Vichřici ocenění vyvolal v roce 2016 film režiséra Alejandra G. Iňárrita The Revenant s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. Získal čtyři Oscary (nejlepší režie, herec, film, kamera) a sedm (!) dalších nominací v čele s Tomem Hardym ve vedlejší roli. Britská BAFTA udělila filmu pět hlavních cen, ocenění získal např. i v Dánsku na Robert Awards, obdržel tři Zlaté globy a další ceny po celém světě.

Tento dosti krutý kasovní trhák zobrazuje jedno období dobrodružného života amerického zálesáka Hugha Glasse. Jeho skutečný osud přiblížil ve stejném roce v Music Open náš americký spolupracovník Jerry Pupál Vecka. S trochou smutku tak připomínáme Pupálův talent s chutí vyprávět příběhy. (red.)

Hugh Glass se nestal pirátem proto, že by mermomocí chtěl, anebo že by o pirátské řemeslo stál. Hugh byl přepaden a zajat. A jako zajatec byl přitažen na palubu lodi, která plula pod pirátskou vlajkou a pod nesmlouvavým kapitánem Jeanem Lafittem.

Kapitán se plavil pod vlajkou zkřížených hnátů s lebkou a potřeboval silné a mladé muže k provádění svého nekalého řemesla. Nedal se však srovnat s pirátskou šlechtou, jakou byl například Sir Henry Morgan, který prováděl bukanýrské řemeslo a o zisk se dělil s královským dvorem. Později dostal titul Sir a své stáří dožil na Jamajce. Na své farmě pěstoval cukrovou třtinu a vyráběl rum, který denně ochutnával. A kvalita rumu byla skutečně žádoucí, takže vlastně naposledy vydechl v naprostém  alkoholickém deliriu. Měl dobrodružný život a jeho období se stále oslavuje na pirátských slavnostech na Kajmanských ostrovech.

Jean Lafitt přepadal z Mexického zálivu obchodní lodě. Vykrádal španělské lodní zásilky určené pro St. Louis a bezohledně zabíjel posádku. Hugh tak vlastně neměl na vybranou. Musel provádět rozkazy kapitána a jeho podřízených, anebo ztratit vlastní hlavu.

Jednou po úspěšné akci však Hugh a jeho kamarád dostali šanci.  Posádka i s kapitánem odplula na pevninu. Odpluli v malých člunech do blízké osady za chlastem, dobrým zobem a za ženskými. To vlastně dělávali často, že opustili loď za tímto účelem – chtíč byl prostě všemocný.

Loď kotvila v Galvestonu. Nebylo lehké uplavat tuto vzdálenost bez rizika, protože ve zdejších vodách žila spousta žraloků. Přesto Hugh s kamarádem Clintem skočili. Přehoupli se z paluby do nadějných vod, bez ohledu na možnost vlastní zkázy. Uplavali vzdálenost deseti mil, vylezli na pevninu a nabrali sil na písčité pláži. Vyrazili severozápadním směrem, co nejdál od zkřížených hnátů s lebkou a podlého kapitána Lafitta.

Hugh a Clint se prodírali neutěšenou liduprázdnou krajinnou. Nikde nikdo, ani ptáček nepípl. Co by tam taky kdo hledal? Žádná voda, zato vedro na padnutí, písek a sem tam kaktus. Nepotkali živáčka Dokonce ani indiány, což bylo zatím jejich štěstí. Stočili se více na sever a šlapali v noci. Ve dne se nedalo. Až se dostali do krajiny dnešního Kansasu. To byl kraj indiánů kmene Pawnee. A tam je indiáni objevili a zajali. Chytli vousaté a zarostlé chlapy a těšili se, že budou mít s nimi kopec zábavy. Tak válečníci plánovali a jejich plán vyšel – ovšem jen na padesát procent. Jeden ze zajatých byl obětován. Musel být umučen. Musel! Byl přivázán ke kůlu a upálen.

Původně však bylo rozhodnuto obětovat oba. První zaplatil životem Clint a Hugh musel sledovat celé to hrůzné divadlo, které se odehrávalo před jeho očima. V posledním okamžiku, když už byl veden ke kůlu, napadlo zajatého piráta oslovit náčelníka. S gestem hrdiny nabídl Hugh náčelníkovi barvu rumělku, zvanou vermillion, což byla oblíbená barva indiánských žen. A to zabralo dokonale. Náčelník považoval dar za zázrak a celou akci s upalováním zarazil. Ozvaly se sice nespokojené a hlasité protesty chrabrých válečníků, nicméně náčelník považoval Hugha za požehnání. Hodnotil jeho gesto s darem jako poselství od samotného a velkého Vakan-tanky.

Hugh tak byl považován za posla od indiánského boha a byl díky tomu náčelníkem adoptován. Stal se synem náčelníka a žil s nimi – i s indiánskou squaw Ohnuté pírko – po několik let. Uprchlého piráta štěstí neopustilo a Old Hugh prozatímně a spokojeně přežíval jako bílý indián Pawnee po několik let.

V roce 1823 se Hugh spojil s druhou Henryho brigádou na horní řece Missouri. Byl najatý společně s Mojžíšem „Černým“  Harrisem. Oba lovci měli za úkol zásobovat skupinu čerstvým masem. Obyčejně Hugh bral s sebou na lov mladého Jima Bridgera. Tehdy sedmnáctiletý Jim byl skutečně všímavý a učenlivý mladík.

Při lovu narazili a vyplašili medvědici s mláďaty. Samice grizzlyho nečekala a napadla Hugha. Vyrazila mu pušku z ruky a na spásný útěk nebyl čas. Zbýval mu pouze lovecký nůž. Celá ta urputná pranice nedopadla pro Hugha dobře. I když lovec medvěda bodal svým obrovským nožem, medvěd velmi zle rozedral jeho tělo. Přihnali se ostatní trapeři a měli co dělat s mladými, než nasázeli do těla medvědice několik koulí. Zvíře padlo mrtvé na tělo zraněného lovce.

Vypadalo to, že Glass, který nejevil známky života, musí na svá zranění záhy zemřít. Avšak druhý den ráno lovec stále žil a dýchal.  Celá Henryho skupina se nacházela v neutěšené situaci. Ocitali se v nepřátelském území indiánů a nebylo záhodno se zde zdržovat. Indiáni Arikara byli na útěku a vyhnáni z vypálených osad. Henry se neodvažoval ohrozit bezpečnost celé skupiny tím, že by zůstal utábořen na tomto místě. Uvázal zraněného lovce na nosítka, která za sebou táhl kůň. Pochod byl pomalý a zraněnému rozhodně nepomohl. Henry se tedy rozhodl, že s lovcem Hughem zůstanou dva členové brigády a ostatní půjdou dál. Každému bylo jasné, že Hugh dlouho na živu nezůstane. Byli vybráni dva dobrovolníci, kteří měli se zraněným zůstat až do jeho smrti. Jedním z nich byl sedmnáctiletý Jim Bridger a druhým byl starší a zkušený lovec John Fitzgerald. Oba dobrovolníci se však ani po týdnu čekání na poslední hodinku kamaráda Hugha prostě nedočkali. Lovec stále žil, ale nejevil známky výrazného zlepšení. Jeho stav zůstával stejný.

Fitzgerald odešel obhlédnout situaci na blízkou vrchovinu a pátrat po indiánech v okolí. Vrátil se do tábora vyděšen se zprávou o blížící se indiánské skupině. Oba opatrovníci ztratili nervy, nabalili koně a vzali si Glassovu pušku a nůž. Vzali i veškerou jeho výstroj. Hugh Glass byl podle nich odepsán a nemělo smysl toto vše ponechat indiánům. Když dorazili k Henryho skupině, oznámili ostatním smrt kamaráda. Sdělili jim, že lovec umřel a byl pochován.

Lovec Hugh Glass však nezemřel. Během blíže neurčené doby, když byl svými druhy opuštěn, se probral z hlubokého bezvědomí. Ležel na kůži z bizona a uvědomil si, že nad ním na modré obloze krouží hejno supů. Volal své kamarády, ale nikdo se neozýval. Nemohl pochopit, co se děje, a co se vlastně stalo. A potom začala lovcova těžká zkouška. Doslova a do písmene to byl pro něj boží soud. Vydrží a zvládne tuto těžkou zkoušku?

Mohl se jen plazit. Slyšel šumění vody a doplazil se k pramenu. Žíznivě pil. Nad sebou uviděl lesní plody a kam dosáhl ze své pozice rukou, tam je utrhl a cpal si je do úst. Znovu upadl do bezvědomí.

Ucítil něco studeného na nose. Probudil se a rozhlížel se kolem sebe. Uviděl chřestýše, který spolkl úlovek a trávil. Byl celý mátožný. Hugh ho utloukl kamenem. To bylo jeho první  maso  po dlouhé době. Začínal nabírat sil, ale zanícená záda byla příliš citlivá. Stále se však plazil, z místa na místo. Pojídal lesní plody a kořínky, i špičky zelené trávy. Bylo mu jasné, že byl přáteli opuštěn. Prahl po tom se s nimi setkat a pomstít se. Supi na obloze přestali kroužit. Odletěli.

Druhý den narazil na vlky, kteří zardousili a trhali mladou bizoní krávu. Nemělo smysl vlky odhánět od kořisti. Byli hladoví a nebezpeční. Z dálky pozoroval, jak se vlci nenasytně cpali a přemýšlel, co pro něho asi zůstane. Konečně odtáhli. Teď měl odvahu připlazit se k mršině. Lízal krev a trhal zuby zbylé maso. Zůstal u úlovku přes noc. Zabalil se do bizoní houně, kterou mu druhové ponechali, když na ní polomrtvý ležel. Krev, maso a odpočinek s plným břichem mu vehnaly novou sílu do žil. A hnalo ho vědomí odplaty. To jim neodpustí. Nikdy.   

Po strávené noci s posilňující hostinou se Hugh dokázal postavit. Ulomil si pevnou hůl, která mu byla oporou. Šel vzpřímeně, třebaže nohu táhl za sebou. Na stehně mu chyběl kus masa, které mu medvědice vytrhla. Ale šel. Nemusel se plazit. Jeho předtím zahnívající a zanícené zranění na zádech se pomalu hojilo.  

Po několika dnech narazil na dva indiánské psy. Jednoho chytil a opět se přejídal syrovým masem. Přemýšlel, ke komu asi psi patří. Pozoroval pod břehem potoka, jestli se neobjeví indiáni. Nikde nikdo. Šel dál, až zahlédl indiánské týpí. Nakoukl dovnitř a uviděl starou ženu. Byla to matka indiánského náčelníka. Stále ještě žila a prosila o vodu. Dal ji tedy napít. Podal ji i kukuřici a strávil noc ve vigvamu. Ráno byla indiánská žena mrtvá, ale ke stanu přišel druhý pes. Kňučel a chtěl dovnitř. Pes Hugha následoval po několik dnů. Lovce však čekalo dalších devadesát mil k řece. Došel k Big Muddy, k řece Missouri, a postavil si tak zvaný bull-boat. Po řece se plavil až do pevnosti Fort Kiowa.

Po delším zotavení v pevnosti Fort Kiowa se lovec Hugh Glass znovu řádně vyzbrojil. Hnala ho myšlenka na odplatu za zradu, a proto se vydal  znovu na cestu směrem na západ.

Jednou večer se pak lovec Hugh znenadání objevil v Henryho táboře. Mužům spadly brady. Pro ně bylo faktem, že Hugh umřel a byl pohřben. Zjevil se jim přízrak? Jim Bridger byl přítomen a bylo mu hodně těžko. Jenže Jim byl nezkušený mladík a tvrdil, že myšlenka odejít napadla Fitzgeralda, který si také vzal lovcovu pušku. Hugh Glass mu odpustil. Věřil mu, že on asi nebyl strůjcem oné podlosti, ale Fitzgerald. Sám strůjce nápadu a zrady však nebyl přítomen.

V únoru v roce 1824 poslal Henry zimní zásilku kůží Ashleymu dolů do St. Louis. Odešlo pět mužů včetně Hugha Glasse. Musel se setkat se zrádcem Fitzgeraldem. Během plavby po proudu byli lovci pozváni do tábora indiánů. Indiáni se jim představili jako kmen Pawnee. Pozdě ale lovci objevili zradu – nebyli to indiáni Pawnee, ale Arikara. Hugh si zachránil život, ale ztratil opět pušku. Měl však ještě nůž.

Hugh Glass byl v té době již v dokonalé kondici a dorazil do pevnosti, kde ho čekalo překvapení. John Fitzgerald se zde zapsal do vojenských služeb. A zabít někoho, kdo slouží v armádě Spojených států znamenalo hodně velký problém. Po rozhovoru s kapitánem Leavenworthem odevzdal Fitzgerald původní pušku Glassovi a tím byla věc vyřízena. Zachránil si život a bylo mu odpuštěno. Tak radil a to si přál i kapitán Leavenworth.

Po této „krvavé odplatě“ se Glass zase vrátil do hor. Chtěl opět lovit a živit se bobřími kůžemi a s tím spojenými úkony. V roce 1828 stouply ceny potřebných zásob. Ceny byly definovány jako ceny s „horskou přirážkou“. Bohatli pouze obchodníci, takže nic  nového v podvodech. Lovci se bránili tím, že pozvali soupeřící strany k návštěvě Rendezvous. Měli soupeřit s cenami  konkurence. Lovec Hugh Glass byl jeden z vyslaných poslů. Navštívil západní oddělení americké kožešinové společnosti Johna Astora.

V roce 1833 opustilo lovce Hugha Glasse štěstí. On a Edward Rose ještě s dalším mužem spěchali do pevnosti Fort Union. V okamžiku, kdy přecházeli zamrzlou řeku Yellowstone River, byli napadeni indiány Arikara. Všichni tři trapeři byli zastřeleni ze zálohy. A tak skončil lovec Old Hugh Glass svůj dobrodružný život. Zemřel nedaleko od pevnosti Fort Union v Severní Dakotě.

Pro Music Open napsal Colorado Jerry.

Různé pasti pro lov kožešinové zvěře. V muzeu Fur & Traps ve městě Rivertonu, Wyoming. Se souhlasem fotil Pupál

Kanoe, v které se plavili lovci bobrů. V muzeu Fur & Traps ve městě Rivertonu, Wyoming. Se souhlasem fotil Pupál

Odznak Hudson Bay - toho času velká konkurence Rocky Mountain Fur Compan.