Brněnský fotograf Svatoslav Fiala nám poslal historickou fotku. Svaťa byl ve druhé polovině minulého století prominentní fotograf brněnské popové a rockové scény. Na tomto nedatovaném snímku, pocházejícím podle mne z kraje 70. let, zachytil tři významné osobnosti – Hanku a Petra Ulrychovy a Rudiho Kovandu. Tajemného Rudiho, kterého mimo Brno nikdo neznal, než údajně vyhrál anketu Zlatý slavík.

Před sto dvaceti lety se narodil literát, levičák a tramp Géza Včelička, pozdější zasloužilý umělec, i když už podle všeho ne člen KSČ. Připomínáme si ho drobnou ukázkou z jeho díla.

Temný les šumí, ptáci jásají v korunách stromů na stráni svítí zlatá divizna. Po kmeni šplhá veverka, z dálky nám odpočítává léta žežulka a po silnici kráčejí čtyři pražští trampové.

Stanou na pasece. S gesty cowboyů, vaguerů a gaučů smeknou omšelá sombrera a Venca Čermák, zvaný Zelený Oušklebek, pronese historická slova:

„Tady to vypadá jako v Červeném esu!“

Mirda Tenký vulgo Kalahari, Pepík Vaněk recte Klondike a Jirka Pokorný alias Tocajgnac mlčky souhlasí a po způsobu zkušených prospektorů si otřou svá staromladá oznojená čela.

Jeden z nich se sehne, složí svoji tornu do trávy a pomocí větviček a zápalek zažehne oheň. I druzí se zbaví výzbroje a výstroje, lehnou si naznak, kouří lulky značka „Peterson“ a dívají se s nemluvnou a drsnou vážností do bledého nebe.

Neboť: my nejsme jinoši z Prahy!

Britští vojáci, kteří uprchli ze zajetí, pózují s vlajkou Velké Británie v kasárnách na náměstí Republiky. Fotografie vznikla v době Pražského povstání.

Dva odvážní Britové a více než 120 zesměšněných a obelstěných esesmanů…To je ústřední charakteristika skoro neuvěřitelného a dnes již zapomenutého příběhu. Příběhu z Pražského povstání v roce 1945. Hlavními aktéry tu jsou, kromě dvou Britů, také dva velitelé bojů o rozhlas, dnes již rovněž neznámí. Čtyři stateční muži, kteří ve snaze zachránit lidské životy vymysleli neskutečně drzou lest. A právě s její pomocí se rozhodli, bez jediného výstřelu, odzbrojit dokonale ozbrojené a hlavně všeho schopné esesmany.

Docela nenápadný a hlavně zapomenutý dokument. A přece – člověk si už při prvním čtení uvědomí, v jak dramatické době vznikl. Stačí, když se podíváte na datum: 7. května 1945 Praha. Čas: 11:40.

Rovněž se tu dočteme o místě, kde tento dokument spatřil světlo světa: Schule Bahnhofgasse Nr.1. Tedy – dnešní Základní škola v Praze Na Smetance. Budova, která jak mnozí vědí, leží v bezprostřední blízkosti Českého rozhlasu.

Jde o kapitulační listinu. Německá posádka, umístěná ve zmíněné škole, skládá zbraně do rukou zástupců československé armády. Za československou stranu jsou podepsáni štábní kapitán Záruba a jeho zástupce štábní kapitán ing. Kopecký. A pak jsou tu ještě dvě ne moc česky znějící jména: Thomas Vokes a William  Greig. Oba jsou tu uvedeni jako zástupci československé armády.

Nechci Jeňýka zmačkat do jednoho slovníkového hesla, kterých jsem si pár našel. Encyklopediím ale nic jiného nezbývá – zmačkat a definovat. Nejlépe ale nemít tolik chyb, jako ty na internetu.

Akademický malíř Jan Antonín Pacák vystřídal v roce 1965 v řadách Olympiku za bicími Frantu Ringo Čecha, kterému ovšem v branži nikdo Ringo neříká. V branži je Ringo jeden – ten z Liverpoolu, což ale nesnižuje malebnost Františkova činění. Jeňýk vstoupil do legendární sestavy kapely, volného pokračování průkopnických činů poděbradských studentů ČVUT Petra Kaplana a Pavla Chrastiny. Byli to praotci českého bigbítu, stejně jako jejich první československý zesilovač zvaný Samuel. Studenti slaboproudé elektřiny ho dokázali vtěsnat do cestovního kufru. A sami se nazvali Samuels.

Kresba Radova Rakus

Legendární skupina Příboj ve své nejslavnější sestavě. Zleva sólový kytarista Žanek Němeček, Lampa, za ním kapelník Fony Pochop. Po roce 1981 se už takhle na pódiu nikdy nesešli.

Nad ránem mě vzbudila Jana. „Promiň“, říkala, „volají kluci z Kanady, prý je to naléhavé!“. Doklopýtal jsem k telefonu v kuchyni. Volal Zdeněk Matoušek z Edmontonu, zvaný Zdeněk Em. „Vstávej, zabil se Lampa. Budeš točit dokument“.

Už jsme tu zprávu věděli. Večer Janě volali kluci z Nezmarů, chvíli po nich mi to sdělil Wabi Daněk. Vraceli se z Hluboké z oslavy padesátin, a v plné rychlosti trefili strom. Na místě zahynul Lampa i majitel luxusního jeepu K.; třetí v autě byl známý jihočeský muzikant, říkejme mu Viki. V hlubokém bezvědomí byl převezen do českobudějovické nemocnice. Bůh byl aspoň k němu milostiv. Viki si nic nepamatuje. Nic. Okno. Bylo ráno třetího července 2004.

Soutok mocných řek Yukon a Klondike

Mývala Kennedy píše z Yukonu

Tak jsme tady na Yukonu první! Bohužel nikoliv na olympiádě, ale jako nejstudenější místo planety. Nechali jsme za sebou Antarktidu (ta je o dva stupně teplejší), Sibiř i Aljašku ... Pobroukávám si písničku: "My čekali jsme jaro/ však zatím přišel mráz/ tak strašlivou zimu/ nezažil nikdo z nás...“, ale dalších pár slov o tom, že se z mraků sypal sníh, ve mně vyvolá jen úšklebek. Tady, když je pořádná zima, tak je modré nebe bez mráčku a bezvětří. Kouř stoupá zvolna přímo vzhůru a vypadá to, jako by každý dům byl pověšený z oblohy na provázku.  No asi to nebylo na Yukonu ...

Odešla Alena Kennedy, trampka a nadaná spisovatelka, jejíž osud se uzavřel na severu Kanady v yukonském Klondiku  

Sedím u psacího stolu, zapaluji další pamětní svíčku a listuji v objemném fasciklu tiskovin a dopisů od Mývaly (Alenka Kennedy), kamarádky a trampky z kanadského Yukonu. Před několika hodinami jsem se dozvěděla o tom, že vzdala svou pozemskou pouť a odebrala se na nebeskou stezku. Ještě pár hodin před smrtí mi ale v noci ze šestého na sedmý duben poslala řadu mailů se svými obvyklými osobitými minikomentáři. Ani zdaleka jsem netušila, že jsou poslední... Až teď, v tuhle přesmutnou chvíli, mi bolestně došlo, že už nikdy od ní nedostanu ani mail, ani dopis nebo vzkaz, že je to konec – navždy a bez výjimek... A tak se moje zarmoucená duše vrací ke vzpomínkám, z nichž mnohé zákonitě vybledly, ale všechny ty řádky na bílém papíře je dokážou zase alespoň na chvíli vzkřísit k životu a vdechnout jim kouzlo minulosti.