Rozsáhlá kniha Čechoameričana Jana Nováka Kundera: Český život a doba vyvolala bouři odsudků i opatrných přitakání – Novák se opřel do života a díla nejvýznamnějšího žijícího českého autora. No – autora už léta především francouzského, z Kunderovy tvorby zná český čtenář jeho raná díla, a nezná pozdější, francouzsky psanou tvorbu (red.)

Obec literární je zděšena. Respektive nazlobena. Případně v rozpacích. Jan Novák, autor řady scénářů i knížek, věnoval čtyři roky života Milanu Kunderovi, nejčtenějšímu a nejznámějšímu českému spisovateli ve světě. Na osmi stech sedmdesáti devíti stranách knihy nazvané Kundera – český život a doba, rozebírá snad každý Kunderův výrok, každý jeho krok, do souvislosti dává Kunderův osobní život a život jeho knižních hrdinů, používá zprávy a odposlechy StB, vrací se ke Kunderovým všeobecně diskutovaným krokům v čase studií, k jeho vztahům k lidem, kteří ho tzv. pokrývali, nosili jeho práce pod svým jménem do rozhlasu nebo vydavatelům, a které prý opouštěl, Novák píše jak se Kundera vědomě distancoval od tzv. disidentů, jsou tam záznamy a odposlechy StB, navíc s osobitým výkladem.

Jiří Pavel Kříž, editor právě vycházející knihy Český spor o Milana Kunderu, píše: „Spor začal vlastně už koncem roku 1968 diskusí o Českém údělu. Účastníci: Milan Kundera, Václav Havel a další osobnosti pražského jara. V Listech, Tváři, v Hostu do domu… Pak všechny a všechno rozdělila, a rozlet rozbila 70. léta. - V roce 1984 nejasnosti kolem nominace na Nobelovu cenu. Prozaika minula, básník si ji zasloužil. - A pak ještě o čtvrt století později veřejnoprávní televize a týdeník Respekt odpálily mediální lynč s nařčením z udavačství. Hrozila totiž druhá nominace pod křídla Nobela. - V létě 2020 se nad biografií, kterou o českém romanopisci a esejistovi žijícím trvale ve Francii napsal Jan Novák z Chicaga, znovu rozpoutala smršť. Ještě doznívá.

aneb Všechno je tak, jak má být

Nejsem muzikant, ale předpokládám, že skoro každý hudebník potřebuje živé publikum jako živou vodu. A myslím, že trampský písničkář Vojta Tomáško, řečený Kiďák, ještě víc než většina ostatních. Takže musel v covidovém nečase trpět ještě víc než mnozí jiní. Ne kvůli živobytí – jsa příslovečný ročník 47 a živiv se i lecčím jiným než koncertováním, má už dávno odpracováno a mohl by si točit prstomlýnek s nohama na stole. Taky na písničkářském kontě má za půlstoletí nastřádáno tolik povedených kousků, že mu mnohý z kolegů může závidět.

Jenže Kiďák, ač navenek kliďák, je čipera a neposeda. Během ubíjejícího stoptajmu nevadl a nelenil a dal dohromady album s tuctem nových čísel a se třemi přearanžovanými autohity (Toulavej, Nebe je přes léto zavřený a Nebe plné koní).

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní  prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. Mohlo to  být před osmi nebo devíti roky. Nikdy si je neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik".

Unikátní dokument o Jaroslavu Foglarovi natočil v osmdesátých letech historik Jaroslav Čvančara, který sám sebe spíš označuje za publicistu - badatele. Chtěl jím vzdát poctu svému skautskému vedoucímu a legendárnímu autorovi Rychlých šípů. Jaroslav Čvančara už snímek pokládal za ztracený poté, co jeho filmový archiv vyhořel. Jenže film nakonec unikl zkáze a ukázky z něj vám dnes můžeme předvést.

„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová. Kritika ji vyčítala, že svůj talent propůjčuje také country. Mysleli spíš trampskou muziku, k té měla vždycky blízko. Zpívala, co cítila a především nerozlišovala žánry, ty byly důležité pro krasoduchy, kteří ji velebili a také posílali do pekel.

Na kultivovaných recitálech Evy Olmerové se v sedmdesátých letech minulého století podílel Ivan Vyskočil. Byl to zvláštní dialog lidí jinak nesourodých, kteří si ale osobně i umělecky velmi rozuměli. Ivan Vyskočil vystudoval režii a herectví na DAMU. Nespokojen s tak plytkou profesí, vystudoval na Univerzitě Karlově psychologii a pedagogiku. Nespokojen s plytkostí života se nakonec vrátil k divadlu, a zanechal za sebou viditelnou stopu.

Jak mi Václav Havel vypil pivo a stal se prezidentem

Sluníčko svléká děvčata, slečny a paní z kalhot a dlouhých sukní. Protože mám zablokovaný krk a musím se otáčet za krásnýma nohama celým tělem, tak se strašně nadřu. Jsem totiž, na rozdíl od pana Párala, který je horňák, dolňák. Vyklenutá lýtka, půvabná stehna a sice zakrytá, ale nádherná prdélka jsou silným estetickým zážitkem. Pravda je, že minisukně se objevují už v předjaří. To se odhalují ty dívky a ženy, které nemají nohy jako manekýny, aby přilákaly naše pohledy, než přijde čas krasavic.. Jaro bývá někdy krásné, někdy aprílové. Jedna vlašťovička jaro nedělá. Pokud tedy přiletěla v první teplé dny, musel ji následný chlad zaskočit.

Brněnský fotograf Svatoslav Fiala nám poslal historickou fotku. Svaťa byl ve druhé polovině minulého století prominentní fotograf brněnské popové a rockové scény. Na tomto nedatovaném snímku, pocházejícím podle mne z kraje 70. let, zachytil tři významné osobnosti – Hanku a Petra Ulrychovy a Rudiho Kovandu. Tajemného Rudiho, kterého mimo Brno nikdo neznal, než údajně vyhrál anketu Zlatý slavík.