Tento milý příběh nám poslal Emil Pinďa Makal, kontrabasista pražské skupiny Sekvoj

Myslím, že se vrátíme k tradici každotýdenních editorialů, té chvilky, kdy mailem oslovujeme několik set našich přátel a v pondělí pak na našich stránkách několik desítek tisíc našich čtenářů. Ty editorialy jsou totiž něco jako impuls, poselství. Dobře víme, že naši přátelé si ten mail (se zájmem) přečtou, dozvědí se, co přinášíme, mohou kliknout na přiložený link a dozvědět se víc. Hlavně tam ale cítím étos sdíleného přátelství, a to je pocit velmi důležitý.

Géniové se nedožívají zpravidla vysokého věku a Jimi Hendrix kandidátem na dlouhověkost rozhodně nebyl. Ten geniální hudební analfabet, samouk, přeškolený levák, který díky tomu hrál nevídaně na kytaru oběma rukama, by se v úterý 27. listopadu dožil sedmdesáti let. Dodnes jeho tvář nosí revoltující mladíci na tričkách, ale oficiální hudební veřejnosti trvalo dvacet dva let, než Jimiho vzala na vědomí natolik, aby mu bylo uděleno první posmrtné ocenění. Jimi Hendrix sedmdesátiletý. Neuvěřitelná představa. Dočtete se zítra.

V roce 1972 vzniklo v Bratislavě nové hudební vydavatelství Opus a jako první svůj titul vydalo LP desku Zelená pošta. Čtyřicet let trvalo aktérům naplnění snu – převést legendární album na pódium. Stalo se nyní v Praze – na pódiu se znovu sešli klávesista Marián Varga, zpěvák a doprovodný kytarista Pavol Hammel, baskytarista Fedor Frešo, sólový kytarista Fero Griglák. A zahrát si s nimi přišel i Radim Hladík, tehdy před léty hrál v kytarové sekci. Na pražském koncertě (bude mít ještě reprízu) byli fotograf František Heřman a novinář Jan Krůta. Tentýž Honza Krůta, který v roce 1978 předával slovenským interpretům Hammelovi, Vargovi a textaři Peterajovi Bílou vránu, prestižní ocenění ojedinělých tvůrčích činů, které uděloval týdeník Mladý svět ve spolupráci s vybranými hudebními kritiky. Najdete na našich stránkách ve středu 28. listopadu.

Hudbu z Trampíria vymysleli členové a příznivci legendární brněnské skupiny Příboj (vítěz Porty, Zlatá Porta) ve spolupráci se spřátelenými Rowers hluboko za minulého režimu. Konalo se v Husově sboru na Botanické ulici v Brně a mám pocit, že poprvé zde vstoupil do těchto vod kuřimský Jiří moravský Brabec. Všichni zúčastnění v těch vodách už zůstali, někteří však žijí v Kanadě. O letošním ročníku referuje Lilly Pavlak ve čtvrtek.

Petr Vokoun Náhlík sáhl do kapsáře a poslal prosincové kalendárium. Jak už si všiml Honza Dobiáš, je pozoruhodné, jak se Vokounovi spojuje trampský svět s tím civilním. Vokoun, plzeňský aktivista a politik, přitom tramp, se dokáže přesouvat ve svých světech. Rozumí jim.

Honza Dobiáš připravil na sobotu souhrn aktualit Co přivál vítr. Dovoluji si upozornit na jeden text – Hanka Hosnedlová připomíná výročí předčasného úmrtí Karla Kaymana Jakeše. Kayman byl nejen historik a badatel, organizátor, spíkr, mluvec, v 60. letech minulého století byl tento Budějičák pražským náčelníkem České tábornické unie. Na začátku normalizace se vrátil domů do Českých Budějovic. Nebyl tak úplně disident, ale neměl to lehké. Jak vzpomínal Wabi Ryvola, když šel tento muž tak trochu na okraji socialistické společnosti na nevlídné úřady a něco se mu nezdálo, zakašlal a pravil - „možná jste přeslechli mé jméno. Jmenuji se Jakeš“. V té době se tak jmenoval neblahý a trochu hloupý generální tajemník ÚV KSČ. Fungovalo to,  úřady nemusely být přímo bystré, ani dnes nejsou.

Dovolte ještě jednu příhodu, vážící se k titulku. Rok 1970, v Ústí nad Labem na festivalu Porta děláme prvního Portýra. V redakci jsou Wabi a Miki Ryvolovi, Kapitán Kid, později Kobra… A Kayman. Mne si pánové dobrovolně a demokraticky zvolili šéfredaktorem. Tu noc, než se stala tragická dopravní nehoda pod Střekovem a my ještě měli hlavy plné radování a volovin, nás Wabi vyvezl tábornickým gazem (to bylo něco jako ruský džíp) na mejdan do Brné. S hlubokým zájmem jsme se s Wabim zapojili, a najednou slyšíme něco jako saxofonové sólo. Otočíme se a –  Kayman vyjmul rouru od kamen i s oběma koleny a rutinovaně na ni hrál to saxofonové sólo. Víte, přišlo nám to normální, proč by se nedalo hrát na troubu od kamen jako na saxofon, i když se z toho saxofonu sypou saze? Víte, na co všechno hraje Stivín? A nosem?

Mějte se krásně, na příští pondělí připravuje veselé řádky dnes tolikrát vzpomínaný Honza Dobiáš. Držte nám palce, máme vás rádi!