Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš

Poslední díl knihy Janouška, Redla a Lenka My tři a já

Nikdy jsem žádnou knihu psát nechtěl. To jen ambice mých souputníků — Vlasty Redla a Slávka Janouška — mě dovedly až k tomuto dílku. A vlastně jenom proto, že když už toho měli napsáno tolik, báli se, že by museli něco obětovat a vyhodit. A protože každý raději něco dělá sám pro sebe nežli pro ostatní, rozhodli se stát spisovateli sami.

Docela si dovedu představit, kolik jsem za tu dobu, co ťukám text téhle knížky do počítače, mohl napsat písní. A věřte mi, že ty jsou mi dražší.

Byl jsem vlastně k psaní společníky přehlasován a odsouzen. Hanba jim. A možná to má i něco společného se skutečností, že knihu se zatím na rozdíl od CD nikomu nepodařilo přepálit. Možná by to uměl nějaký Valach, neboť heslo „Hanba všemu, co nekvasí“ je možná tou správnou cestou. Pak bychom si mohli lít ty myšlenky, úvahy a moudra rovnou do hlavy. Ale to je zatím oblast jiná, čirá science fiction.

Přiznám se bez mučení, že jsem se v mládí o knihu pokusil jenom jednou, zblblý dědečkovými rodokapsy, což byly zaručeně skutečné příběhy o hrdinných honácích v sešitech z první republiky. Nevím, proč zrovna tenhle druh knih měl u nás tak velký úspěch. Možná proto, že spravedlnosti a cti je u nás pomálu, a také proto, že když budete popisovat, jak Honza Šímů šel domů z hospody pěšky přes potok a zvrtl si kotník, bude to plytká historka obecního ražení. Kdežto když popíšete nejdříve krajinu...

„...v bezbřehém příšeří krajiny tajnosnubné skály, ty pamětnice pradávných věků, strmě čněly nad zoufalstvím bezedných propastí...“

...a budete pokračovat...

„...samotu dna kaňonu osvěžil drobný pohyb. To vysílený Johny se svým klopýtajícím věrným hnědákem již zcela utrmácen bolestně vzpomněl na svoji Grace, aby se mu vzápětí tato vzpomínka stala téměř osudnou...“

...a teď ta hrůza...

„...věrný oř, znaven dlouhou cestou a strašnými horami, náhle klesl. Ruka kovboje, kvůli vzpomínce, jež jej rozrušila, pozbyla své hbité ostražitosti a zůstala zcela zaklíněna pod tělem věrného zvířete. Johny byl v pasti...“ 

Jó, to je jiný kafe!

No a teď je moc možností. Buď Johnyho někdo zachrání, nejlépe chrabrý indián, náčelníkův syn. Nebo si ruku ustřelí a vzápětí zbytek sám ukouše, aby se osvobodil. Také by ho mohl zachránit vděčný medvěd.

Myslím, že i proto — z čiré touhy po něčem zvláštním a jiném — vznikla spousta prvorepublikových trampských písní. Vědomi si toho velice dobře, používáme tuto kamufláž při psaní písní se skupinou Hop trop, ovšem s úsměvem a nadhledem. Protože jinak by to bylo směšně hloupé a naivní.

Jedním ze dvou kovbojů, kterého jsem zamlada vídal, byla stará paní Bradová. V černé teplákové soupravě a s šátkem na hlavě nasedala vždycky ve tři ráno na své kolo značky Ukrajina. Na řídítkách bandičku na mléko, na nosiči připevněné napříč na šířku hrábě na trávu a vzadu malý vozík chycený držadlem za sedačku vyrážela krmit do kravína JZD, aby cestou zpátky nažala trávu pro dobytek domácí.

My mladší jsme jí všichni svorně přezdívali „Duch Llana Estacada“ — dle slavné mayovky. Když se vám totiž cestou ze zábavy zničehonic zjevila před autem ve tři ráno, měli jste co dělat, abyste se těm jejím pověstným hrábím vyhnuli.

Jednou jsme ji takhle ráno minuli cestou z bigbítu a kámoš mi povídá: „Roztoč ji.“ Ta představa, jak ty hrábě lehce škrtnete a bába rázem na kole udělá piruetu, byla velmi zábavná.

Tím druhým kovbojem byl můj dědeček z matčiny strany. Sedlák Nový z Hlohovic. Vždycky měl ve statku jezdecké koně, neboť sám vášnivě rajtoval. Jeho milované koně mu sebral při kolektivizaci bolševik, společně s půdou a dobytkem. To jsem ještě nebyl na světě.

Ale když bolševik se svým jezeďáckým neumětelstvím téměř zkrachoval a dědeček byl požádán, aby družstvo zachránil, to už jsem na světě byl. Dědeček si vymínil, že mu ty koně zase dovolí, jinak že nic. Předsedu dělat nemohl, to by politicky neprošlo. Ale agronoma, to už problém nebyl. A tak jsem ho často vídal, jak vyjíždí navečer na koni na projížďku do polí a cestou — aby to nebylo jen tak zbůhdarma rajtování — kontroluje, jak daleko jsou s prací.

Doma byl na nás všechny nesmírně milý a hodný. O to bylo podivnější vidět ho spílat ožralým traktoristům a jiným účastníkům zemědělské výroby. A v té jeho přímosti a pravdomluvnosti jsem toho svého hrdinného kovboje našel.

Všechny ty shody okolností, trampské písničky z první republiky a touha po něčem jiném a zvláštním mě nakonec přivedly až k prvním trampským výpravám. Pionýři či skauti mi vždycky přišli tou svou polovojenskou organizovaností pro mne samotného nevhodní. I když — jak říkám s úsměvem dnes: „Pionýři pořád skládali nějaké slipy, kdežto skauti alespoň lovili bobříky.“ A to nám chlapcům imponuje.

Na první trampy jsem vyrážel s kluky ze vsi a s malým bráchou. Mimochodem — jmenuje se Jirka a říká se mu odmalička Budvárek. Je to ten, kterého znáte z Máků a nyní se mnou hraje v Partě. Jezdil a jezdí se mnou od svých osmi let.

A během těch prvních výprav jsme hned začali narážet na odpor místních. Vesničan totiž vnímá krajinu spíše užitně než esteticky. Zatímco já vidím na poli zajímavé stíny, on vidí hnojení, to aby rostlo žrádlo. Vidím-li já půvabný rybník plný romantických odlesků a tajů a koupající se víly, on vidí napajedlo a ryby, a to bude žrádlo. Obdivuji-li krásně rostlou borovici, vesničan vidí topení na ohřev žrádla. Já ladnou laň jako symbol svobody bytí, on úlovek, a tedy žrádlo. A tak vidí všechno. Kam by jezdil?

Tady svině, tady laň/ hovězího plná stráň.

Les má dvě stě kroků a chodí se tam buďto na lov, nebo na houby nebo na dříví. A na poli se musí dělat pořád. A oni se ti trampové sem jezdí flákat a utíkají před prací.

Měl jsem naštěstí rodiče, kteří byli schopni i jiného vidění světa, a tak mě ta omezení, která postihla spolužáky, minula. Ty přitáhli zpátky k práci doma, takže jsem si časem musel najít kamarády jiné. A ti se už rekrutovali spíše z populace městské.

Republika byla zadrátovaná, takže největší dálavou, kam se dalo jet, bylo Slovensko. Jezdili jsme na toulačky a trampy po celé té naší krásné republice, ale pořád jsme pošilhávali za kopečky, neboť mapa, která byla dostupná už na základní škole, naznačovala, že svět je o dost větší než ten, který je nám povolen. Čím dál více jsem si uvědomoval, že vtip, který je vyprávěn polohlasem potají u ohníčků — Ptá se chlapeček tatínka u drátů na státní hranici: „A, tatínku, kdo je za těmi dráty?“ „My, synku, my.“ — vlastně žádným vtipem není.

Je logické, že dnes, kdy dráty zmizely, jakmile mám trochu času a peněz, mizím do dálav vysněných a nyní už skutečných. To že už tolik trampů na nádražích v republice v pátek nepostává, nepřipisuji jejich úbytku, nýbrž zvětšenému prostoru. Potkávám je v Americe, na Novém Zélandě, v Asii, Austrálii a vůbec všude, kde je něco k vidění a kde ještě čeká kousek nefalšovaného dobrodružství a romantiky. Zeměkoule je veliká a duše trampa toho všeho lačná.

A tak honem! Vy všichni, kdo máte rozum, jeďte si ten náš svět prohlédnout, jak to bude jen trošku možné. Ono totiž není jisté, jestli ho zase někdo v budoucnu nezadrátuje.

Blbec.

 

Foto: Martin Myslivec, fullmoonzine.cz  

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7078978

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz