Miloš Dvořáček slaví sedmdesát

„Při návštěvě zkoušky konkurenční big beatové skupiny v r. 1966 došlo k zajímavé situaci. Kamarádi právě nacvičovali novou skladbu od Beatles a na můj dotaz, jaké akordy hrají v refrénu, otočili se ke mně zády a začali hrát něco jiného. Svět se mi v ten okamžik zhroutil. Šel jsem domů se slzami v očích, ale pak jsem slzu zamáčkl a řekl si, že jestli se někdy naučím hrát, tak se nikdy k nikomu zády neotočím, aby nezažil to, co já na té zkoušce.

 Bylo to osudové rozhodnutí. Druhý den jsem zašel do knihkupectví, zakoupil Školu hry na kytaru a tak vlastně začalo mé muzikantsko - pedagogické martýrium,“ říká na stránkách Základní umělecké školy v Jaroměři Miloš Dvořáček.

Kytarový génius se vyučil zámečníkem v rodné Jaroměři, hudební vzdělání získal v tamní Lidové škole umění, talent získal od Boha. Než se výrazně zapsal do historie českého folku a souvisejících žánrů, hrával ve východočeských tanečních orchestrech.

 „Do LŠU jsem přišel za sychravého podzimního odpoledne v roce 1966 (…) Zaklepal jsem, ve třídě seděl pan Holubec, profesor hudby, tělocviku a latiny, mně bylo patnáct. Maminka domluvila, že se přijdu ukázat… Prohlédli si mě, kytaru, … “Hm, a noty umíš?“

Neuměl jsem, ukázal mi učebnici, Bartoše, byla celá oranžová… „Akordy, nějaké, umím!“ Naučil jsem se je z koupené knížky všechny nazpaměť, protože mi je kluci tenkrát nechtěli naučit, ani ukázat… Zkoušel mě z akordů, přizval si k tomu kolegu Voňku. „Co děláš ve čtvrtek?“

A byl jsem hned členem orchestru. Na první zkoušce jsem pálil jeden akord za druhým a měl jsem dohráno o dvě minuty dřív než ostatní… teprve potom mi vysvětlili, co to jsou taktové čáry a repetice…Tak se ze mě stal muzikant. Hrál jsem v Divadelním orchestru operetní předehry, jazz, dechovku, lidové písničky, po vojně s hradeckými kapelami a od roku 1974 do roku 1989 se skupinou Kantoři. Při tom jsem dálkově studoval Konzervatoř v Brně, točili jsme desky, narodil se syn Míša, který je profesionálním bubeníkem…“

Miloš Dvořáček jezdil do Brna v době, kdy zde studoval jiný východočeský talent, Věra Šolínová, později Martinová. I to byl kopec nadání a silné touhy jít za jeho naplněním – Věra v té době zkoušela rozsah svého talentu i jako zajímavá šansoniérka, dokonce upoutala pozornost kapelníka Poutníků Františka Linhárka natolik, že s ní začal spolupracovat. Ale to je jiný, byť provázaný příběh. Na starodávné brněnské konzervatoři, kde učil i Leoš Janáček, Miloš dálkově vystudoval hru na kytaru.

Renomé získal s královéhradeckou folkovou skupinou Kantoři, s kterou v roce 1974 přešel na profesionální dráhu. A na další cestě byla letitá spolupráce s Pavlem Dobešem. Byl to soutřesk dvou živlů, ohně a vody, přičemž nebylo zřejmé, kdo je který. Matně si vzpomínám, jak na koncert v Českých Budějovicích přijel Miloš bosý. Boty vyhodil z okna hotelového pokoje po prudké hádce se svým hudebním partnerem. Nádherný temperament.

A pak přišla dlouholetá, poklidná tvůrčí spolupráce s Wabi Daňkem, trvající až do jeho smrti. Miloš se ještě za Daňkova života začal věnovat profesi pedagoga, tedy kantora – vyučuje hru kytaru. Avšak především je to koncertní i studiový muzikant od Boha. Svrchovaně má na sólovou dráhu, ale nikdy se tak docela po ní nevydal. Příležitostně vystupuje se svým synem, bubeníkem a multiinstrumentalistou Milošem Dvořáčkem mladším.

Všestranný kytarista, občasný skladatel, nadaný zpěvák, také rybář, podle mínění jiných laskavý pedagog Miloš Dvořáček se zítra dožívá 70 let. Vždycky ho rád vidím. Kdyby nebyla zima, asi by seděl u své chaty na Osadě vycházejícího slunce kousek za Hradcem Králové. Znalci vědí, že je to nejstarší východočeská (původně trampská) osada. A že tam mají chaty rodina Wabiho Daňka, Pavel Dobeš, muzikanti z Lokálky a jiní muzikanti z Hradce i odjinud. Jednou jsem tam byl na potlachu. Byla to síla, krásná muzika.