Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Xenie Zítra má svátek René

Vádí Ram

Ještě s hlavou plnou dojmů z Petry a dohadů, co asi tak skrývá Malá Petra, kterou jsme do cestovního plánu nezařadili, míříme do Vádí Ram. Je to sice nepříliš hostinné údolí v sevření pískovcových skal, ale pokud tam nemusíte žít, nadchne vás zdejší nádherná pouštní scenérie. Už samotné pískovcové útvary, které po tisíciletí formovaly přírodní živly a eroze, roztáčejí kola vaší fantazie. Kaňony vymleté vodou v době dešťů, skalní stěny vysoké přes 800 metrů, převisy, fantastické tvary a stejně fantastické barvy horniny dané obsahem minerálů, od klasické pouštní béžové až po růžovou a oranžovou. Mnozí jste tuto krajinu viděli, protože zdejší exteriéry figurovaly ve známém filmu Lawrence z Arábie.

V beduínské vesničce stejného jména (Ram) na kraji údolí, kam vede (a taky končí) úzká asfaltka, se dá najíst i přespat. Vláda přenechala veškerou starost o zdejší turistický ruch beduínům, a ti se přizpůsobují bílé civilizaci. Takže také většina výprav do údolí je organizována namísto velbloudích karavan džípy, řízenými arabskými šoféry v typických dlouhých hábitech. Rádi vám pomohou nadzvednout zadek a vyhoupnout se na korbu, zvlášť, když jste macatá ženská. Z jejich žen toho většinou ani moc nezahlédnete. Některé mají své černé hábity i přes obličej s úzkým průzorem pro oči, což zase nemusí být tak nefunkční, když zrovna nejste krasavice.

Údolí je však zčásti osídlené ještě kočovnými beduíny, kterých je tu prý několik set a stále ještě si staví exoticky působící rozsochaté stany z velbloudí či kozí kůže anebo z pásů hrubě tkané látky. Byli jsme poučeni, že i v tomto skromném obydlí je mužská část oddělená od ženské. A taky práce, které vykonávají ženy, se tady rozhodně nehodí pro chlapy. Naši pozornost přilákal malý hřbitůvek, kde náhrobky tvořily jen kopičky kamení. V malých oázách a na skromné zeleni ve skalách se pasou stáda koz, nějaké ovce, pobíhají tu ušmudlané děti, postávají vyparádění velbloudi a ve stínu prostorného stanu s prodejem suvenýrů, balíčků čaje a koření vám nabídnou šálek čaje, i když si vůbec nic nekoupíte.

Skály trochu podobné našim Prachovským mají své zvláštní kouzlo, stejně jako Lawrencův pramen, Sedm pilířů moudrosti či nejvyšší zdejší hora, kapku vyšší než naše Sněžka – asi 1700 metrů. Docela malí kluci chodí v maskovaných uniformách, zřejmě ve snaze napodobit dospělé. Údajně tu mají problémy s pašeráky narkotik (zejména hašiše z Egypta), čemuž nezabránily ani přísné zákony týkající se tohoto produktu jak v Jordánsku, tak v okolních zemích. Svou roli možná hraje i přístav Akaba na břehu Rudého moře, vzdálený asi 60 kilometrů. Velká část zboží je zde totiž osvobozena od cla, ale zvláštní městské celnice kontrolují, že se z města nevyváží do vnitrozemí nic pro obchodování.

Třebaže údolí působí vyprahle, potřebnou vodu zajišťují artézské studně. A kromě velbloudů a oslů sem tam můžete zahlédnout písečné kočky, když budete mít štěstí, tak pouštní lišku nebo hyenu, ale zcela určitě supy. Jinak celé Jordánsko tvoří z 80 procent poušť a horstva, ale údolí s vodou jsou celoročně zelená, pěstují tam zeleninu, citrusy, olivy, dokonce vinnou révu. Viděli jsme i políčka s rajčaty, melouny apod. Zemědělce, odhodlané tam hospodařit, po dva roky dotuje stát, ale pak už je to na něm, jestli obstojí. Podle dostupných informací jsou zde dotovány i natrvalo zakládané beduínské vesničky. Zdarma je tu pak základní školství i zdravotnictví, mají dokonce rychlou záchrannou službu. A jak mi bylo řečeno, je v zemi 23 vysokých škol. O sociálních a dalších reformách by se dala napsat celá kapitola, o pestré historii a náboženství potom celá kniha..

Navzdory většinovému arabskému obyvatelstvu a islámu je i Jordánsko součástí takzvané Svaté země, hlavně místem, kde Jan Křtitel údajně pokřtil Ježíše a kde byl také sťat. A když už jsem si trochu odbočila, nedá mi to nezmínit se o jednom Čechovi, který zde zanechal výrazné stopy, a přesto se o něm moc málo ví. Je to arabista Alois Musil, který na počátku minulého století objevil poblíž Petry pouštní palác Kusejr Amra s barevnými freskami, což vzbudilo ve své době velkou senzaci. Palác je rovněž zařazen do kulturního dědictví UNESCO.

Nemohu ale vynechat ani druhé největší turistické lákadlo v Jordánsku, jímž je Jerash. Nejrozsáhlejší a nejzachovalejší pozůstatky římského města na Blízkém východě. Jerash zažíval svůj boom někdy ve 3.století př.n.l., což mu vydrželo až do 3.století n.l. A to je údajně odhalena pouze menší část toho, co pohřbilo velké zemětřesení v 8.století a pouštní písek. Říká se mu Pompeje Východu a je to nepochybně historický skvost se svou promenádou Cardo maximo, amfiteátrem pro 15 000 diváků, Artemidiným chrámem, mohutnými hradbami a řadou dalších vykopávek. I když je v Jordánsku levněji než v Izraeli, vstupné na tyto památky je poměrně vysoké. A tak jsme odolali nabídkám vyfešákovaných římských vojáků a gladiátorů v dobových úborech, kteří nabízeli „mastné“ vstupenky na večerní představení v amfiteátru. Zato vyfotit se s nimi na památku nás nestálo ani piastr.


Jerash

Když už jsme u těch peněz, jordánský dinár je tak něco okolo našich dvaceti korun (jak je zrovna kurz), ale dělí se ještě na deset dirhamů nebo na sto piastrů či tisíc filů, ale tyhle mince jsem vlastně ani nezahlédla. Prodejci se totiž snaží všechno zaokrouhlovat na celé dináry, zejména u cizinců.. Rozebírali jsme to u kávy, kterou nepiji, takže jsem ani nemohla posoudit její chuť zvýrazněnou kardamonem. Ten se ale může přidávat i leckam jinam. Jenom asi do čaje ne, protože ten mě totálně rozčaroval – přinesli mi totiž džezvičku s horkou vodou, šálek a earl grey v sáčku. Co mne kromě toho naštvalo, bylo i to, že při obsluhování v kamenných obchodech nebo službách, v různých zařízeních i při odbavování na hranici se zaměstnanci mezi sebou zaujatě baví, jako byste tam ani nebyli, a obsluhují vás tak nějak automaticky, jako kdyby pracovali na běžícím pásu vy byli nějaký obráběný výrobek.

Potvrdilo se mi to i v Ammánu, velice starobylém městě založeném před několika tisícovkami let. Pobavila jsem se, když jsem se dozvěděla, že v době antiky se mu říkalo Filadelfia. V roce 1948 se stalo hlavním městem Jordánska, je vybudováno na svazích hor, s centrem v nížině. Kontrastem k moderním ulicím s výstavnými domy a luxusními obchody je však klasický nepořádek na chodnících, v uličkách a zákoutích. Ovšem arabský duch je tu zastoupen především klokotajícím bazarem.

Překvapilo mne, že jordánské ženy ve městech jsou poměrně emancipované – řídí auta, studují, chodí (zejména ty mladší) evropsky oblečené, snad jen ten šátek zůstává. Svatby se zde ale stále ještě domlouvají. Dívka, kterou živí otec nebo pak bratr, se má vdát kolem osmnácti a mít rodinu. Rodina je stále nejdůležitější pilíř společnosti. Otec se snaží získat při domlouvání pro dceru co nejlepší podmínky, třeba v podobě šperků, které zůstávají jejím majetkem. Muž se žení až tak kolem třicítky, když už je schopen rodinu existenčně zabezpečit. Snoubenci se však až do svatby nesmí setkat bez dozoru příbuzných, ale mohou si chatovat nebo posílat esemesky – vida ta technika... Otec je až do své smrti nezpochybnitelnou hlavou rodiny a ve stáří se o rodiče starají synové nebo pak vnuci, domovy důchodců tu neexistují. A ještě jedna zajímavost – kriminalita v Jordánsku je poměrně nízká, vězení nejsou přeplněná. Za vraždu je smrt, velkým zločinem je i zrada. Díky vysokým finančním postihům za překročení rychlosti, radarům a nasazení policistů byla také nehodovost snížena na minimum. A když přece jen je někdo při havárii usmrcen, viník je obvykle propuštěn (s garancí někoho z příbuzenstva), aby mohl dál živit rodinu a dochází k omluvě poškozeným a obvykle mimosoudnímu vyrovnání mezi rodinami.


Jerash

Ani ty nejzajímavější turistické divy mě však nezbavily napětí a potíží, způsobených vleklými střevními problémy, které neustávaly. Z toho důvodu jsem přes den nic nejedla, ale hlavně nepila, což mne na druhou stranu dost vyčerpávalo. Vyzkoušela jsem další doporučované přírodní léky, dokonce jsem testovala možnosti záchrany i v lékárnách. Jordánci sice za léky platí, ale pak jim to proplatí pojišťovna – mně ale nikoliv. Nakonec mne zesláblost, ale hlavně zoufalství z nezáviděníhodné situace dotlačily až k doktoru. Pravda je, že mne vzal hned na řadu, nadzvedl mi oční víčko, koukl do krku, máčknul na břicho a kategoricky prohlásil: Vrať se domů, tam tě to přestane. Vyinkasoval šedesát dolarů, ale když jsem požádala o potvrzení pro mou pojišťovnu, najednou vůbec nerozuměl anglicky a přestal si mne všímat.

Co zbývalo – snad jen poslechnout jeho „moudré“ rady. Moji společníci se také již chystali zpět do Tel Avivu, odkud měli odlet. Já jsem sice původně plánovala zůstat v Jordánsku ještě pár dní, a pak se stopem vrátit do Izraele, ale v téhle neřešitelné situaci jsem volila možnost se s nimi dostat do Tel Avivu.

Jelikož jsme se k cíli blížili ve velkém časovém předstihu, rozhodli jsme se ještě nakouknout do Haify, třetího největšího izraelského města. Mezi Židy se říká, že v Jeruzalémě se modlí, v Tel Avivu tančí a v Haifě pracuje. To je nesporně dáno tím, že v Haifě je největší nákladní přístav, naftová rafinerie, řada průmyslových zón a firem, takže tady se nesporně makat musí, ať už s modlitbami, nebo bez nich. Však je tam na to také čtvrt milionu obyvatel. Ale je tu také historicky zajímavá jeskyně svatého proroka Eliáše, dvě vědecké akademické instituce - Technion a univerzita a také světové centrum moderní církve Bahá´í, vyznávající především vztah k rodině.

Jordánci nám říkají Čiko – což je jednak označení pro Čecha, ale znamená to také drzý. Drzý byl podle mne především arabský zaměstnanec izraelské turistické agentury, který se nabídl, když jsme marně sháněli jak na jordánské, tak na izraelské straně známky, že nám pohledy pošle, bydlí prý vedle pošty. Vyinkasoval na každý pohled příslušnou částku v dolarech a ode mne navíc čtyři dolary na dopis, který jsem posílala na naše velvyslanectví v Tel Avivu. Dodneška nedošla ani jedna zásilka.

Jak asi trestá Alláh takové podvody? A za co pak trestal mne, když mi přisoudil prožít jordánský trip s takovými trapasotvornými problémy? Komplikace pro mne ovšem nekončily ani na letišti. Další neplánovaný výdaj totiž představovalo přebukování letenky, a to jsem mohla blahořečit tomu, že vůbec bylo volné místo v letadle. Ale seděla jsem blízko toaletám, a třebaže se letušky na mne koukaly trochu podezíravě, když moje návštěvy téhle místnůstky měly nebývalou frekvenci, poprvé za řadu dní jsem se normálně najedla. Ani netušíte, co je to za slast...

KONEC


Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6741109

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz