Měl jsem v 70. letech minulého století zvláštní štěstí – byl jsem členem dramaturgické rady brněnského Vysokoškolského klubu, který byl nepochybnou jedničkou v husté síti jihomoravských klubů. Zajímavé je, že tomu tak bylo i v Bratislavě – do VŠ klubu v samém centru města chodili zpěváci, muzikanti, herci, hvězdy z Elánu, pánové Lasica i Satinský, mladé sestry Vášáryovy…

Legendární brněnská trampská skupina Ozvěna sice v létě 2014 oficiálně ukončila svou koncertní činnost, ale k radosti svých fanoušků udělají sem tam výjimku. A zájem o jejich vystoupení je obrovský. Když loni v říjnu v brněnském klubu na Leitnerce mimořádně uspořádali 245. Večer Písní táborových ohňů (k Pittovým narozeninám) přišlo tolik diváků, že nestačily ani všechny židle z vedlejší hospody, ze šatny kapel a z kanceláře klubu a pár desítek návštěvníků muselo tedy koncert absolvovat takzvaně na stojáka.

Tento měsíc 21. dubna je mi sedmdesát a Galén vydává k tomu také dvouCD SLADKÉ ŽLUTÉ. Jsou to nahrávky z roku 1974 a většína těch písní už je ztracených a zapomenutých. Je to jakési dohledání minulosti, kdy se u nás ruskou okupací zastavil čas. Objednat si můžete tuto desku na: http://www.galen.cz/idistrik/vydav/?module=katalog&page%5Bbook%5D=5492. Následuje text, který jsem napsal do bookletu této dvoudesky

V dáli, za horama stojí chajda malá……

Dnes tam těch „chajd“ stojí více, leč v době pořízení tohoto snímku možná v kaňonu (pod obráceným poštovním razítkem z parníku František Josef s datem 3.6. 1902) ještě nestála  ani ta budka lamačů kamene, upravujících potahovou stezku pro koně, „koníčkující“ zpět převážně prázdné šífy, které dopravovaly po Vltavě zboží od Českých Budějovic do níže položených míst na řece. Ať už tam tenkrát stála či ne, v historii trampingu zaujala nezastupitelné místo – ono „to“ tady vlastně asi vše začalo.

Jiří Ampér Janovský z Prahy a Mukařova nám poslal link na toto video s dovětkem - Dědkům to pořád ladí. Ampér je sám muzikant, ví o čem mluví. Jenže v tomto případě je bohužel přesnější použít minulý čas..

Písničkář, muzikant, literát, keramik a grafik Miki Ryvola se 12.dubna dožívá 75 let

Seděli jsme takhle jednou s Mikim pod palmou, kterou jsem měl v libereckém bytě, byla hluboká noc a já předčítal z rukopisu nedokončené Zápisky z Garthu. (Teď si říkám: který rok to asi byl ? Vychází mi snad 1965…Tudíž někdy před víc než padesáti světelnými roky ve vzdálené galaxii.) Vyrušila nás hlučná a nevysvětlitelná rána…Teprve ráno jsme našli v koutě na podlaze skleněnou broušenou zátku od pětilitrové karafy, která odjakživa zdobí horní plochu mých dvoumetrových stojacích hodin zvaných Big Ben. Jak mohla těžká broušená zátka zničehožnic vyskočit sama z karafy, mi dodnes nedošlo – přisoudil jsem to tehdy gigantické fluktuaci, jak se nazývají jevy příčící se přírodním zákonům. Byla to prostě jakási magická moc, jaké přicházejí jednou za život.

Je možné, že tehdy v osmdesátých letech zachránil Wabi Ryvola život Janu Buddeusovi zvanému Habešan. Bylo to tehdy, když seděl celou noc u telefonu a volal kamarádům trampům. Těžce popálený Habešan zatím bojoval ve vinohradské nemocnici o život. A čekal na krev. Tu mu přinášeli kamarádi. Přinášeli vlastní krev, kterou měli v žilách. 

Ve věku 88 let zemřel včera v nemocnici v Nashvillu Earl Scruggs, člen Bluegrassové síně slávy, vynálezce charakteristické tříprsté techniky hry na pětistrunné banjo. Když v roce 1945 vstoupil do kapely Blue Grass Boys, vyvolal jeho synkopovaný novátorský způsob hry třemi prsty pravé ruky hotovou senzaci.

Redakci našeho týdeníku podařilo se získat větší počet původních cowboyských písní z Divokého západu a z mexického pohraničí. Tyto písně byly jejím sběratelem vyposlechnuty a zaznamenány přímo na místě – u táborových ohňů,v bunkhousech, uprostřed corralů. Bylo to jistě vůbec po prvé, kdy tyto písně – slova i nápěv – byly naneseny na papír. Až do té doby se pouze tradovaly, pouze se zpívaly a šířily se jen od úst k ústům.

Earl Scruggs (* 6.1.1924  + 28.3.2012) 

Před pěti lety se do nebeské kapely odebral nejslavnější bluegrassový banjista všech dob Earl Scruggs. Bylo toho o něm napsáno tolik, že bych nerada nosila dříví do lesa. Proto použiji slova herce a muzikanta Steva Martina : Před ním nikdo nehrál na banjo tak  jako on a po něm tak chtěli hrát všichni, nebo se o to aspon pokoušeli...