Kresba: Pavel Hanák

Odpověď na toto tázání je jednoznačná: ano, ano! Už od náchodských gymnaziálních let je poezie přítomna v jeho díle. Byla několikrát vydána a dokonce i přednášena, a ne jen tak „obyčejně“. V 60.létech figuruje jeho básnický text Nezoufejte! v režii Evalda Schorma jako lehce provokativní titul na repertoáru tehdejší pražské „vinárny poezie“ Violy .

A tak jsem se vůbec nedivil, když na ceremoniálu předávání Ceny Jaroslava Seiferta při svém vystoupení volil tenkrát čerstvě osmdesátiletý Josef Škvorecký právě báseň jako nejpříhodnější způsob projekce svých pocitů. Přečetl - neskrývaně dojat! - své verše, věnované slavnému českému básníkovi, nositeli Nobelovy ceny, od jejíhož udělení uplynula onoho říjnového dne právě dvě desetiletí.

Kolik jich uběhlo od chvíle, kdy jsem s ním po prvé zasedl v redakční radě dávno již zaniklého měsíčníku Repertoár malé scény, mohl jsem tenkrát změřit celkem snadno – dvakrát tolik. Scházívali jsme se několikrát do roka v budově na roku dnešní Vinohradské třídy, v níž sídlila tehdejší novinářská organizace a celá řada nejrůzněších redakcí. Její dny byly už sečteny - během pár měsíců byla posléze stržena, aby uvolnila místo projektované silniční magistrále a přístavbě křídla k sídlu tehdejšího parlamentu. V obou případech byly to kroky při nejmenším velice neuvážené a z dnešního hlediska značně pochybné. Už ani nevím, kdy jsme naposledy sestoupili z redakční místnosti dolů do tehdejšího Klubu novinářů s vyhlášenou restauraci, do níž byl povolen přístup jen na členský průkaz a kde obsluhoval nezapomenutelný pan vrchní Kobylák! Nemohli jsme tušit, jakých dalších osudových konců se vbrzku dožijeme – pádu Pražského jara a následně na prahu normalizačních let pak i zastavení našeho časopisu.

Josef Škvorecký chodíval na zasedání z jiné slavné budovy na Národní třídě, kdysi sídla Družstevní práce, kulturní instituce založené ještě v letech První republiky a proslavené nejen vydáváním hodnotných knih, ale i prodejem vkusných bytových doplňků a výrobků inspirovaných folklórem. V oné době ještě dožívala tato tradice v  prodejně Krásná jizba, kde se daly sehnat nevídané skvosty: od ručně barvených kanafasových povlaků po vánoční ozdoby z peří nebo slámy, figurky do betlémů z vizovického těsta, ruční papír a různé jiné kuriozitky. . Však se na to stály někdy dlouhé fronty, v šedé poušti socialistické distribuce byla to pravá oáza! A stejnou doménou v nakladatelském podnikání byl v  témže domě Odeon, odvážně překřtěný jménem prvorepublikové knižní oficíny v čase chruščovovského tání ze sovětizačního blábolu padesátých let, Státního nakladatelství krásné literatury a umění. Tady byl Škvoreckého hlavní stan, místo odkud se často velice umně vyvzdorovávaly na režinmích schvalovacích orgánech ústupky z tehdejších tvrdých ideologických pozic. Však o tom poutavě vypráví Škvoreckého román Lvíče. Jenom tak mohly čas od času na knihkupeckých pultech zazářit pravé skvosty i z klenotnic poezie! Dva z nich leží nyní pietně přede mnou - v tirážích obou jméno Josefa Škvoreckého i jako autora.

Především zjevení úkazu v roce 1964 naprosto mimořádného: více než pětisetstránkový /!!!/ knižní špalek dobrot tak vzácných, jakými byly texty Americké lidové poezie. Pod tímto nenápadným titulem navrstvili její pořadatelé pod vedením Lubomíra Dorůžky a za Škvoreckého redakční záštity do pětadvaceti oddílů nepřeberné básnické bohatství. Už názvy těch tématických kapitol mluví samy za sebe : Zpívající dějiny, což byly písně svérázně mapující americkou historii od slavné bostonské čajové vzpoury přes šarvátky s Angličany, až k songům z občanské války Severu proti Jihu. Další oddíly? Ozvěny staré vlasti, důkazy mnohopramenné inspirace čerstvě se rodícího zaoceánského folklóru skotskou, irskou, ale také francouzskou a anglickou lidovou poezií. A další části: Na západ vede naše cesta, Písně sedla a divokých stád, …a brali zákon do svých rukou, Ta všivá loď plná špíny, V cedrových lesích a na dravých řekách, Kladiva zvoní na trati, Světlo ve štolách - není třeba k těmto titulům přidávat podrobnosti, výmluvně dokumentují úžasné spektrum člověčinou prohřátých výpovědí o všednostech i vyjímečnostech života pionýrů osidlujících vzdálená teritoria Středozápadu, strastech i slastech zlatokopů, námořníků a kovbojů , barvitého životaběhu stavitelů pacifické železnice, svědků důlních katastrof… A potom oddíly vnořující se do pocitového světa těchto hrdinů – Láska sladká a trpká, Není dobře člověku samotnému?, Utrpení a naděje, Písně, z nichž zvoní řetězy, Ach blues, trpká blues… A právě tady najdeme řadu překladatelských počinů dvojice Dorůžka-Škvorecký i s památným refrénem Blues špitálu svatého Jakuba, „ jazz-band ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou“. Ano, i po létech mohu s klidným svědomím o této antologii prohlásit, že byla v 60. let minulého století magickým majákem, jehož blahodárná záře nám posud nepohasla.

Mluvím o inspiraci hudbou a poezií: tím je naplněno i další dílo převyšující běžnou produkci oné doby. Dokonce počin svrchovaně odvážný“! V roce 1966, kdy uplynul pouhý rok od vyhoštění amerického beatnického básníka Allena Ginsberga z tehdejšího Československa a na jeho dílo uvaleno přísné embargo, pokusili se Josef Škvorecký opět s Lubomírem Dorůžkou jako pořadatelé antologie Jazzová inspirace, o takřka nemožné! Zařadili závěrečný pasus jeho Kvílení mezi texty evokující jazz, a vyšlo to! Vím, že jsme to tenkrát přijali s nadšením nejenom jako gesto odvahy. Ginsberg byl symbolem svobodomyslné whitmanovské Ameriky a jeho výhost a nucené umlčení jen ubohým režimním tahem v řádu zbabělých cenzurních zákazů a mstivých čistek v análech literární historie. Jeho jméno v kontextu se slavnou plejádou americké i české básnické inspirace jazzem ,reprezentované u nás E.F.Burianem, V. Nezvalem, J. Kainarem a řadou dalších vesměs žijících autorů, včetně samého Škvoreckého, mělo svou váhu a mluvilo jasnou řečí, na čí straně jsou naše sympatie.

Koneckonců, proč si jeden z textů Jazzové inspirace nepřipomenout? Představí se v něm Josef Škvorecký nejenom jako básník,ale především jako znalec stylové řeči blues.. .

PhDr. Miroslav Kovářík (15. srpna 1934 Praha – 4. března 2020) byl český divadelník, kulturní publicista a redaktor, herec, recitátor, moderátor a vysokoškolský pedagog.  Rovněž dlouholetý nezaměnitelný konferenciér hudebního festivalu Porta. Přítel, souputník, kamarád. (fsk)

Blues libeňského plynojemu

Když venku prší, je mi nanic a nejradši bych spal,

ano,pane, když prší, nejradši bych pořád spal.

Nejradši bych se pod zem skrčil a na hřbitově se zakopal.

Déšť padá s nebe, padá na střechy a na hroby,

déšť neustále padá na hřbitově na hroby.

Tak strašně smutno není ani těm mrtvým v záhrobí.

Nejsem už mladej, nemám peníze a rád bych šel,

ano pane, nemám peníze a už bych rád šel tam,

kam všichni choděj a odkud ještě nikdo nepřišel.

Mám měkký ruce a mozek smutkem pozbyl sil.

Ruce mám měkký, můj mozek nějak smutkem pozbyl sil.

Srdce mi usnulo, o duši nevím a krev mi někdo v žilách rozpustil.

Ano, pane, jsem nezaměstnanej a nevím, co mám dělat.

Jsem nezaměstnanej a bůh ví, co vlastně mám dělat.

Jsem strašně znavenej a nechce se mi už hledat.

Dejte mi práci jestli můžete, ale já mám těžký blues.

Povídám, dejte mi práci, abych ztratil svý těžký blues.

Dejte mi práci pro duši, ruce a mozek a pro můj jemnej vkus.

Nezaměstnanost je těžký zaměstnání.

Víte nezaměstnanost je strašně těžký zaměstnání.

Dejte mi lásku, prosím, ať mě zachrání, milostivá paní.

Jenže láska je slovo, zběsilost a prázdnej pojem.

Ano, láska je slovo a co slovo, to prázdnej pojem.

Povídám, půjdu do Libně a vylezu na plynojem.

Do plynojemu udělám dirku, jemnou jako je váš vlas.

Ano, paní, udělám tam dirku, tak jemnou, jako je váš vlas,

a vypůjčím si sirku, a pak si to, dešti, has!

Když prší, je mi nanic, nejradši bych spal.

Když v Libni prší, nejradši bych pořád spal.

Nejradši bych šel na hřbitov a tam se zakopal.

Co dodat? Dvakrát se v pouhém  jednom desetiletí minulého století obrátila totalitní nenávist proti jazzu, svobodnému projevu ducha v říši tónů. Josef Škvorecký byl po každé mezi těmi, kteří „nikdy nevzali slovo zpět“, abych parafrázoval název jeho novely z protektorátních let, jejíž zařazení ve sborníku Jazz 58 zapříčinilo posléze zákaz distribuce této již vytištěné knihy. Pod názvem Eine kleine Jazzmusik objevila se až v povídkovém cyklu Sedmiramenný svícen v roce 1964, když se obsah potlačeného sborníku podařilo přenést do ročenky Taneční hudba a jazz už v roce 1960 jako první vlaštovku rozvolňujících se poměrů včetně uznání jazzu jako suverénní nadgenerační výpovědi spřízněné se světovou vlnou reprezentující jak legendy, tak avantgardní hledače jeho nových možností. .

Ano, dílo Josefa Škvoreckého, obsáhlé, žánrově bohatě provrstvené a stále živě reagující na stav světa vně i v nás, je posvěceno také křestní vodou poezie. Té, o níž praví v slavné Ódě na Evu „Fitz“Pilarovou : „Nad hukotem světa ke hvězdám… vzlétá na křídlech synkop altových divoká neposkvrněná sladká a šílená Duše jazzu.“