně, strašidlo,“ pravil Kamenáč. „Vzchop se, hlavu vzhůru, musíš mít svou hrdost …“

Zarazil se, protože duch bulil ještě hlasitěji než prve. Kamenáč napřáhl ruku, že ho znovu poplácá, ale vtom se vzpamatoval a stáhl ji zpět. Posadil se na kládu a pokynul duchovi, aby si sedl vedle něho. Duch zamířil ke kládě, lehce přitom plynul vzduchem, mlha zavířila jako vzdutá hladina rybníčku a asi za dvacet vteřin už dřepěl na bobku vedle Kamenáče.

„Kdybys nebyl strašidlo, moh bych ti dát napít rumu,“ řekl Kamenáč a usilovně přemýšlel.

„Nejhorší je to strašení,“ pravil duch, jemuž se už pomalu vracela kuráž. „Mám totiž lidi vyděsit z podoby, jestli promineš tu popletenou metaforu. Měli by mazat jako blázni, jenomže jedinej, kdo maže, jsem já. Pochopitelně že neutíkám v normálním smyslu slova, ale rozumíš mi, jak to myslím …“ ( Kamenáč přikývl.) „Počítám, že jsem prostě vrták, tím to je.“

„Ale kdepak, nejsi,“ namítl Kamenáč. „Dneska večír jsi mi, přes všechny ty výstrahy, nahnal pořádný vítr.“

„To je senzace!“ pravil duch nejhlasitěji, jak až dosud dokázal, „ale i já měl nahnáno. Jak potom můžu mít nějakou sebeúctu?“

„No jo, já tě chápu, strašidlo,“ řekl Kamenáč, nacpal si fajfku z vřesového kořene a vraštil čelo usilovným přemýšlením. „Jsi přece strašidlo jak se patří, ne?“

„Nevím, ale snad jo,“ odpověděl duch.

„V tom případě bys měl dokázat zmizet,“ pravil Kamenáč. „Potom bys neměl ze sebe strach.“

„Tys na to kápnul,“ vykřikl duch. „Ale už to jde!“ Vstal, celá jeho figura se začala komíhat a hroutit, zelenožluté čelo se svraštilo a rty se stáhly v úzkou čárku. Po chvilce se zeptal: „Už se ztrácím?“

„Mám dojem, že ne,“ řekl Kamenáč. „Připadáš mi pořád stejný.“

Duch vyvinul ještě větší úsilí, až námahou poněkud zčernal ve tváři. Deset minut to vydržel, potom se posadil na kládu a mocně oddychoval.

„Jsem holt vrták i tady v tom,“ řekl a propukl v pláč.

„Řím taky nepostavili za den, strašidlo,“ těšil ho Kamenáč. „Jen si to procvičuj a uvidíš, jak krásně budeš mizet. A teďka mě, prosím tě, omluv, musím domů krapánek si zdřímnout.“

Celý týden se s duchem neviděl, až se jednou večer zas vracel z hospody a spatřil ceduli. Na kusu lepenky stálo šestnácticentimetrovými písmeny, nakreslenými uhlem:

DOKÁZAL JSEM TO!

„Co dokáže vytrvalost!“ poznamenal Kamenáč – myslel, že sám pro sebe.

„Svatá pravda,“ pravil tenký hlásek rovnou před ním. „Už nemám strach sám ze sebe a můžu krásně strašit druhé. Tššší! Tššší!“

„Ty máš rýmu, strašidlo?“ zeptal se Kamenáč. Vytáhl z kapsy barevný puntíkovaný kapesník a podával ho duchovi, ale vtom se upamatoval a zastrčil ho zpátky do kapsy modráků.

„Nemám, proč se ptáš?“ opáčil duch.

Kamenáčovi se zazdálo, že vidí lehounce zelenou mlhu, jak se mihotá kolem kořenů stařičkého uschlého blahovičníku.

„Vždyť jsi kýchnul,“ řekl Kamenáč.

„To nebylo žádné kýchnutí,“ pravil duch a propukl ve vzlykot. „Já se snažil zaskučet.“

„Budeš se muset polepšit, mátoho,“ řekl Kamenáč. „Z tohodle by si lidi houby dělali.“ Usedl na kládu a pokynul duchovi, aby se taky posadil.

„Já postojím,“ pravil duch mezi vzlyky. „Jestli se tomu tak dá říkat. Kdybych si na něco sednul, třeba bych pak už nedokázal znovu zmizet. Tššší!“

„Vedle jak ta jedle,“ řekl Kamenáč. „Radši se na to vybodni, ducháčku!“

„To přeci nemůžu,“ protestoval duch nejhlasitěji, jak to až dosud dokázal. „Kdopak kdy slyšel o strašidle, které nestraší? Je to můj úděl.“

„Povinnost je povinnost,“ přitakal Kamenáč. „Tak se do toho dej a pořádně si to nacvičuj. A teď se, prosím tě, nezlob, ale já už se zdejchnu.“

Za týden se Kamenáč vracel z hospody takovou hodinku před obvyklou dobou návratu. Utratil už všechny peníze, ale pořád ještě ho trápila šílená žízeň. Měl mizernou náladu, ale přesto měl oči na stopkách, jestli neuvidí ceduli od ducha. Žádnou nespatřil a už skoro došel do své chajdy, a tak vrtěl hlavou a říkal si, jak myslel, sám pro sebe: „Chudák malej, není holt na to stavěnej,“ když vtom se mu u ucha ozvalo hrůzostrašné zaúpění.

Kamenáč se tak vyděsil, až vyskočil kus od země a důkladně si proklepal nohy. Těžce dopadl, ihned se opět vymrštil a jal se předvádět své kousky. Skákal si po klobouku a pronášel své mínění o duchovi. Po deseti minutách se najednou rázem uklidnil a pronesl: „Senzace, strašidlo!“

„Docela to ušlo, že?“ řekl duch. Pára se zatřepotala a vrhla v měsíčním světle slabounký stín.

„Jenom aby ti ta sláva nestoupla do hlavy, strašáčku,“ řekl Kamenáč. „Musíš eště moc a moc dohánět!“ Kamenáč si poklepal na tři zuby. „Musíš vyděsit ještě někoho jinýho, mátoho … Co kdybys to zkusil s hospodským?“ Kamenáč si dokašlal. „Jsem vyprahlej jako kost na poušti.“

„Toho bych jaktěživ nevyděsil,“ namítl duch. „Radši si zkusím něco lehčího.“

„Nic lehčího nemůže bejt,“ řekl Kamenáč. „Zaskuč zrovna tak, jakos zaskučel na mě, a hospodskej vypálí do křoví. Nějaká ta sklenička darmes by bodla, a tak ti budu v patách a budu koukat, jak s ním zamáváš.“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se duch.

„Říkám ti svatosvatou pravdu,“ potvrdil Kamenáč.

Kamenáč prohodil ještě pár povzbuzujících slov, a pak se vydali do hospody. Kamenáč kráčel rychle, ale duch zůstával pozadu a Kamenáč ho musel pobízet. Před hospodou začal duch fňukat. Kamenáč, v tu chvíli ještě žíznivější, se namích a křikl na něj: „Co zas máš, mátoho?“

„To je amatéřina,“ řekl duch.

„Jaká amatéřina?“ zeptal se Kamenáč.

„No, jenom skučet,“ vysvětloval duch. „Lidi se nemůžou strašit jenom skučením, aspoň ne v našich nejlepších kruzích. Naši klienti by měli ducha taky vidět. Když se někdo z našich ukáže a zaskučí, klienti se tak poplašej, že div nevylezou na zeď.“ Duch se na chvilku odmlčel. „Já to pochopitelně takhle daleko jaktěživ nedotáhnu, ale snad víš, jak to myslím.“

Kamenáč se zadumal a nakonec přišel na nápad, že se sám navleče do prostěradla a duch zatím obstará skučení a skřeky.

Když dorazili k hospodě, nebylo vidět žádné světlo.

„Spí tamhle vzadu,“ řekl Kamenáč a ukazoval v prostěradle cestu. „Mám pekelnou žízeň.“ Našel okno, vysunul je a vlezl dovnitř.

Duch zůstal zpátky, pak pomaličku vplul do místnosti skrze zeď a držel se ze Kamenáčem.

„Teď!“ zasyčel Kamenáč a začal třepat pažemi. Duch byl zticha, jenom kňučel strachy. „Skuč, strašáku,“ pobízel ho Kamenáč. Třepal pažemi, aby dodal duchovi odvahy, jal se skučet a sténat. Na chvilku přestal a zamumlal k duchovi: „Ty strašpytle jeden!“

„Tššší!“ řval Kamenáč.

Hospodský sebou pohnul a vykřikl: „Kde mám, k čertu, flintu?“

Něco jako mlha se otřelo o Kamenáče a s kňučením uprchlo zdí. Kamenáč ještě jednou zaskučel a vydal se za duchem. Odřel si holenní kosti, jak se soukal oknem ven, pádil pryč a zakopl o prostěradlo. Zvedl se, prostěradlo odhodil a škrábal se přes mýtinu.

„Prásk!“ třeskla puška hostinského, nabitá sanitrem. Kamenáč si připlácl kapsu na boku a pádil rychleji za duchem, jehož útěk daleko vpředu provázely hlasité skřeky.

Když byli v bezpečí, předvedl Kamenáč své kousky a přitom probral duchův rodokmen a jeho slabosti. Střídavě si skákal po klobouku a drbal se na zadku, a duch se zatím vznášel kolem a popotahoval. Uplynulo čtvrt hodiny, než se dostal ke slovu.

„Děsně se stydím, Kamenáči,“ spustil.

„To je zázrak, že máš ještě kuráž ukázat se s tím svým ksichtem,“ ulevil si Kamenáč. „Mít vítr z hospodskýho!“

„Z něho jsem vichr neměl,“ pravil duch.

„A z koho tedy,“ zeptal se Kamenáč.

„Z tebe,“ odpověděl duch. „Z těch tvých skřeků a z toho vytí.“

Kamenáč měl poznámky na duchovu adresu jenom deset minut. Duch propukl v pláč.

„Však jim ještě ukážeš, ducháčku,“ řekl potom Kamenáč vlídně. Šel si sednout na kládu a vtom se upamatoval. Třel si kapsu na boku. „Vytrvalost a hrdost, to je vono. To je třeba.“

Kamenáč, který se cítil v nevýhodě, protože nemohl svého ducha poplácat po rameni, počastoval ho ještě několika povzbuzujícími slůvky a duch pak odešel, slibuje, že dosáhne úspěchu.

Zdali se mu to podařilo, to Kamenáč neví. Duch se už nikdy neukázal. Kamenáč o tom měl své mínění.

„Třeba se ten chudinka strašně styděl vrátit,“ říkal si. „Anebo se dokonce mohlo stát, že duch sám sebe ustrašil k smrti – jestli si nedal pozor.“

Přeložila Wanda Zámecká



Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076634

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz