I. věta: Allegro ma non troppo

Já se vlastně narodil až tehdá, co jsem prvně uslyšel hrát na kytaru. Do tejdne na to jsem už uměl zahrát na vypůjčenou kytaru od tety akordy Cé dur, á moll, Dé dur a Gé sedum, ale nevěděl ještě, kdy kde který akord v písničce zahrát.

 Jen jsem však překonal dvanáctý rok a rodiče viděli, jak v sobotu odpoledne nápadně často postávám duchem nepřítomen v předsíni a očima jim bourám zdi a skla v oknech, usnesli se, ač neradi vypouštět mne s ostatními spolužáky a kytarou každý týden na tramp. Tam jsem závistivě sledoval, jak už kluci na kytaru válí a vědí, kdy kde jaký akord zahrát.

Každou volnou chvíli přes týden jsem pak doma poctivě trsal na k-taru, až můj otec, povoláním hudebník a obdařený od přírody absolutním sluchem mi odmítl kytaru nadále dolaďovat a přihlásil mě do učení u známého kytarového pedagoga.

Navzdory jistým hudebním indispozicím jsem však už za dva měsíce na kytaru slušně stupnicoval, ba i dvojhlasně melodýroval.

Chybělo mi však akordů trsání, což jsem si vynahrazoval každý týden v lese s kamarády u táboráků. Hrál jsem sice hodně vzadu, až u šestého pultíku a tichoučko, s o to ale větší vervou.

Nejednou jsem byl kamarády přistižen a vyhnán do lesa naladit si kytaru, nejednou jsem byl odhalen, jak vyju druhý hlas úplně mimo! Vracíval jsem se pak z lesa ochraptělý, s úsměvem a úplně jinak naladěnou kytarou.

Někdy jsem si mohl zahrát u ohně i sóla, naučené kytarové klasické skladbičky - etudy a snad trémou?, nevím, mně přečasto nevycházela nějaká ta fis a des, hraná malíčkem. Můj malíček byl totiž odjakživa neposlucha prevít.

Tak mě kytara provázela mládím, šly dny jako noty, já pořád snaživě cvičil a hrál, až jsem se z nedostatku skromnosti přihlásil ke studiu kytary na konzervatoři. A hle: nikdo u zkoušek neprokoukl, že jsem jenom od šestého pultíku z lesa a přijali mě! Nebylo to však v Praze, ale až v Ostravě.

Hurá a sláva, jenže zase ouha: profesor, který mě měl na té ostravské konzervatoři učit, byl jeden pro mě tenkrát neznámý kytarista, kterého jsem potkal předtím v létě na trampu. Měl tehdy s sebou kytaru a mladou squaw, které hrál podle mých představ úplně blbými prstoklady a tak jsem ho tam před ní poučoval, jak lze hru malíčkem snadno ošidit a na-hradit.

No, do náruče jsme si pak na té konzervatoři nepadli, za to ale dodneška hraji malíčkem daleko lépe než ostatními prsty levé ruky.

Ach kytaro, jak smutné bylo přiložit ucho k tvému boku a daleko v zemi moravské vzpomínat, jak osiřel můj šestý pultík u ohňů...

G7 - C

II. věta: Lento e religioso

Tak, konečně jsme zase všichni spolu, kamarádi, les, kytara a já, měsíc nás zalévá svým bledosvitem, už je noc, vyrazili jsme pozdě, potok Luh nás však vlídně vítá a hladí a rosí naše džíny nikdy nekosenou panenskou trávou.

Je úplněk, vlahá letní svatojanská noc, noc, co vše taje zná; vcházíme do lesa, pod nohama se měkounce vzdává jehličí, jemně našlapujeme a už vidíme náš Větrník, chaloupku plnou sena a vzpomínek na naše loňské první přespání v něm.

Nedojdeme ale až k němu: aniž si co řekneme, usedneme ještě na louce, zalité měsíčním svitem a provoněné kosodřevinou. Díváme se na Měsíc, přes který přeplouvají obláčky něžné jak závoj víly, díváme se a každý z nás je připraven poslechnout si Koncert noci a lesa.

Nikdo nepotřebuje slov, nikdo není sám, jsme poutníci ze Žalmu 137, jsme součástí přírody a nasloucháme koncertu, který zní věčně, už miliony let. Ani kytara neodolá a přidá se měkým moll, při kterém jihnou naše městem okoralá srdce, Luh rytmicky doprovází tlumeným bubláním, a když hlavu zakloníš, i Šrámkova stříbrného větru sbor uslyšíš, a do všeho a ze všeho i štíhlé smrky smrkají štěstím, štěstím a pokorou, která do našich srdcí vstupuje s lehounkým zaklepáním na okénko našich netrpělivých tužeb našeho mládí a místo pozdravu tiše šeptá: - Mládí, zůstaň...-

A7 - d mi

III. věta: Scherzo

Oproti koránu tvrdím, že nejlepší po ránu jsou topinky smažené na másle a pomazané marmeládou, mírně připálené od prošlápnuté pánve a zapité čajem, nejlépe třezalkovým. Problémem jest však dorvati se s ešusem k ohni včas, než jej jiní ranní lačníci a žíznivci beznadějně zaplechují.

Zase málem pozdě!, než se mi rozehřeje máslo na pánvičce, zahraji klukům kytarovou novinku, Brazilský tanec od pana skladatele Loboše, skladbu, kterou později kluci překřtí na Řevníčovskou serenádu. Pro velký úspěch opakuji, ale snídat budu asi jen noty – máslo dávno spáleno, dnes ráno topinky nebudou!

A tak neposedně obcházím kolem ohně a vybírám si honorář za koncert v jídle: tu zobnu, tam ukousnu, všude upiji.

Slunce se zatím zaběhlo na protější paseku, kytaře je zima a tak ji schovám do futrálu a přenesu na paseku, ať si za odměnu ještě v teple zdřímne.

Lesem voní kafe, připaluji si cigárko žhavým klacíkem, ráno končí a je tutový, že to nejkrásnější v životě dnes určitě přijde; čeká nás štreka neznámým krajem a slunný den!

C7 - F

IV. věta: Allegretto "špirituózo"

Řítím se lesem, prodírám se křovím, hledám si svou vlastní cestičku nedbaje ostatních, kteří jdou ukázněně spolu po silnici. Třeba narazím na průsek a najdu zkratku, cestičku ouzkou, od zviřátek prošlapanou...

Ó, jak chtěl bych být neomylným vůdcem...

Jen přejdu ještě tadyhle tu skalku, tam zkratka určitě bude...kytara zalkala, větev jí nepouští, trhnu – prsk a prásk!, a struna je v prdelíí.! To zas budu neladit! Ach jo!

Obcházím oboru, cestička ani zkratka stále nikde, a pročpak je ten potok tak rezatej? Asi si tu dávaj lišky Ryšky často dobrou noc...a tlap, tlap - a už jsem v močále!

Zachraň se kdo můžeš! Jen velice neochotně propouští botu zrádný mech. Kytara na šňůře se bimbá, sténá a trpí, jak se ženu a funím do kopce.

Zkratku jsem nenašel, teprve na kopci zavětřím a sedmým smyslem uhaduju, kdeže jsou kluci, kde je civilizace a hlavně vesnička s útulnou hospůdkou, kde si budeme s kytarou léčit tržné rány strunné, sušit botky, ale hlavně spolu koncertovat.

Posléze nacházím silnici, na níž se v dálce vpředu hrbí torny na zádech kamarádů. Abych je dohnal – a předehnal – vyrukuji s rezervou, které říkám „třetí síla". Spěchám, abych včas zaujal své všude slyšitelné místo, such a dobře naladěn.

Psi ve vsi už dávno ochraptěli, když se ostatní konečně noří do útulna hospůdky. Za chvíli už zapíjíme malou, sladkou Mariánu hořkým pivem. Čekám ale netrpělivě na svou chvíli, kdy si budu moci zakoncertovat, zasólovat, zatrsat a zavýt svým samodruhým hlasem.

Teď! Má chvíle je zde: hraju o sto šest, a "mezi vámi, kamarádi, chtěl bych trávit věčný čas..."

Čas však nečeká, vlak taky ne, tak honem, ať nám neujede! Zabalit kytaru, nazout boty a jít...Ve vlaku nesmím zlobit, jsem rozverný z úspěšného hraní a řady piv. Můžu prý jen tiše preludovat, povoluje šerif. A tak rekreanti s kyticemi bezu v rukách v náhlém tichu na zastávce zírají, jak na kytaru válím, s pochybně čistýma rukama a dolámanýma nehty. Hraji ještě tu úspěšnou novinku, Řevníčovskou serenádu, Poem, Vzpomínku na Zbiroh a jiné kytarolesní skladby, ale už nejsem moc slyšet, protože mě pražce přehlušují...

A už je tu Smíchov, tak honem, kytaro, zabalit tě a domů!

D7 - G

Coda:

Když přijdu domů, jsem matkou vypuzován zpět na chodbu, neb prý smrdím ohněm a kouřem jako pekelník. Marně vysvětluji, jak les krásně voní, povinně se dvakrát myju – nezapomeň na vlasy!, - volá maminka, a za chvíli už blaženě protahuji unavené tlapy v loži.

Kytara taky odpočívá, zavěšená nad postelí.

- Tak mi, jednooká, zahraj ten koncert ještě jednou sem pod deku, příští týden to budeš mít zase s průvodem lesa a kamarádů! -

A přece jen neodolám – sundám ji a zahraji si ještě tichučko akord d moll s uchem na jejích štíhlých bocích...

O autorovi: Jan Jedlička řečený Plivník byl kontrabasista skupiny Greenhorns, spolu s Honzou Vyčítalem a Pepíčkem Šimkem člen osady Hejkalů, k nimž se záhy přidal Marko Čermák. Po absolvování konzervatoře prožil Plivník většinu svého hudebního života jako orchestrální hráč v ostravské operetě. Po návratu do Prahy pracoval v hudebním archívu Českého rozhlasu; milovali ho především venkovští kapelníci, jimž dokázal v archívu nalézat pravé poklady. Veselá kopa, souputník Honzy Vyčítala, talentovaný literát, citlivá duše.