Na snímku zleva Vlasta Redl, Slávek Janoušek, Jaroslav Samson Lenk. Pánové spolu napsali knihu.

Poslední díl knihy Janouška, Redla a Lenka My tři a já

Nikdy jsem žádnou knihu psát nechtěl. To jen ambice mých souputníků — Vlasty Redla a Slávka Janouška — mě dovedly až k tomuto dílku. A vlastně jenom proto, že když už toho měli napsáno tolik, báli se, že by museli něco obětovat a vyhodit. A protože každý raději něco dělá sám pro sebe nežli pro ostatní, rozhodli se stát spisovateli sami.

Docela si dovedu představit, kolik jsem za tu dobu, co ťukám text téhle knížky do počítače, mohl napsat písní. A věřte mi, že ty jsou mi dražší.

Byl jsem vlastně k psaní společníky přehlasován a odsouzen. Hanba jim. A možná to má i něco společného se skutečností, že knihu se zatím na rozdíl od CD nikomu nepodařilo přepálit. Možná by to uměl nějaký Valach, neboť heslo „Hanba všemu, co nekvasí“ je možná tou správnou cestou. Pak bychom si mohli lít ty myšlenky, úvahy a moudra rovnou do hlavy. Ale to je zatím oblast jiná, čirá science fiction.

Přiznám se bez mučení, že jsem se v mládí o knihu pokusil jenom jednou, zblblý dědečkovými rodokapsy, což byly zaručeně skutečné příběhy o hrdinných honácích v sešitech z první republiky. Nevím, proč zrovna tenhle druh knih měl u nás tak velký úspěch. Možná proto, že spravedlnosti a cti je u nás pomálu, a také proto, že když budete popisovat, jak Honza Šímů šel domů z hospody pěšky přes potok a zvrtl si kotník, bude to plytká historka obecního ražení. Kdežto když popíšete nejdříve krajinu...

„...v bezbřehém příšeří krajiny tajnosnubné skály, ty pamětnice pradávných věků, strmě čněly nad zoufalstvím bezedných propastí...“

...a budete pokračovat...

„...samotu dna kaňonu osvěžil drobný pohyb. To vysílený Johny se svým klopýtajícím věrným hnědákem již zcela utrmácen bolestně vzpomněl na svoji Grace, aby se mu vzápětí tato vzpomínka stala téměř osudnou...“

...a teď ta hrůza...

„...věrný oř, znaven dlouhou cestou a strašnými horami, náhle klesl. Ruka kovboje, kvůli vzpomínce, jež jej rozrušila, pozbyla své hbité ostražitosti a zůstala zcela zaklíněna pod tělem věrného zvířete. Johny byl v pasti...“ 

Jó, to je jiný kafe!

No a teď je moc možností. Buď Johnyho někdo zachrání, nejlépe chrabrý indián, náčelníkův syn. Nebo si ruku ustřelí a vzápětí zbytek sám ukouše, aby se osvobodil. Také by ho mohl zachránit vděčný medvěd.

Myslím, že i proto — z čiré touhy po něčem zvláštním a jiném — vznikla spousta prvorepublikových trampských písní. Vědomi si toho velice dobře, používáme tuto kamufláž při psaní písní se skupinou Hop trop, ovšem s úsměvem a nadhledem. Protože jinak by to bylo směšně hloupé a naivní.

Jedním ze dvou kovbojů, kterého jsem zamlada vídal, byla stará paní Bradová. V černé teplákové soupravě a s šátkem na hlavě nasedala vždycky ve tři ráno na své kolo značky Ukrajina. Na řídítkách bandičku na mléko, na nosiči připevněné napříč na šířku hrábě na trávu a vzadu malý vozík chycený držadlem za sedačku vyrážela krmit do kravína JZD, aby cestou zpátky nažala trávu pro dobytek domácí.

My mladší jsme jí všichni svorně přezdívali „Duch Llana Estacada“ — dle slavné mayovky. Když se vám totiž cestou ze zábavy zničehonic zjevila před autem ve tři ráno, měli jste co dělat, abyste se těm jejím pověstným hrábím vyhnuli.

Jednou jsme ji takhle ráno minuli cestou z bigbítu a kámoš mi povídá: „Roztoč ji.“ Ta představa, jak ty hrábě lehce škrtnete a bába rázem na kole udělá piruetu, byla velmi zábavná.

Tím druhým kovbojem byl můj dědeček z matčiny strany. Sedlák Nový z Hlohovic. Vždycky měl ve statku jezdecké koně, neboť sám vášnivě rajtoval. Jeho milované koně mu sebral při kolektivizaci bolševik, společně s půdou a dobytkem. To jsem ještě nebyl na světě.

Ale když bolševik se svým jezeďáckým neumětelstvím téměř zkrachoval a dědeček byl požádán, aby družstvo zachránil, to už jsem na světě byl. Dědeček si vymínil, že mu ty koně zase dovolí, jinak že nic. Předsedu dělat nemohl, to by politicky neprošlo. Ale agronoma, to už problém nebyl. A tak jsem ho často vídal, jak vyjíždí navečer na koni na projížďku do polí a cestou — aby to nebylo jen tak zbůhdarma rajtování — kontroluje, jak daleko jsou s prací.

Doma byl na nás všechny nesmírně milý a hodný. O to bylo podivnější vidět ho spílat ožralým traktoristům a jiným účastníkům zemědělské výroby. A v té jeho přímosti a pravdomluvnosti jsem toho svého hrdinného kovboje našel.

Všechny ty shody okolností, trampské písničky z první republiky a touha po něčem jiném a zvláštním mě nakonec přivedly až k prvním trampským výpravám. Pionýři či skauti mi vždycky přišli tou svou polovojenskou organizovaností pro mne samotného nevhodní. I když — jak říkám s úsměvem dnes: „Pionýři pořád skládali nějaké slipy, kdežto skauti alespoň lovili bobříky.“ A to nám chlapcům imponuje.

Na první trampy jsem vyrážel s kluky ze vsi a s malým bráchou. Mimochodem — jmenuje se Jirka a říká se mu odmalička Budvárek. Je to ten, kterého znáte z Máků a nyní se mnou hraje v Partě. Jezdil a jezdí se mnou od svých osmi let.

A během těch prvních výprav jsme hned začali narážet na odpor místních. Vesničan totiž vnímá krajinu spíše užitně než esteticky. Zatímco já vidím na poli zajímavé stíny, on vidí hnojení, to aby rostlo žrádlo. Vidím-li já půvabný rybník plný romantických odlesků a tajů a koupající se víly, on vidí napajedlo a ryby, a to bude žrádlo. Obdivuji-li krásně rostlou borovici, vesničan vidí topení na ohřev žrádla. Já ladnou laň jako symbol svobody bytí, on úlovek, a tedy žrádlo. A tak vidí všechno. Kam by jezdil?

Tady svině, tady laň/ hovězího plná stráň.

Les má dvě stě kroků a chodí se tam buďto na lov, nebo na houby nebo na dříví. A na poli se musí dělat pořád. A oni se ti trampové sem jezdí flákat a utíkají před prací.

Měl jsem naštěstí rodiče, kteří byli schopni i jiného vidění světa, a tak mě ta omezení, která postihla spolužáky, minula. Ty přitáhli zpátky k práci doma, takže jsem si časem musel najít kamarády jiné. A ti se už rekrutovali spíše z populace městské.

Republika byla zadrátovaná, takže největší dálavou, kam se dalo jet, bylo Slovensko. Jezdili jsme na toulačky a trampy po celé té naší krásné republice, ale pořád jsme pošilhávali za kopečky, neboť mapa, která byla dostupná už na základní škole, naznačovala, že svět je o dost větší než ten, který je nám povolen. Čím dál více jsem si uvědomoval, že vtip, který je vyprávěn polohlasem potají u ohníčků — Ptá se chlapeček tatínka u drátů na státní hranici: „A, tatínku, kdo je za těmi dráty?“ „My, synku, my.“ — vlastně žádným vtipem není.

Je logické, že dnes, kdy dráty zmizely, jakmile mám trochu času a peněz, mizím do dálav vysněných a nyní už skutečných. To že už tolik trampů na nádražích v republice v pátek nepostává, nepřipisuji jejich úbytku, nýbrž zvětšenému prostoru. Potkávám je v Americe, na Novém Zélandě, v Asii, Austrálii a vůbec všude, kde je něco k vidění a kde ještě čeká kousek nefalšovaného dobrodružství a romantiky. Zeměkoule je veliká a duše trampa toho všeho lačná.

A tak honem! Vy všichni, kdo máte rozum, jeďte si ten náš svět prohlédnout, jak to bude jen trošku možné. Ono totiž není jisté, jestli ho zase někdo v budoucnu nezadrátuje.

Blbec.

Foto: Martin Myslivec, fullmoonzine.cz