Pouze v několika městech si zvolili maskota. Obyčejně to bývá orel, nebo řvoucí lev a podobně. Ve městě Fairplay neoficiální maskot je donkey – osel. Nicméně na americkém západě je osel častěji nazýván Burro.
K celému příběhu oslích závodů došlo přirozeně. Tato zvířata totiž perfektně zapadla do zlatokopecké činnosti v oblasti Alma – Fairplay. Oslíci byli používání k důlním pracím a jeden z těch zlatokopů – jménem Rupert Sherwood – chtěl jednoho koupit. Podařilo se mu koupit osla za deset dolarů a na otázku jak se zvíře jmenuje dostal odpověď: „Jeho jméno je Prunes – Blbec.“

Léta běží, problémů přibývá a vzpomínky na okupaci mé rodné země ze srpna 1968 se čím dál hlouběji zasouvají do paměti. Vždyť již loni výběrčí skladby fotografického měsíčníku nad snímky z roku 1968 pronesli slova: „Je to jen černobílé a smutné!“ Odmítnutí fotografií mi vůbec nevadilo, ale rezultát zamrzel ohledně nevědomosti té hrůzné události. Mně totiž tenkrát v ulicích nebylo do úsměvu a barevný film byl tehdy problémem i v ČTK.

Když před časem přiletěla na pozvání Mezinárodního festivalu Porta do Čech Rosanne Cash, sešli se v pražském studiu České televize s Mirkem Černým. Tento velký znalec americké country i americké angličtiny s ní před kamerami vedl  rozhovor. Pak (myslím, že společně) odjeli do Ústí nad Labem. Ptali jsme se Mirka -"tak co, jaká je? Jaká byla?" - "Nevím, jaká byla ona", odpověděl ten skromný člověk, "ale já jsem byl výbornej!"

Když už jsme se zastavili na západním břehu Jordánu, který bych nazvala spíše potokem než řekou, nemůžeme minout Hebron, který má prý velký význam jak pro křesťany, tak pro muslimy. Leží asi třicet kilometrů od Jeruzaléma a kdysi dávno to bývalo hlavní město království, než bylo ovšem dobyto biblickým Davidem. Také tohle město, které Židé pokládají za druhé nejsvětější, je však pod palestinskou správou. Vždyť je tu také dvakrát tolik izraelských Arabů (asi 120 000) než židovského obyvatelstva. Kromě jiného je to podle výkladu město Abrahámovo, který tady taky, jak je psáno, pochoval svou manželku Sáru.

Uplynulo 25 let (což nezní tak strašlivě jako když se řekne čtvrt století), abychom se s některými tehdejšími „dětmi Mladé fronty“, což byli synové a dcery mých kolegů z tzv. mládežnického tisku, kam Mladý svět také patřil, znovu dostali do nádherné přírody Roháčů, kam jsem s nimi jezdil, ještě když obě dnešní republiky byla jen jedna, dobrých patnáct let.

Jsem ten poslední, kdo by nepřál výdělek firmám, které obdržely státní zakázku na vybavení našich dálnic mýtnými branami, nezávidím ani kompetentním úředníkům, kteří zakázku zadali a nezávidím ani dělníkům, kteří mýtné brány tak rychle instalovali – i když se prý už všude ve světe orientují jen na modernější satelitní mýtování, při kterém žádných mýtných bran není zapotřebí. Je otázka času, kdy i my jako člen Evropské unie přejdeme na satelit, ale není důvod hořekovat.

Honza Vyčítal a Pepa Fousek

Velký návrat Petra Rímského? Když se objevil na Potlachu u Stráníků na Kalku, byli přítomní skoro v šoku. Ti mladší ho neznali, ti starší vzpomínali. Je to ten Petr Rímský, co v 80. letech dokonce dvakrát vyhrál autorskou Portu, v době, kdy tato cena ještě měla velký význam? Osobitý interpret a skvělý kytarista, jinak muž poměrně nemluvný a možná trochu zachmuřený? Co ty roky dělal, kde se tady vzal?

No co vám budu povidat, ráno druhou sobotu v červenci dvanáctýho roku novýho století mi zazvonil v kapse telefon. Volal muj kámoš Venca Jiroušek, majitel káry Singer ročník 1918 a ptal se mně, jestli má eště jezdit do Rataj nad Sázavou, páč mu auťák jede tak na půl válce. A je u Kostelce nad Černejma lesama. Tak trochu ze srandy mu povidám no fakt to zkus přijet, Singrovka z vosumnáctýho tu eště nebyla. A vzpoměl sem si na mýho dědka, ratajskýho mistra krejčovskýho. Ten měl několik Singrovek, ale na šití. Na rozdíl od Singrovky Jirouškovy.

Já budu tenhle týden stanovat ve slovenských Roháčích s kamarády, se kterými jsem tam jezdil ještě když měli málo roků a říkalo se jim „děti Mladé fronty“, protože jejich otcové nebo mámy pracovali buď v nakladatelství MF nebo v deníku MF nebo v nějakých jiných dětských časopisech. Ale už když píši tyhle řádky se těším, že v Račkově dolině bude šance  aspoň někdy večer nebo v noci se  podívat na kousek olympiády, která mezitím začala v Londýně. Protože marná sláva – olympiáda je svátek. A i ti, kteří sportu neholdují nebo se na něj ani nekoukají, by se kouknout měli, protože mají šanci uvidět věci, které pak zase čtyři roky neuvidí.