Připomeňme si: Jan Werich (6. února 1905, Praha – 31. října 1980, Praha) byl český divadelní a filmový herec, scenárista a dramatik, představitel meziválečné avantgardy. Moudrý člověk. Tak moudrý, až to kolikrát blbům nedochází. Přesto řada jeho citátů zlidověla, a blbci je používají, aniž tuší, že jsou vlastně o nich. (fsk)

Vítěz Porty - skupina Lu's and

I když na první pohled se to nezdálo zjevné, letošní Porta v Řevnicích byla poněkud jiná než její předchozí ročníky. Měla jiný náboj i jaksi emotivnější atmosféru – bylo jasně čitelné, jak si návštěvníci víkendových portovních koncertů cení, že je neberou jako běžnou samozřejmost a že jsou šťastní, protože jsou po dvou letech zase součástí téhle jedinečné hudební akce. Potvrdila mi to v různých slovních variantách i řada lidiček, kteří se již tradičně o přípravu Porty starají, anebo se jí pravidelně účastní. Od členů štábu, přes muzikanty, rozhlasáky, návštěvníky až po hostující a soutěžící muzikanty. Jako by vše ovládal takový všudypřítomný, smířlivější a citově hlouběji prožívaný duch chvíle.

Jsou nás miliony. Těch, pro něž vždycky byl a i nadále je Johnny Cash a jeho tvorba to pravé ořechové. . Byl slavný, oceňovaný, masově přijímaný, protože promlouval jazykem obyčejných lidí, kterým se starosti, životní problémy i propady nevyhýbají. Jeho život byl proprán už tolikrát, že se o něm nedá říci snad nic, co by už nebylo známo...

Přesto, když jsem nedávno pročítal webové stránky, uvědomil jsem si, že například nevím, že při křtu dostal nikoli jméno, ale jen iniciály J.R. Rodiče se nebyli s to shodnout na jméně, tak zůstalo u iniciál a teprve při vstupu do armády, která jméno vyžadovala, nazval se Johnem. Byl tedy prvním „džejárem“, dlouho před tím, než byl v TV studiích vystavěn Southfork.

František Kocourek.

Byl to lamželezo, řecko – římský zápasník, herec, srandista, vyučený písmomalíř, uhlař, nositel, šiřitel a tvůrce brněnského hantecu. Franta Kocourek. Ale také autor povídek psaných v hantecu, který možná už odeznívá a dnes mu pomalu nerozumějí ani mladí Brňané se sluchátky v uších... A ještě předtím básník. Autor něžných, zcela vážně myšlených, ne docela insitních veršů. Dokonce člen Brněnské bohémy, spolku opravdu frustrovaných intelektuálů, k nimž na konci 60. let minulého století patřil nejen polyhistor Jan Novák, ale i režisér Karel Fuksa, básník a surrealista Pavel Řezníček, nebo divadelník Arnošt Goldflam.

Chief Ouray z indiánského kmene Ute žil v letních měsících v horách Colorada. Na zimu se celý jeho kmen stěhoval do rovin, do mírné oblasti, kde jsou dnes městečka Montrose a Delta.

Chief Ouray měl několik žen a poslední byla squaw jménem Chipeta. Byla to celkem pohledná ženská, která nemusela stát po kolena v řece Uncompagre a moc máchat a prát, neboť podsaditý Chief byl jedním z nejbohatších náčelníků mezi indiány vůbec.

Legendární Fort Hazard, sídlo osady Zlatý klíč

První polovinu roku 1971 jsem dělal zvláštně smutnou činnost: balil jsem v redakci už zastaveného měsíčníku Kurýr rukopisy a fotografie, a vracel je autorům. Ostatní písemnosti jsem balil do velkých balíků. Pak někdy na začátku léta přijel náklaďák a pár chlapů v montérkách to literární dědictví naházelo na korbu a někam to vyvezli. Nemusel jsem už tuto práci dělat, mohl jsem se na to vykašlat, ale bylo to pořád lepší, než se dát k dispozici pracovnímu úřadu. Redaktor ze zakázaného časopisu.

Na začátku léta jsem byl volný, i když jsem nevěděl, co bude dál. Tak jsem si na nosič motorky hodil usárnu a celtu, která se jinak nosila kolem usárny jako bandalír, a vyjel do jižních Čech. Bloumal jsem Šumavou, zajel na Lužnici, na Lipno, kde jsem byl poprvé, když se ta přehrada napouštěla. Byl to tehdy zvláštní pocit - ty prázdné domy mizející pod vodou, rumiště na konci Černé, kam jsme do lesa chodívali spávat... Apokalyptický závěr příběhu o Králi Šumavy.

Zajel jsem na Fort Hazard. Jezdíval jsem tam rád a docela často, vážil jsem si přízně osadníků Zlatého klíče, miloval jsem jejich noblesu a jinakost, kterou se odlišovali od trampského světa. Bylo uprostřed týdne a na Hazardu nikdo nebyl. Mohl klidně být, ale nebyl. Postavil jsem si z té jediné vojenské celty hrobeček, za soumraku zalezl do spacáku a díval se na stmívající se nebe. Ležel jsem ve smrkovém lese hned u chalupy, který už tam dávno není, a bylo mi smutno.

Jsem sentimentální. Vadí to někomu? Vystřihuji si všechny články o Karlovi a teď, když mě šéfredaktor řekl, že bych měl o něm něco napsat, našel jsem si v krabici všechny články, přečetl a až mě udivilo, kolik blbostí, nesmyslů a lží se může sejít kolem jedné osobnosti.

Mělo se o něm (a dělat rozhovory s ním) psát víc v době, kdy se nadšeně vrátil. Upozorňuji, že nebyl emigrant, ale exulant, jako Komenský, a byl stejně pilný, ač nikoho neučil, ale říkal, pojmenovával nám věci a situace, životní příběhy, ve kterých jsme žili. To dělal i po svém návratu. Kdyby jenom prezentoval svůj životní boj proti totalitě, byl by vážen, Havel by ho zval na Hrad, dostal by taky nějaký ten řád, měl by talk show a vůbec. Zazpíval na Václavském náměstí s Karlem Gottem a u piva, s trochou nostalgie mi říkal: „Proč pořád píšou, že tam Karel Gott zpíval s Krylem? I po cinkání klíči jsou tu všechny kvality obrácené.“

S Karlem Krylem jsem se potkával jako tramp, pak jsme po vojně v roce 1966 spolu s Václavem Duškem, Lirunou Razákovou, Petrem Vencourem, Dankem Koblasou (ano, bratrem slavného Koblasy, jenže nenamyšleným a křehkým), Miss Severočeský kraj Danou, Alexem Koenigsmarkem, směskou, která se náhodně sešla v severních Čechách, stali teplickými potrhlíky, kteří založili Divadélko na zámku v Černé kuchyni. Jiní to prezentují jenom jako Divadlo v Černé kuchyni (dalšími názvy a cestováním ze zámku po Teplicích vás už nebudu obtěžovat).