Na neznámé fotografii zleva Saša Ryvolová, Wabi Ryvola, Fedor Skotal

Napsal mi fotograf František Heřman: „Ahoj Ňufe, nevíš odkud to je?“ Franta Heřman byl kmenový fotograf skupiny Greenhorns. A protože byl zároveň smluvní autor mocného Supraphonu, podílel se na albech Hoboes, Pacifiku, Kapitána Kida, Wabiho Daňka a jistě i řady dalších. Rovněž stál před jedenácti lety u vzniku tohoto časopisu.

František je souputník; poznali jsme se na Folk a country festivalu v pražské Lucerně na závěr už tvrdě normalizačního roku 1970. S Kobrou Kučerou a Láďou Vencálkem jsme tam po tři noci připravovali festivalový bulletin, jaksi volné pokračování ústeckého Portýra. Skončila Porta v Ústí nad Labem, a už to vypadalo, že nikdy další ročník nebude. A přitom právě zde začal vznikat nový štáb, který tu Portu postupně dovedl k mocnému rozvoji několika hudebních žánrů, ke vzniku ojedinělého národního fenoménu, až ke vzniku respektovaného slovníkového hesla. Štáb se v čase měnil, ale aniž si to někdo uvědomoval, počátky toho nového vznikaly právě zde.

František Kocourek.

Byl to lamželezo, řecko – římský zápasník, herec, srandista, vyučený písmomalíř, uhlař, nositel, šiřitel a tvůrce brněnského hantecu. Franta Kocourek. Ale také autor povídek psaných v hantecu, který možná už odeznívá a dnes mu pomalu nerozumějí ani mladí Brňané se sluchátky v uších... A ještě předtím básník. Autor něžných, zcela vážně myšlených, ne docela insitních veršů. Dokonce člen Brněnské bohémy, spolku opravdu frustrovaných intelektuálů, k nimž na konci 60. let minulého století patřil nejen polyhistor Jan Novák, ale i režisér Karel Fuksa, básník a surrealista Pavel Řezníček, nebo divadelník Arnošt Goldflam.

Chief Ouray z indiánského kmene Ute žil v letních měsících v horách Colorada. Na zimu se celý jeho kmen stěhoval do rovin, do mírné oblasti, kde jsou dnes městečka Montrose a Delta.

Chief Ouray měl několik žen a poslední byla squaw jménem Chipeta. Byla to celkem pohledná ženská, která nemusela stát po kolena v řece Uncompagre a moc máchat a prát, neboť podsaditý Chief byl jedním z nejbohatších náčelníků mezi indiány vůbec.

Legendární Fort Hazard, sídlo osady Zlatý klíč

První polovinu roku 1971 jsem dělal zvláštně smutnou činnost: balil jsem v redakci už zastaveného měsíčníku Kurýr rukopisy a fotografie, a vracel je autorům. Ostatní písemnosti jsem balil do velkých balíků. Pak někdy na začátku léta přijel náklaďák a pár chlapů v montérkách to literární dědictví naházelo na korbu a někam to vyvezli. Nemusel jsem už tuto práci dělat, mohl jsem se na to vykašlat, ale bylo to pořád lepší, než se dát k dispozici pracovnímu úřadu. Redaktor ze zakázaného časopisu.

Na začátku léta jsem byl volný, i když jsem nevěděl, co bude dál. Tak jsem si na nosič motorky hodil usárnu a celtu, která se jinak nosila kolem usárny jako bandalír, a vyjel do jižních Čech. Bloumal jsem Šumavou, zajel na Lužnici, na Lipno, kde jsem byl poprvé, když se ta přehrada napouštěla. Byl to tehdy zvláštní pocit - ty prázdné domy mizející pod vodou, rumiště na konci Černé, kam jsme do lesa chodívali spávat... Apokalyptický závěr příběhu o Králi Šumavy.

Zajel jsem na Fort Hazard. Jezdíval jsem tam rád a docela často, vážil jsem si přízně osadníků Zlatého klíče, miloval jsem jejich noblesu a jinakost, kterou se odlišovali od trampského světa. Bylo uprostřed týdne a na Hazardu nikdo nebyl. Mohl klidně být, ale nebyl. Postavil jsem si z té jediné vojenské celty hrobeček, za soumraku zalezl do spacáku a díval se na stmívající se nebe. Ležel jsem ve smrkovém lese hned u chalupy, který už tam dávno není, a bylo mi smutno.

Jsem sentimentální. Vadí to někomu? Vystřihuji si všechny články o Karlovi a teď, když mě šéfredaktor řekl, že bych měl o něm něco napsat, našel jsem si v krabici všechny články, přečetl a až mě udivilo, kolik blbostí, nesmyslů a lží se může sejít kolem jedné osobnosti.

Mělo se o něm (a dělat rozhovory s ním) psát víc v době, kdy se nadšeně vrátil. Upozorňuji, že nebyl emigrant, ale exulant, jako Komenský, a byl stejně pilný, ač nikoho neučil, ale říkal, pojmenovával nám věci a situace, životní příběhy, ve kterých jsme žili. To dělal i po svém návratu. Kdyby jenom prezentoval svůj životní boj proti totalitě, byl by vážen, Havel by ho zval na Hrad, dostal by taky nějaký ten řád, měl by talk show a vůbec. Zazpíval na Václavském náměstí s Karlem Gottem a u piva, s trochou nostalgie mi říkal: „Proč pořád píšou, že tam Karel Gott zpíval s Krylem? I po cinkání klíči jsou tu všechny kvality obrácené.“

S Karlem Krylem jsem se potkával jako tramp, pak jsme po vojně v roce 1966 spolu s Václavem Duškem, Lirunou Razákovou, Petrem Vencourem, Dankem Koblasou (ano, bratrem slavného Koblasy, jenže nenamyšleným a křehkým), Miss Severočeský kraj Danou, Alexem Koenigsmarkem, směskou, která se náhodně sešla v severních Čechách, stali teplickými potrhlíky, kteří založili Divadélko na zámku v Černé kuchyni. Jiní to prezentují jenom jako Divadlo v Černé kuchyni (dalšími názvy a cestováním ze zámku po Teplicích vás už nebudu obtěžovat).

Rozsáhlá kniha Čechoameričana Jana Nováka Kundera: Český život a doba vyvolala bouři odsudků i opatrných přitakání – Novák se opřel do života a díla nejvýznamnějšího žijícího českého autora. No – autora už léta především francouzského, z Kunderovy tvorby zná český čtenář jeho raná díla, a nezná pozdější, francouzsky psanou tvorbu (red.)

Obec literární je zděšena. Respektive nazlobena. Případně v rozpacích. Jan Novák, autor řady scénářů i knížek, věnoval čtyři roky života Milanu Kunderovi, nejčtenějšímu a nejznámějšímu českému spisovateli ve světě. Na osmi stech sedmdesáti devíti stranách knihy nazvané Kundera – český život a doba, rozebírá snad každý Kunderův výrok, každý jeho krok, do souvislosti dává Kunderův osobní život a život jeho knižních hrdinů, používá zprávy a odposlechy StB, vrací se ke Kunderovým všeobecně diskutovaným krokům v čase studií, k jeho vztahům k lidem, kteří ho tzv. pokrývali, nosili jeho práce pod svým jménem do rozhlasu nebo vydavatelům, a které prý opouštěl, Novák píše jak se Kundera vědomě distancoval od tzv. disidentů, jsou tam záznamy a odposlechy StB, navíc s osobitým výkladem.

Jiří Pavel Kříž, editor právě vycházející knihy Český spor o Milana Kunderu, píše: „Spor začal vlastně už koncem roku 1968 diskusí o Českém údělu. Účastníci: Milan Kundera, Václav Havel a další osobnosti pražského jara. V Listech, Tváři, v Hostu do domu… Pak všechny a všechno rozdělila, a rozlet rozbila 70. léta. - V roce 1984 nejasnosti kolem nominace na Nobelovu cenu. Prozaika minula, básník si ji zasloužil. - A pak ještě o čtvrt století později veřejnoprávní televize a týdeník Respekt odpálily mediální lynč s nařčením z udavačství. Hrozila totiž druhá nominace pod křídla Nobela. - V létě 2020 se nad biografií, kterou o českém romanopisci a esejistovi žijícím trvale ve Francii napsal Jan Novák z Chicaga, znovu rozpoutala smršť. Ještě doznívá.

aneb Všechno je tak, jak má být

Nejsem muzikant, ale předpokládám, že skoro každý hudebník potřebuje živé publikum jako živou vodu. A myslím, že trampský písničkář Vojta Tomáško, řečený Kiďák, ještě víc než většina ostatních. Takže musel v covidovém nečase trpět ještě víc než mnozí jiní. Ne kvůli živobytí – jsa příslovečný ročník 47 a živiv se i lecčím jiným než koncertováním, má už dávno odpracováno a mohl by si točit prstomlýnek s nohama na stole. Taky na písničkářském kontě má za půlstoletí nastřádáno tolik povedených kousků, že mu mnohý z kolegů může závidět.

Jenže Kiďák, ač navenek kliďák, je čipera a neposeda. Během ubíjejícího stoptajmu nevadl a nelenil a dal dohromady album s tuctem nových čísel a se třemi přearanžovanými autohity (Toulavej, Nebe je přes léto zavřený a Nebe plné koní).