Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš

Vlevo rocková hvězda Pavel Váně, spolutvůrce legendárních The Progress Organization a jejích dalších modifikací, s lahví vína disc-jockey Charlie Notime, hlavní postava tohoto povídání. Brno, zřejmě konec 60. let minulého století

„Byl jsem zrozen v Brně - Jirchářích před sedmdesáti lety… Jircháře jsou na Oltecu, neboli na Starém Brně, v místech dávných koželužen, jircha, to je vydělaná kůže. Byl to takový moderní dům s ústředním topením. Byl jaksi nepatřičně vsazen mezi zlověstný zadní trakt špitálu u svaté Anny a legendární Dům U Sedmi švábů z 19. století. V pawlatschen Häuser, jak se v Brně říkalo pavlačákům, žili velmi chudí lidé, zchátralí alkoholici, rozvažeči uhlí, někdy i tři generace s umírajícími starými rodiči. Taková paleta outsajdrů života. Takové panoptikum bídy. Můj děd byl frizér a o nedělích tam holil nepohyblivé, párkrát i mrtvé před odvozem, a občas mě vzal s sebou. Byt na Jirchářích byl malý, žili jsme tam spolu s babičkou a dědou, tři generace ve dvou malých pokojících. Nevím, jak to tehdy otec dokázal, ale podařilo se mu byt vyměnit se starou učitelkou hudby. Ocitli jsme se ve velkém slunném bytě na rohu Zámečnické a samotného náměstí Svobody…“

 Můj první zážitek?

„Byl to skon našeho druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého. Donutil mne k usedavému pláči. Chodil jsem už do školy na Husově ulici a v den, kdy Zápotocký zemřel, byla celá výuka nahrazena tryznou. I paní učitelka Vozdecká, ano, říkali jsme tehdy paní učitelko, soudružkování přišlo až ve druhé třídě, byla nezvykle vážná. Smutná hudba ze školního rozhlasu, narychlo uspořádaná pieta v tělocvičně, to vše mi přišlo velmi líto, a tak jsem celou cestu domů plakal. Snad hrálo roli to, že jsem o Antonínu Zápotockém věděl pouze jediné, že psal pohádky a knížky pro děti, a jeho strýcovskou tvář jsem si pamatoval ještě z mateřské školky. Také si pamatuji, že po příchodu domů byli všichni doma a mému pláči se podivovali. Otec řekl něco v tom smyslu, proč ten blbec brečí, babička si myslela jako vždy, že mám hlad. Začali pak celou věc komunikovat v němčině, což mne rozčilovalo...“

To jsou úvodní věty ze vzpomínek Karla Nečase, alias Charlie Notimea, strojvedoucího, diskžokeje, vězně, pacienta, ošetřovatele na psychiatrii v Brně - Černovicích a ve vídeňském Pensionistenheim v jednadvacátém vídeňském okrsku, fejetonisty a důchodce na Vysočině…

Ke vzpomínání přiměl Karla Nečase jeho vrstevník a dávný kamarád, novinář se sociálním cítěním Antonín Hošťálek. Vznikla brožovaná, cca sto šedesáti stránková knížka, nazvaná S Nečasem v nečasu – míněno je koronavirové období od března do podzimu loňského roku, kdy k sedánkám u počítače byl vhodný čas.

Ta knížka se čte moc dobře. Před očima čtenáře defilují místa, osoby, události, o nichž mnozí dnešní mladí možná slyšeli, anebo ne, tady ale nikoli jako literární fikce, ale život sám, den po dni, rok za rokem, událost po události. A ty, čtenáři, můžeš bádat, co ovlivnilo brněnského jungše – mládence, mladého muže, muže středního věku…atd., nakolik doba a její nesmyslné peripetie, síla ducha, nebo víra, anebo genetická výbava, zděděná po předcích, které dohledáš kdesi daleko, mimo českou kotlinu…

Pravda je, že pokud Brňan vyššího věku zná jméno Charlie Notimea, pak z časů big beatu, a patrně je to návštěvník známého brněnského klubu Šelepka, kde Charlie dostal prostor k produkci taneční hudby vedle známých diskžokejů Luboše Rettegyho, Jindry Eliáše a dalších:

„Tehdy, ke konci šedesátých let jsem žil bigbítem a závany revolučního kvasu ve světě,“ říká Charlie: „Hippies, válka ve Vietnamu, vřelo to v Paříži a Německu. Byli nám při naší naivitě sympatičtí všichni ti Rudi Dutschkeové, Ginsbergové nebo Cohn-Benditové. Moc jsme toho o nich nevěděli, zásadní bylo, že vyznávali svobodu, nosili dlouhé vlasy a poslouchali moderní muziku. Tehdy jsem se seznámil i s velmi zajímavým podivínem, studujícím grafickou školu, Petrem Pettem Dokládalem (později knězem – nedávno zesnulým – s coronavirem).  Už tehdy hovořil slušně anglicky a vedl čilou korespondenci s různými stejně naladěnými lidmi z USA nebo Anglie. Dokonce si vyměňoval dopisy se slavnou Joan Baezovou a vlastnil i podepsané foto Janis Joplinové. Dostával od nich zajímavé desky, časopisy, fotografie, plakáty a knihy. On měl první v Brně legendární nulté číslo časopisu Rolling Stones s fotografií Johna Lennona jako vojáka z filmu. Dnes jde o velmi cennou sběratelskou záležitost. Vynaložili jsme každý velké úsilí, aby se zbožňované písně a rytmy od těchto hudebních buditelů přestěhovaly na naše magnetofony, jimž vévodil nepřekonatelný Sonet duo, později Sonet B3, které hrály snad i ponořené do vany. Kopírovali jsme nové desky Beatles, Rolling Stones, Searchers, Pretty Things, Kinks, i žánry už na pomezí: Kapitán Hovězí srdce, Frank Zappa a pár dalších…“

 


Talentu plný Boleslav Polívka, jehož dráha směřovala ke světové proslulosti, s abstraktním malířem, pábitelem a abstraktním člověkem Sonny Halasem

V Brně se tehdy všechna ta mládež znala, včetně řady malebných figurek… Byla to doba klubů a malých divadel, kromě známé Šelepky se hrálo v klubu na Vlhké, Přízové, studentských klubech Topas, Trias, Rohlík a dalších a dalších. Mezi návštěvníky a aktéry se střídali studenti JAMU – Polívka, Bartoška, Frej, Štědroň a s nimi někdy přicházely i budoucí herečky Balzerová (tehdy Havránková), Švandová a další, středoškoláci, vysokoškoláci, učňové, galerka, muzikanti, ctitelé poezie, jazzu, divadla… Nejkrásnější holky z Brna samozřejmě měly umělecké ikony: Polívku, Barťáka a zakladatele kapely Progress Organization – Vanče, tedy Pavla Váněho, a Zdeňka Kluku. S kapelou Aleše Sigmunda zpívaly krásné sestry Elefteriadu… v klubech se scházely legendární krasavice, třeba Anna Kareninová, která chodila s písničkářem Hynkem Heřmanským, jeden čas slavnějším Boba Frídla, nádherná a zajímavá byla Mirka Váňeová, kterou má Pavel Váně za manželku dodnes… 

„Organizačním mágem byl Miloš Bernátek“ říká Charlie Notime, „dal tehdy prostor brněnské bohémě s básníkem, demiurgem, operním libretistou, fotografem a řidičem elkáry ve Zbrojovce Janem Novákem… tehdy tam nechyběli Arnošt Goldflam, surrealista Pavel Řezníček, Otto Minařík – malíř a kryptonacista, konceptuální umělec Jiří Hynek Kocman, inženýr Osvald Vašíček a mnoho dalších. A Novák tehdy vylezl na pódiu na židli a oslovil tancechtivou mládež slovy: „Zde v kompletně nepolepšené dekadentní společnosti, pardon, plné pazvuků a lámané angličtiny, jsem zde, kurvové, pro nápravu já, Jan Novák, Gottwaldova 90.“ A poté začal deklamovat své básně…“

 

Tvůrce legendární Šelepky Miloš Bernátek (vpravo) s mladým slovenským komikem Júliem Satinským

rAle Jan Novák a další figurky tehdejšího Brna, to by bylo jiné povídání…  A mohlo by se zdát, že život Karla Nečase alias Charlie Notimea, se dál odbýval pěkně, souvisle a jako většině ostatních, co dozrávali a rozum brali v těch dobách… Jenže život se Charliemu začal komplikovat. Přišel povolávací rozkaz… pro řadu tehdejších snad citlivějších, či snad nevyzrálých, či snad programově protestujících mladých mužů to byl nepřekonatelný bod. Začalo Charlieho putovaní za modrou knížkou. Na té cestě spolykal přehršle prášků, setkal se s nepochopením i s porozuměním tehdejších psychiatrů v léčebně v Brně-Černovicích, Charlie s vděkem vzpomíná na PhDr. Jarmilu Turbovou, sestru známého mima… modrou knížku Charlie nakonec vybojoval, ale dohnalo ho bohémství… „Nějak jsem zapomněl vracet půjčené desky a platit dluhy, které ten život tehdy stál…Peníze z Krpofleku (agentura vyplácející umělce) nestačily… nepomohly mi ani peníze z příležitostných zaměstnání v cementárně, či zavažeče zesnulých v brněnském krematoriu…“ A Charlie se octl na Borech.

Nemá smysl, abychom zde popisovali epizodu po epizodě v nápravném zařízení, setkání za setkáním, školu života, jíž se Charliemu dostalo ve vazbě a ve vězení…dodejme jen, že tamní knihovna učinila z Charlieho ctitele klasické ruské literatury, a: „Nazývají-li se tato zařízení nápravně výchovná, tak v mém případě docela oprávněně,“ říká… Dodejme, že předpokladem pro úspěšné přežití byla Charliemu nejen víra, ale taky řemeslný um a znalosti, které nabyl v železničním učilišti, z nějž tehdy v mládí odešel jako vyučený železničář a strojvedoucí. A taky umění naslouchat…a slyšet.

Další léta byla už cílevědomá, Charlie se vrátil do míst svého vzdoru, do psychatrické léčebny, tentokrát jako ošetřovatel, nastudoval příslušné učebnice a získal střední vzdělání v oboru a po roce 1989 totéž v němčině, takže mohl odejít do Vídně. A toto město si zamiloval a strávil tam v jednom z pečovatelských domů dvacet let, milován klienty a oblíben personálem...

 

Hlavní hrdina dnes

Dnes je Charlie Notime důchodcem, žije převážně na Vysočině a byv vyzván iniciátorem svého vyprávění, kolegou Antonínem Hošťálkem k nějakému závěrečnému resumé, či poselství, řekl:

„Mám-li se vyjádřit k dnešnímu zdejšímu žití – pak mne mrzí, že hrubne, a že politické soupeření přerůstá málem v nenávist… někdy se dokonce rozcházejí rodiny. Chybí mi smysl pro humor a laskavost… s níže jsem se setkával po celých těch dvacet let ve Vídni…Ale zdá se mi, že Brno má k Vídni přece jen blíž než k Praze…Vzpomínám na pohřeb tatínka, seděl jsem vedle matky, také synové a vnuci Jan a Jakub, manželka a zbytek rodiny. Držel jsem maminku za ruku a hleděl na stejné jméno mezi věnci, jen se lišilo datum narození. Naklonil jsem se k matce a špitl: „Podívej, mami, to mám jako generálku.“ Matka v ten moment nedokázala potlačit náznak úsměvu a řekla: „Ty seš potróblé.“ Brno je ve mně…

Ale: rozloučil bych se slovy mého kamaráda Rudolfa Žáka:

A také bylo nutné

Utéci na kopec nad Brnem

Odkud lze vidět moře

Nalodit se a odplouvat…

 

 Antonín Hošťálek:  S Nečasem v čase nečasu; Charlie Notime vypráví a vzpomíná; Redakční spolupráce Blanka Švábová; Vydal Moravskoslezský kruh v lednu 2021; Vytiskla Knihovnička.cz; 168 stran; Vydání první

https://www.kosmas.cz/knihy/283701/s-necasem-v-case-necasu/

 

                    

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7079018

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz