Vítězky mezinárodní soutěže Interporty 2021 - sestry Georgie a Stephanie Fisherovy, neboli Duo Sissos z australského Sydney. Studují v Berlíně a pořadatelé Interporty je objevili na hudebním festivalu Malý Hamburk. Protože nalézat také znamená hledat, a to štáb Interporty v čele s Josefem Vejlupkem už léta dělá.

Téměř čtvrt století trvající slavná pouť festivalu Porta československou hudební současností skončila listopadem 1989. Na jaře roku 1990 si jistý neblahý svazák nechal na Úřadu průmyslového vlastnictví ochránit značku Porta, zatímco v domovském Ústí nad Labem chystali nic netušící otcové zakladatelé  návrat Porty do rodného města. Vznikly tak festivaly dva, ale Porta se mohl jmenovat jenom jeden. Ten svazácký.

Vzpomínka na Karlu Vosmanskou, v Kanadě žijící českou zpěvačku. Její pozemská pouť nečekaně skončila 30. července 2020. Je tomu právě rok.

Do Brna přišla počátkem 70. let ze severní Moravy. Hezká holka s kytarou, úžasným a proměnlivým hlasem, v džínách, jakoby pořád tak trochu na cestě. Říkala si Honza. Malinko přidrzlá, což mohlo být prostředím, odkud odcházela, nebo způsobem obrany v prostředí, kam přicházela. Velice rychle zdomácněla na brněnské klubové scéně. A odtud už byl krůček k průkopníkům country hudby na Moravě, brněnským Hráčům.

Pro ně to byla zajímavá akvizice.  Na to, že byli na Moravě první, byli Hráči mimořádně dobří. V té době počátků neexistoval fundus českého hudebního country materiálu, a tak Hráči přejímali nejčastěji repertoár ústeckých Bluegrass Hoppers, pozdějších Fešáků. Personálně mezi nimi byla podobnost, navíc tehdy se to tak dělalo, kdekdo hrál Rangers nebo Greenhorns. Speciálně na Greenhornech vyrostla nejméně jedna countryová až bluegrassová generace. Mezi nimi Robert Křesťan, Míša Leicht, Luboš Malina… Ostatně i taxmenský kapelník Jaroslav Čvančara se vztahuje ke Greenhornům, osobním vazbám k Pepíčkovi Šimkovi, Marko Ćermákovi…

Vítěz Porty - skupina Lu's and

I když na první pohled se to nezdálo zjevné, letošní Porta v Řevnicích byla poněkud jiná než její předchozí ročníky. Měla jiný náboj i jaksi emotivnější atmosféru – bylo jasně čitelné, jak si návštěvníci víkendových portovních koncertů cení, že je neberou jako běžnou samozřejmost a že jsou šťastní, protože jsou po dvou letech zase součástí téhle jedinečné hudební akce. Potvrdila mi to v různých slovních variantách i řada lidiček, kteří se již tradičně o přípravu Porty starají, anebo se jí pravidelně účastní. Od členů štábu, přes muzikanty, rozhlasáky, návštěvníky až po hostující a soutěžící muzikanty. Jako by vše ovládal takový všudypřítomný, smířlivější a citově hlouběji prožívaný duch chvíle.

Jsou nás miliony. Těch, pro něž vždycky byl a i nadále je Johnny Cash a jeho tvorba to pravé ořechové. . Byl slavný, oceňovaný, masově přijímaný, protože promlouval jazykem obyčejných lidí, kterým se starosti, životní problémy i propady nevyhýbají. Jeho život byl proprán už tolikrát, že se o něm nedá říci snad nic, co by už nebylo známo...

Přesto, když jsem nedávno pročítal webové stránky, uvědomil jsem si, že například nevím, že při křtu dostal nikoli jméno, ale jen iniciály J.R. Rodiče se nebyli s to shodnout na jméně, tak zůstalo u iniciál a teprve při vstupu do armády, která jméno vyžadovala, nazval se Johnem. Byl tedy prvním „džejárem“, dlouho před tím, než byl v TV studiích vystavěn Southfork.

František Kocourek.

Byl to lamželezo, řecko – římský zápasník, herec, srandista, vyučený písmomalíř, uhlař, nositel, šiřitel a tvůrce brněnského hantecu. Franta Kocourek. Ale také autor povídek psaných v hantecu, který možná už odeznívá a dnes mu pomalu nerozumějí ani mladí Brňané se sluchátky v uších... A ještě předtím básník. Autor něžných, zcela vážně myšlených, ne docela insitních veršů. Dokonce člen Brněnské bohémy, spolku opravdu frustrovaných intelektuálů, k nimž na konci 60. let minulého století patřil nejen polyhistor Jan Novák, ale i režisér Karel Fuksa, básník a surrealista Pavel Řezníček, nebo divadelník Arnošt Goldflam.

Chief Ouray z indiánského kmene Ute žil v letních měsících v horách Colorada. Na zimu se celý jeho kmen stěhoval do rovin, do mírné oblasti, kde jsou dnes městečka Montrose a Delta.

Chief Ouray měl několik žen a poslední byla squaw jménem Chipeta. Byla to celkem pohledná ženská, která nemusela stát po kolena v řece Uncompagre a moc máchat a prát, neboť podsaditý Chief byl jedním z nejbohatších náčelníků mezi indiány vůbec.

Legendární Fort Hazard, sídlo osady Zlatý klíč

První polovinu roku 1971 jsem dělal zvláštně smutnou činnost: balil jsem v redakci už zastaveného měsíčníku Kurýr rukopisy a fotografie, a vracel je autorům. Ostatní písemnosti jsem balil do velkých balíků. Pak někdy na začátku léta přijel náklaďák a pár chlapů v montérkách to literární dědictví naházelo na korbu a někam to vyvezli. Nemusel jsem už tuto práci dělat, mohl jsem se na to vykašlat, ale bylo to pořád lepší, než se dát k dispozici pracovnímu úřadu. Redaktor ze zakázaného časopisu.

Na začátku léta jsem byl volný, i když jsem nevěděl, co bude dál. Tak jsem si na nosič motorky hodil usárnu a celtu, která se jinak nosila kolem usárny jako bandalír, a vyjel do jižních Čech. Bloumal jsem Šumavou, zajel na Lužnici, na Lipno, kde jsem byl poprvé, když se ta přehrada napouštěla. Byl to tehdy zvláštní pocit - ty prázdné domy mizející pod vodou, rumiště na konci Černé, kam jsme do lesa chodívali spávat... Apokalyptický závěr příběhu o Králi Šumavy.

Zajel jsem na Fort Hazard. Jezdíval jsem tam rád a docela často, vážil jsem si přízně osadníků Zlatého klíče, miloval jsem jejich noblesu a jinakost, kterou se odlišovali od trampského světa. Bylo uprostřed týdne a na Hazardu nikdo nebyl. Mohl klidně být, ale nebyl. Postavil jsem si z té jediné vojenské celty hrobeček, za soumraku zalezl do spacáku a díval se na stmívající se nebe. Ležel jsem ve smrkovém lese hned u chalupy, který už tam dávno není, a bylo mi smutno.