Pětaosmdesáti let se zítra dožívá Jiří Černý, největší ze současných českých hudebních kritiků a publicistů. Jeho dílo přibližujeme malou ukázkou – textem o podivuhodném rokenrolovém králi.

Zjara 1996 se v promítacím sále ČT na Kavčích horách na sebe spokojeně díval v právě dokončeném seriálu Bigbít. Tou dobou už spával po tramvajích. Pár týdnů poté zemřel. V žižkovském bytě našel nadporučík Václav Hradecký z výjezdové skupiny jeho tělo snad po deseti dnech, už v pokročilém rozkladu.

Králem českého rokenrolu nazývali Mikiho Volka hlavně kamarádi muzikanti, aby mu udělali radost. Pokud jím kdy opravdu byl, vládl jen do roku 1965. Dalších třicet marně čekal, až začne znova vyprodávat Lucernu. Uvadl až do podoby předčasných stařen. Přitom by i dnes byl teprve ve věku Micka Jaggera, Lou Reeda a ypsilonského kapelmajstra Miroslava Kořínka. Byl by mladší než Bob Dylan i Paul McCartney. 

Když měl dvaadvacet roků, nenašli jste v celé Praze rockera divočejšího, milovanějšího a odsuzovanějšího. Na desky se dostal poslední ze všech, dávno po Bobkovi a Sedláčkovi. Sólové album nazpíval až po čtyřicítce. Kolik je u nás zpěváků, kteří se dostali do textů svých nástupců? „A jak jsem v šoku nenápadně platil/Miki Volek mi umyl zbylá okna“, zpívají Tři sestry v písničce Pumpa. Nebo Žlutý pes v nejznámější Hejmově Modré: „Modrá je Raketa/ta moje holka/modrá je vzpomínka/na Mikiho Volka.“ 

Syn Františka Kožíka? 
Volkovi začali bydlet v Praze, až když bylo Michaelovi patnáct. Narodil se v Uherském Hradišti a panují kolem toho dva mýty, oba kvůli jiným tamním rodákům. Zmínka o vzdáleném příbuzenství s dirigentem Zdeňkem Chalabalou je, pokud vím, ojedinělá, tudíž pominutelná. Zato o možném otcovství Františka Kožíka žertoval Miki několikrát. Autor Největšího z pierotů se o slečně Furyové, do které se zamiloval ve dvanácti letech, rozpovídal v dvoudílném dokumentu Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále. (Režisér Igor Chaun za něj právem dostal několik cen.) Opatroval její fotografie, citoval její dopisy a na přímou otázku řekl: „A nevadilo by mně to. Protože...měli jsme se tak rádi, že by se něco takového mohlo přihodit.“ Dopisy slečny Furyové Kožíkovi jsou ovšem o devět let starší než Miki. Každopádně se Kožík s paní Volkovou přátelil i v Praze a pro Mikiho svižně otextoval rockovou písničku od J.C.Fogertyho pod názvem Můj malej toulavej pes. 
Rozhovor, který Chaunovi poskytl v září 1996 ve své vile v Malešicích, byl Kožíkův poslední. Paternitní otazník si za sedm měsíců odnesl do hrobu. 
Mikiho matriční otec byl důstojníkem. Kam ho převeleli, šla celá rodina. Když ho v roce 1958 z armády vyhodili, hodně pil. V tom stavu ho v roce 1968 přejela buď tramvaj nebo invalida ve velorexu. Druhé verzi dával Miki přednost. Celý život se od malička točil okolo matky. V sedmi letech jí psal rýmované dopisy, podle jejího vzoru se učil hrát na klavír; až později i na kytaru a bicí. 
Psala mu do školy omluvenky, když dopoledne z Vídně vysílali koncert Elvise Presleyho. Nosil jí nákupní tašku, ona ho občas vyzvedávala na Barrandově, kde pracoval v rekvizitárně a svou leností šel na nervy jinému parťákovi, básníkovi Pavlu Šrutovi. (O kus dál dělali Vladimír Mišík a Karel Černoch.) 
Jednou za mnou nečekaně přišel domů na Spořilov v neděli ráno, a představil mi jakousi přítelkyni. To byl zrovna nejslavnější. Chvíli společensky blekotal, načež se dovolil, jestli může zavolat mamince. A řekl jí, že spal u mě a na oběd přijde včas! 
Podle bubeníka F.R.Čecha, spoluhráče z Olympiku, měl v té době kapavku až sedmkrát do roka. „A pokud znal dárkyni, ihned také uváděl její jméno, příjmení a adresu.“ Není-li to pravda, je to dobře vypábeno. Spíš bych to u Volků ale tipoval na tvrdý matriarchát. 

Miki Volek a Olympic 1963

Miloš Forman kontra policie 
Půvaby jedináčkova vývoje začaly článkem v Dikobrazu; vše, co Dikobraz na rokenrolu zesměšňoval, Mikiho přitahovalo. První singly mu posílala teta z Lince, německé. Teprve Pavel Sedláček, kamarád z pankráckého sousedství, ho poučil, že rokenrol se zpívá anglicky. Miki to prvně veřejně zkusil v sedmnácti. Potom propadl na soutěži zpěváků v Alfě, ale vyhrál mezi tanečníky. V osmnácti založil s Jirkou Bíbrem Šimákem (tím, co v australském exilu nahrál Krylovy Dopisy) skupinu, kterou nazvali Crazy Boys podle Haleyho hitu Crazy Man Crazy. Trému a vodovaté buličí oči – hrozně se za ně styděl - ukryl za černými brýlemi, jakými proslul nevidomý Ray Charles. Brýle ani tréma ho už nikdy neopustily. Ověsil se nápodobami zlatých řetězů a prstenů a narval do černých kožených kalhot a rudé košile. Jedenáctiletkou v Jeremenkově ulici se probrodil k maturitě. Na konzervatorní oddělení bicích ho nevzali. 
Z koncertů Crazy Boys znám jen minutový zvukový záznam Tutti Frutti, úprku v autorském stylu černého Američana Little Richarda; Miki dokázal svůj chraplák, obyčejný rozsahem i barvou, kdykoli bravurně „přepnout“do halekavé fistule. Do sálu Merkur v Pařížské ulici se prý v neděli dopoledne chodilo hlavně na Crazy Boys. Na kytaru hrál šestnáctiletý Ladislav Štaidl, na reduťáckou basu po slavném bratrovi Ondřej Suchý. Mezi posluchači byli bratři Saudkové, Olga Schoberová, kameraman Ondříček a taky Miloš Forman. Závěr koncertů často obstarala Veřejná bezpečnost. Ale jednou ji Forman urežíroval: vletěl k aparatuře, vypojil kytaru a s Mikim prchli do auta. 
Miki měnil spoluhráče, názvy kapel, sály, repertoár. Conway Twitty, Gene Vincent, Sam Cooke, Fats Domino, Jerry Lee Lewis, Chuck Berry, Muddy Waters – od každého zpíval, co se mu nejvíc líbilo, nikoho nekopíroval, rokenrol z něj lítal jak blesky z nebe. Chodilo na něj tolik lidí, že už nestačila ani Lucerna. Jemu musel stačit honorář 80 korun, víc tehdejší „amatéři“ dostat nesměli. 
Když při semaforském Noc-turné v Lucerně mladí posluchači Volka vyvolávali a divadelním hvězdám házeli drobné, každý věděl, že rokenrol je tu. I když v převleku za bigbít nebo absurdní „pásmo jazzových melodií“. 
Suchý se Šlitrem pověřili svého režiséra a dramaturga Karla Mareše, aby s nejlepší pražskou skupinou Olympic a dvacetiletým textařem Jiřím Štaidlem připravil v Semaforu písničkové pásmo amerických i českých rokenrolů Ondráš podotýká. Už předtím ale do třetí Zuzany angažovali (vedle Karla Gotta) i kytaristy Ladislava Štaidla, Petra Brožka a Pavla Sedláčka na písničku Život je pes.                                                                                                                 

(dokončení v pátek)