Stanislav Jan Daněk (30.1.1947 – 16.11.2017) , nazývaný podle svého velikého vzoru Wabi, na Portě 1979 v Olomouci

Na sobě bílé triko a modrý svetr. Rok 1979, Dvorana Porty v Olomouci. Ještě to nikdo nevěděl, ale byl to návrat, restart úspěšně započaté kariéry. Wabi Daněk už získal porty interpretační i autorské, ale oficiálně nekoncertoval. Nemohl, neměl přehrávku. K té první jsem ho doslova musel přivléct za ruku. Byla v tehdejším Závodním klubu Královopolské strojírny v Brně. Wabi měl trému, a jako obvykle v těchto situacích se začal chovat nadrzle. Dokonce rozhněval předsedu poroty, legendárního operního pěvce Jiřího Přichystala natolik, že nebylo jasné, jestli tu základní, nejnižší kvalifikaci vůbec dostane.

Devadesátá léta minulého století, západní svět objevuje Prahu. Žijí zde desetisíce mladých Američanů, mají své hospody a puby, a v klubu Bunkr se potkávají Dolf Lundgren s Richardem Nemčokem. To je ten menší vpravo. Měří dva metry, ale Dolfovi je po ramena.

Příběh ostravského trampa, exulanta, legionáře a budovatele legendárního rockového klubu Bunkr v centru Prahy

Rovnou z vězení zamířil na nádraží. Nejel do rodné Ostravy, vlastně už nikdy se tam nevrátil, nejen proto, že nějakému tamnímu papalášovi dal pěstí. Když v Praze vystoupil z vlaku, hledal adresu, kterou dostal ve vězení od básníka a magora Jirouse. Otevřela mu Anna Šabatová. Richard se představil a řekl – přišel jsem podepsat Chartu. Pro navrátilce z výkonu trestu to byl trochu divoký začátek nového života.

Clark Gable jako Rhett Butler a Vivien Leigh jako Scarlett O'Harová ve slavném americkém filmu Jih proti Severu (Gone with the Wind) z roku 1939

Už měl jednoho Oscara, když dostal nabídku ztvárnit roli Rhetta Butlera v legendárním filmovém zpracování románu Jih proti Severu, v originále s trochu jiným názvem Gone with the Wind, Pryč s větrem. Byla z toho nominace na dalšího Oscara. V průběhu natáčení se oženil s hollywoodskou superhvězdou Carole Lombardovou, ženou jeho života. Krásná Carole zahynula v roce 1942 při letecké katastrofě – a zdrcený a nemladý jednačtyřicetiletý Clark, jako tolik amerických herců a režisérů, rukuje do armády.

To takhle jednu sobotu v polovině ledna roku 1990 mi zazvonil telefon. Volal Kapitán Kid: „Ahoj! Prosím tě, navštívili mě tady dva kamarádi, kteří vydávají takový trampský samizdatový časopis, a chtěli by to teď začít dělat tak nějak oficiálně. Tak mě přišli požádat o pomoc. Ale já toho mám hodně a nemám na to čas. Ale ty se v tom vyznáš také, nemohl bys jim pomoct?“

Wabi Ryvola s dětmi. Zleva Alan, Kuba, Karolína. Na snímku chybí nejstarší syn Robin, dnes žijící a podnikající v Táboře.

Letmá vzpomínka legendárního člena skupiny Hoboes, muzikanta, zpěváka a skladatele, člena osady Zlatý klíč, novináře. PhDr. Miroslav Navara (1939) je dodnes činný v mezinárodních novinářských strukturách, věnujících se cestovnímu ruchu. Mj. spolupracoval při vzniku dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha (red.)

Jak tak koukám kolem sebe (a čtu Music Open – mimo jiné…), pozoruju, jak se naplňují slova Mikiho Ryvoly, uveřejněná nedlouho po revoluci (či jak ten zásadní obrat od totality k éře amorálnosti, korupce, nekulturnosti a zlodějny nazvat) v deníku Večerník Praha v rámci celostránkového rozhovoru. Na dotaz stran bratra Wabiho tehdy řekl: “…brácha Wabi skutečnou legendou trampského zpívání byl a pro dnešní trampy jím zůstává dodnes“. I když v době, kdy jsem osadu Zlatý klíč poznal a posléze se stal jejím členem (1963), to ještě tak markantní nebylo.

V zahraničí se o nás píše, že jsme nejzávistivější národ na světě, že u nás čtou skoro všichni jenom bulvár proto, aby se mohli denně ukájet na tom, jak někdo úspěšný zkrachoval a nebo aby si naopak krásně rozproudili krev vzteky z toho, že zase někdo další začal být úspěšný.

Zaplať Bůh, že jsme závistivý národ, díky příslovečné české závisti jsme jedním z nejčinorodějších národů na světě, závist je totiž hlavnim motorem rozvoje  lidské společnosti.

Olympic 1969 - zleva Miroslav Berka, Ladislav Klein, Pavel Chrastina, Jan Antonín Pacák, Petr Janda

Pavlu Chrastinovi hudba přestávala stačit. Přihlásil se ke studiu dokumentaristiky na FAMU - a byl přijat. A tady se už citelně začala rozcházet jeho cesta s kapelou. Bubeník Jan Antonín Pacák mi před časem řekl – on už chtěl i na koncerty, třeba do Košic, lítat letadlem. – Kapela to nechápala, do Košic se jezdí přece autem, celých těch sedm set kilometrů, a on chce najednou lítat? Ale Pavel potřeboval být příští den ve škole.

   Pavel Chrastina (1940 – 2021)

V nekrolozích Pavla Chrastiny zaznívá asi z jednoho zdroje převzatá informace – zakladatel skupiny Samuels. Je to jen kousek pravdy – na radiotechnické fakultě v Poděbradech se na přelomu 50. a 60. let minulého století potkali dva studenti – Petr Kaplan z Ostravy a Pavel Chrastina z Prahy, oba ročník 1940. Hráli tzv. bigbít, ale zase to není úplně pravda –  hráli především raný rokenrol s původními texty. A protože neměli aparaturu, postavili si ti elektrostudenti vlastní zesilovač. Vměstnali ho do papundeklového kufru, jemuž říkali Samuel. A sami se tak začali nazývat.