Mirek Kovářík

Čtvrtého března uplyne rok od okamžiku, kdy nás ve věku 85 let opustil PhDr. Mirek Kovářík. Následující řádky jsou takovým malým ohlédnutím za nevšední postavou na české literární scéně.

 Básničky patřily do spektra mých zájmů od raného dětství, a tak se v podstatě logicky v pozdějších letech moje kroky v tomto směru zákonitě protly s cílenými aktivitami Mirka Kováříka, který tlačil moderní české poezii káru vytrvale a systematicky už po profesionální linii. Tenkrát to pro mne byl jakýsi celkem zajímavý, ale mně na hony vzdálený pán, který se upsal lehkonohé Múze Poezie, hlavně po interpretační a propagační stránce. Nesmírně jsem si tohoto nevšedního a trochu zvláštního človíčka vážila a byl pro mne jasnou ikonou na tehdejším literárním poli.

Miloš Dvořáček slaví sedmdesát

„Při návštěvě zkoušky konkurenční big beatové skupiny v r. 1966 došlo k zajímavé situaci. Kamarádi právě nacvičovali novou skladbu od Beatles a na můj dotaz, jaké akordy hrají v refrénu, otočili se ke mně zády a začali hrát něco jiného. Svět se mi v ten okamžik zhroutil. Šel jsem domů se slzami v očích, ale pak jsem slzu zamáčkl a řekl si, že jestli se někdy naučím hrát, tak se nikdy k nikomu zády neotočím, aby nezažil to, co já na té zkoušce.

Za černými brýlemi Miki Volek

Model tří rockerů s kytarami se stal i logem Rychmanova a Blažkova filmového muzikálu Starci na chmelu. Na rozdíl od tří ateliérově vážných tvrďasů nastojato se Volek během svých pěti čísel v Ondrášovi – tady ovšem v obleku a s kravatou - vyřádil. Mladí diváci křičeli „Do kolen!“, recenzenti žasli. 

Pětaosmdesáti let se zítra dožívá Jiří Černý, největší ze současných českých hudebních kritiků a publicistů. Jeho dílo přibližujeme malou ukázkou – textem o podivuhodném rokenrolovém králi.

Zjara 1996 se v promítacím sále ČT na Kavčích horách na sebe spokojeně díval v právě dokončeném seriálu Bigbít. Tou dobou už spával po tramvajích. Pár týdnů poté zemřel. V žižkovském bytě našel nadporučík Václav Hradecký z výjezdové skupiny jeho tělo snad po deseti dnech, už v pokročilém rozkladu.

Wabi Ryvola

Byla osmdesátá léta, byl komunismus, byli jsme na střední škole a počítali jsme se do širokého proudu trampského hnutí. Neměli jsme klasické trampské vybavení, usárny nám přišly děsivě nepraktické, ale jezdili jsme ortodoxně ven. Každý víkend. A chodili jsme po různých festivalech trampských písní a písničkových ligách. Poslouchali jsme a třídili. Ne podle kvality. Podle toho, jestli ta kapela jezdí nebo nejezdí. Poznali jsme to šestým smyslem a nikdy se nemýlili.

Ze spolkového Německa nám poslal pan Gustav Supka jídelníček z brněnské restaurace Severka z roku 1965. To ještě žil v Brně, zanedlouho emigroval brněnský tramp Šupák do tehdejší SRN.

Vlevo rocková hvězda Pavel Váně, spolutvůrce legendárních The Progress Organization a jejích dalších modifikací, s lahví vína disc-jockey Charlie Notime, hlavní postava tohoto povídání. Brno, zřejmě konec 60. let minulého století

„Byl jsem zrozen v Brně - Jirchářích před sedmdesáti lety… Jircháře jsou na Oltecu, neboli na Starém Brně, v místech dávných koželužen, jircha, to je vydělaná kůže. Byl to takový moderní dům s ústředním topením. Byl jaksi nepatřičně vsazen mezi zlověstný zadní trakt špitálu u svaté Anny a legendární Dům U Sedmi švábů z 19. století. V pawlatschen Häuser, jak se v Brně říkalo pavlačákům, žili velmi chudí lidé, zchátralí alkoholici, rozvažeči uhlí, někdy i tři generace s umírajícími starými rodiči. Taková paleta outsajdrů života. Takové panoptikum bídy. Můj děd byl frizér a o nedělích tam holil nepohyblivé, párkrát i mrtvé před odvozem, a občas mě vzal s sebou. Byt na Jirchářích byl malý, žili jsme tam spolu s babičkou a dědou, tři generace ve dvou malých pokojících. Nevím, jak to tehdy otec dokázal, ale podařilo se mu byt vyměnit se starou učitelkou hudby. Ocitli jsme se ve velkém slunném bytě na rohu Zámečnické a samotného náměstí Svobody…“

Moderátor Petr Pěknic (zleva), František Hacker, Fedor Skotal

Zatímco se jevy blízké trampingu vyskytovaly na území Českého království už před první světovou válkou, za oficiální vznik trampingu bývá označován konec války v roce 1918. Je to nesprávné tvrzení, pozdější zakladatelé první trampské osady (a nejen oni) jezdili do Svatojánských proudů už začátkem druhé dekády 20. století, a tamtéž pak založili (nepochybně první) trampskou osadu Ztracená naděje. Jenže – jak říká v následující epizodě úspěšného televizního cyklu emeritní šerif Ztracenky František Hacker, osada vznikla na přelomu jara a léta 1918, tedy ještě před rozpadem Rakouska - Uherska. Je to detail, ale zajímavý.