Scházel jsem dolů po Malostranském náměstí. Zatavil jsem se na chvíli U kocoura, ta pivnice už měla svá slavná léta za sebou, i štamgasti se přesunuli k sousednímu Hrochovi. Dal jsem si malé blbé pivo a rovnal si v hlavě text. Na dnešní večerní setkání legend českého rock' n´rollu v Malostranské besedě jsme s Petem Kaplanem přizvali i Pavla Sedláčka.

Režisérka Věra Chytilová zemřela a je asi nemožné aspoň naznačit, co to znamenalo pro ty z nás, co jsme od začátku sledovali její hádky, zápasy s kdekým včetně oddělení kultury Ústředního výboru KSČ (jako štít si tam vzala dvě malé děti), výbuchy energie a především hotové filmy. Snad se ale do mnohých vzpomínek vejde i jedna má malá, kratičká. Vyprávěl jsem ji v rozhlasovém Klubu osamělých srdcí Seržanta Pepře.

Na začátku října 1957, pátý den dvoutýdenního australského turné, přelétal Little Richard večerním spojem z Melbourne do Sydney. Skrze okýnko uviděl na pozadí noční oblohy náhle jasně rudé motory a potom anděly, snášející letadlo k zemi na přistání. Druhý den při koncertu před 40 tisíci diváky na sydneyském stadionu uviděl rudou kouli, která se řítila oblohou z jedné strany na druhou. Richard, pocházející ze silně věřící černošské rodiny, ten vzkaz pochopil.

Je zvláštní, jak naprosto obyčejné a celkem nezajímavé věci dostanou jiný rozměr a váhu v netradičních souvislostech. Třeba taková běžná láhev od limonády. Obvykle končí v kontejneru a vůbec nás nenapadne se zabývat jejím příběhem.

George  Smith Patton na snímku z roku 1943

Americká armáda na svém vítězném tažení Evropou ke konci roku 1944 potřebovala mapy. Protože se armáda dostávala na území, kde ještě nikdy nebyla, musely se mapy ukořistit.  Když 11. dubna 1945 dobyli Lipsko, podařilo se jim získat velké množství německých i protektorátních map, které se zde ve velkém nákladu tiskly.

Je to k neuvěření, že ten drobný modrooký kluk z Kladna, se spoustou ideálů a ztřeštěných plánů slaví v tomto kalendářním roce, konkrétně 12.dubna – ze všech stran kulaté osmdesátiny. Mikiho Ryvolu jsem poznala v první polovině šedesátých let, kdy jsme teprve objevovali kouzlo svobodného trampingu, ale on s bráchou Wabim už patřili mezi známé trampské osobnosti, ke kterým jsme vzhlíželi. A to hlavně díky jejich písničkám, naprosto odlišným od trampské klasiky, které se úspěšně rozbíhaly od ohně k ohni, od úst k ústům. O něco málo později jsem dostala hned několik příležitostí osobně mluvit s Mikim – někdy pro novinové články, ale daleko víc pro mne pak znamenaly osobní rozhovory na Fort Hazardu. Rozpravy plné jeho nevšedního, prožitky opuncovaného filozofování, životních objevů, smutných i bolestných pravd či malých osobních zpovědí.

Písničkář, muzikant, literát, keramik a grafik Miki Ryvola se 12. dubna dožívá 80 let

Seděli jsme takhle jednou s Mikim pod palmou, kterou jsem měl v libereckém bytě, byla hluboká noc a já předčítal z rukopisu nedokončené Zápisky z Garthu. (Teď si říkám: který rok to asi byl? Vychází mi snad 1965… Tudíž někdy před desítkami světelných let ve vzdálené galaxii.) Vyrušila nás hlučná a nevysvětlitelná rána…Teprve ráno jsme našli v koutě na podlaze skleněnou broušenou zátku od pětilitrové karafy, která odjakživa zdobí horní plochu mých dvoumetrových stojacích hodin zvaných Big Ben. Jak mohla těžká broušená zátka zničehožnic vyskočit sama z karafy, mi dodnes nedošlo – přisoudil jsem to tehdy gigantické fluktuaci, jak se nazývají jevy příčící se přírodním zákonům. Byla to prostě jakási magická moc, jaké přicházejí jednou za život.

Vítěz Michal Willy Sedláček, doprovázený svou ženou

Mezi prvními krajskými koly byla i v letošním roce Porta jihočeská, která se odehrála v přívětivém prostředí studiového sálu českobudějovického rozhlasu. Báječná příležitost, jak oslavit 55. narozeniny tohoto celostátního, možná nejstaršího hudebního festivalu v Česku. Bohužel, příliš návštěvníků tuto možnost nevyužilo, takže publikum z velké části tvořili příbuzní vystupujících anebo přímo zúčastnění muzikanti.