Národní park Denali, Aljaška

(podle podkladů Jerryho Pupála Vecky, Colorado, US)

Jsou lidé, kteří potřebují k životu nejen početné lidské společenství ve své blízkosti, ale i pohodlí se spoustou technických vynálezů. Ale jsou naopak takoví, kteří se vracejí zpátky k přírodě, k jednoduchému, na hmotný majetek nenáročnému životnímu stylu. Anebo jsou i tací, kteří utíkají před civilizací, před lidmi, do samoty a tiché opuštěnosti.

K takovým patřil i Alex, který se stal rozporuplnou legendou pro ty, kteří oceňují odvahu a snahu žít jinak. Když se vrátíme do Alexandrovy minulosti, je na první pohled jasné, že si mohl žít jako v bavlnce. Neměl prakticky žádný důvod zříci se civilizačních vymožeností a odcházet do divočiny. Narodil se do bohaté rodiny na předměstí Washingtonu D.C. Měl zázemí, které mohlo spolehlivě zajistit veškeré jeho potřeby a přání. S otcem sice příliš nevycházel, ale matka ho velice milovala. Studoval na Emory University a graduoval s výborným prospěchem v roce 1990. Navíc byl úspěšný atlet. Měl nadějný život před sebou…

Alex měl ale v hlavě zcela jiné plány. Možná ho ovlivnila četba díla Tolstého a dalších autorů, ale možná touha po dobrodružství, zvedajícím sloupec adrenalinu, což je pro mladé muže tak příznačné. Na čas se své rodině ztratil zcela z dohledu, aby si užil života mimo sešněrovanou městskou společnost, blíž přírodě a jednoduchosti. Že to myslí se změnou života doopravdy, potvrdil i fakt, že si změnil jméno a veškeré své osobní peníze dokonce věnoval charitativním institucím. Později vyšlo najevo, že právě v oné době mimo jiné sjížděl řeku Colorado River, a to až po její deltu ztrácející se bažinách. Při svých výpravách se dostal i do Mexika, kde kratší čas žil v zastrčené dědině na chudém venkově. Při návratu do Států, který podnikl po vzoru někdejších hoboes, byl však chycen a zbit. Pohyboval se vlastně na okraji společnosti a ani jeho tehdejší vztahy s policií nebyly zrovna na nejlepší úrovni.

Ale svého plánu poznat skutečnou divočinu se nevzdával. Chtěl si ověřit své vlastní schopnosti přežít v divoké přírodě bez majetku, bez lidí, bez pomoci. V osamocení, spoléhající se jen sám na sebe. Věřil si a byl pyšný na svá rozhodnutí. Za tímto nelehkým cílem a poznáním se vypravil až na Aljašku. Předtím ale ve slunné Kalifornii v kempu přežil zimu v maringotce s novými přáteli. Ale ani jeho dívka, se kterou se zde seznámil, mu nedokázala rozmluvit vysněnou cestu na sever, na níž chtěl prožívat skutečná, drsná dobrodružství i boj o vlastní život.

Do takových končin dorazil na jaře 1992. Brouzdal liduprázdným územím, horskými údolími, lesy… Přitom přebrodil horský potok, který odděloval krajinu od oblasti, ze které přicházel. Šestnáct týdnů se toulal v tomhle pozemském ráji, bez následků přežil setkání s grizzlym, s puškou ulovil losa, dokázal se vypořádat s nastalými problémy. Užil si osamocení i divočiny a právem byl na sebe hrdý. Ale když nastal čas k odchodu, najednou zjistil, že za tu dobu se táním ledovců z poklidné říčky stala dravá prudká řeka, kterou již překročit nedokázal, ačkoliv se o to několikrát pokoušel. Zbývalo jen zůstat a přežít! Zkoušel se tedy nasytit lesními plody, ale právě ty se zřejmě staly jeho záhubou. Možná si natrhal jedovaté bobule, možná špatná kombinace plodů, v každém případě se otrávil a zemřel v křečích… Sám, bez pomoci. O tom všem, o sto třinácti dnech osamění v pustině, vyprávěly jeho fotografie i zápisky, které našli lovci, když na začátku lovecké sezony objevili jeho mrtvolu. Postavili mu skromný kříž a pod něj umístili krabičku poslední záchrany s potřebnými léky  – Survival Kit. Jak příznačné právě pro tohohle nešťastného dobrodruha…

A právě o tom, co nutí lidi k takovým krokům a jak to bohužel obvykle končívá, vypráví i písnička Jerryho Pupála Vecky, Brňáka, žijícího půl století v Coloradu. Nazval ji Sto dvanáct dnů a jeden den a upravil do videoklipu, který můžete zhlédnout i vy.