Z knihy cestovatelky a publicistky Saši Ryvolové

V dávných dobách se mělo za to, že země je placatá jako vdolek a na její spodní straně NIC není (neboť se tam logicky nic neudrží). Dnes už dávno víme, že Země je koule (byť i mírně zploštělá) a aby se nám na ní lépe orientovalo, rozdělili jsme si ji pomocí poledníků a rovnoběžek na spoustu menších částí. Potom máme ještě severní a jižní pól a dva obratníky – Raka a Kozoroha.

Jen rovník máme jediný. Rozděluje zeměkouli na dvě poloviny a protíná všelijaké zajímavé země světa. Kromě jiného probíhá také místem, vzdáleným jenom kousíček od hlavního města Ekvádoru – Quitta. Equator znamená latinsky rovník a tak tedy vlastně rovník protíná Rovník.

Ekvádor není ale jenom místo na mapě, je to zajímavá země se spoustou přírodních krás, pozoruhodných zvyků a lidí. Kdo ho navštíví, neměl by si nechat ujít návštěvu rázovitého podhorského městečka Otavallo.

Městečko, které je jinak klidné a nijak zvlášť zajímavé, ožívá každou sobotu proslulými indiánskými trhy, kde si nákupů lačný turista (ještě spíš turistka) přijde na své. Mají svou tradici prý ještě z doby před vpádem Španělů. Na náměstí i v přilehlých uličkách se tísní desítky stánků, které nabízejí největší výběr tradičních rukodělných výrobků - především stohy oblíbených andských čepic s klapkami na uši, svetrů a rukavic z vlny alpaky. Typický je právě motiv lamy. Indiáni sice chovají stejně často i jiná domácí zvířata – motiv čuníka jsem ale nikde na svetru nezahlédla... K vidění jsou také pověstné klobouky „panamáky“, které se vzdor svému jménu vyrábí tady v Ekvádoru a prodávají se složené do malé krabičky z balzového dřeva. Ty kvalitnější se po vyjmutí dokonce zase zformují do původního tvaru... Ponča, hamaky, dešťové hole a bůhvíco ještě – všechno za hubičku. Nabízí se, smlouvá.

To ale není jediný trh, který tady probíhá – je tu ještě jeden, řekla bych, že mnohem zajímavější, i když pochybuji, že by si někdo z nás právě z něho odnesl suvenýr. Zatímco trhy na náměstí začínají v pro Evropana srozumitelnou hodinu – kolem deváté hodiny ranní, na okraji města blízko hlavní silnice PanAmericana, která se vine podél celého západního pobřeží jižní Ameriky, se čile obchoduje už od šesti. Kdo si poleží a zdrží se, přijde o jeden z úžasných zážitků – tentokrát naprosto ryzí a autentický. Tiché uličky se přesně ve tři čtvrti na šest začnou znenadání plnit spěchajícími postavami. Ještě je šero a poměrně chladno, ale indiáni z blízkých hor spěchají, aby zabrali strategické místo na zdejším dobytčím trhu. Mlčky klušou probouzejícím se ránem, na provaze táhnou býčka, lamu, oslíka či kozu. Přijíždějí otlučené kamionetty a muži z nich za ohlušujícícho bučení, mečení a kvikotu sundavají vyděšená zvířata. Ženy jednou rukou v běhu stahují z vlasů ozdobná rebozas – šály, v náručí pěkného kohouta nebo pištící košík se zdejší oblíbenou pochoutkou – morčetem. Během patnácti minut se holé oplocené prostranství zaplní k neprodrání a trh začíná. Muži prohlížejí zvířatům zuby a kopyta, zvířata ze strachu pouštějí bobky, lejna…. Licitátor vzadu u plotu vykřikuje ceny nabízených býčků, kteří vzrušeně přešlapují, koulejí očima a frkají. Není radno se k nim přiblížit příliš.

Otavalští indiáni jsou krásné lidské typy, s výrazně zahnutými orlími nosy, dlouhým smolně černým copem pod tmavou krempou klobouku a důstojným výrazem ve tmavých tvářích. Prý jsou i vyhlášenými hudebníky. Ženy mají oslnivě bílé, bohatě vyšívané blůzy s krajkovými límci (dnes už bohužel většinou strojovými a ze silonu) a zajímavé pokrývky hlavy. Je nepochopitelné, jak si dokáží tuhle nadýchanou parádu udržet ve všem tom prachu a blátě. Nosí dvě sukně zavinovačky – spodní bílou a svrchní tradičně modrou. Na nohou mají plátěné černé sandály se slaměnou podešví, které se zavazují dlouhými tkanicemi křížem přes kotník. Některé mají na zádech v přehozu zavázané miminko, které ve všem tom neuvěřitelném jekotu a řevu naprosto nevzrušeně spí. Jedna z nich se prodírá davem se svazkem provazů v obou rukou, na kterých má přivázáno jedenáct podsvinčat. Hemží se jí před sukní jako vodoměrky, občas se některému podvrkne nožka a začne se za mohutného kvikotu vrtět v blátě. Indiánka se zastaví a s nevzrušenou tváří počká, až se čuník zase vyškrábena všechny čtyři – a jdou dál.

Nedaleko u vchodu stojí asi desetitiletá holčička s velikánskýma hnědýma očima a drží za ohlávku načesanou lamu. Obě mají úplně stejný smutný pohled – tichý příběh, na který se díváme, je jasný. Holčička musí prodat svého mazlíčka a lama to ví. Je to dojemný pohled a já bych si ho ráda vyfotografovala, ale není to snadné. Otavalleños jsou velmi hrdí a nestojí o to, být turistickou atrakcí. Obvykle se říká, že lidé z hor se bojí, že jim se snímkem ukradnete i duši – já si ale myslím, že v dnešní době je už tahle pověra překonaná a důvodem je prostá potřeba vlastní důstojnosti. Nevyhodí vás – na to jsou příliš zdvořilí – jen se vždycky včas otočí zády, zakryjí si obličej cípem šátku. Bílou tvář ani fotoaparát nezapřete a tak všechny snímky, které tady člověk pořídí, jsou vlastně kradené. Tváříte se, že objektem vašeho zájmu je nějaký úplně jiný prodávající, jiný kůň – a potom mžikem otočíte objektiv na vedle stojící ženu s ovečkou na provaze. Občas to vyjde. Koeficient úspěšnosti ale není velký – vystřílela jsem tady tři filmy, na kterých z pětasedmdesáti procent figurují sklopené hlavy, zdvižená ruka a nastavená záda.

Obchodování pokračuje, úsilí prodat je stále horečnatější. Lidé se nechtějí vrátit domů do hor s nepořízenou. Zmatená zvířata mění majitele – z upracovaných dlaní putují pomačkané bankovky.

Holčička stále ještě neprodala svojí lamu. Snažím se k ní nenápadně přiblížit, schválně se dívám jinam, abych ji nevyplašila. Konečně jsem vymanévrovala vhodný úhel záběru! Nenápadně si za sukní vedle stojící stařeny připravuju foťák, rychle ho zvedám k obličeji, vtom ostrá bolest na nártu nohy a hned nato nečekané teplo! Holčička odvrací hlavu a já se dívám dolů na svou nohu. Stojí mi na ní rozpraskaným paznehtem vypasená prasnice a ledabyle močí na moje trekové sandály. Je po snímku.

Další příležitost už nenastane.

Blíží se osmá hodina a tržiště se vylidňuje stejně rychle, jako se zaplnilo. Lidé nakládají nakoupená zvířata na vozy, ženy chvatně sbírají košíky s drůbeží a mizí jako filmovým trikem. Během deseti minut se prostranství úplně vyprázdnilo. Zůstal jen prázdný, opuštěný prostor plný rozšlapaného bláta s povalujícími se odpadky, zmuchlanými papíry a trusem. Sobotní představení končí.

V neděli je den Páně a zbožní Otavalci ho světí výletem. Máme v úmyslu udělat totéž. Z Otavallo jedeme mikrobusem do vesnice Cotacachi a odtud taxíkem za tři dolary k vulkanickému jezeru Cuicocha – oblíbenému turistickému letovisku s fotogenickými ostrůvky na modré hladině. U jezera stojí dvě restaurace s vysokohorskou přirážkou, jejich specialitou jsou právě cuyes - moje vysněná pečená morčata. Kdysi typická potrava chudých peruánských a ecuadorských vesničanů se tu podává za „pouhých“ osm dolarů – stejně je ale pouze na objednávku! Už jsme se pokoušeli tuto pochoutku okusit na mnoha místech, ale stále nám uniká… V Cuzcu říkali, že bude zítra, v  Baños, že bylo včera… Dávám sice přednost zvířatům živým a zvlášť u morčat, která jsou u nás běžnými domácími mazlíčky bych se asi musela dost přemáhat – ale co by člověk neudělal pro tu zkušenost...

Je mírně po poledni a sluníčko pálí jako o život, když se vydáváme strmou stezkou vlevo od horní restaurace na cestu kolem jezera. Máme v úmyslu obejít ho po hřebenovce, dlouhé něco přes 20 km, a to v protisměru, neboť celá oblast je chráněná a vstupné do parku prý je 20 dolarů. Doufáme, že se nám tradičním trampským obchvatem podaří strážcovu domku vyhnout. Jak se tak v Čechách říká, zvolili jsme cestu delší, zato však namáhavější! Počasí je bez chybičky a  pohled na sytě modré jezero se dvěma romantickými ostrůvky vulkanického původu uprostřed je naprosto úžasný – věc má ale jednu vadu – na této straně jezero lemují tři prakticky na sebe navazující soukromé farmy, přes které by asi nebylo radno procházet. Snažíme se je obejít, ale políčka zasahují od hrany hřebene hluboko do vnitrozemí a ještě ke všemu jsou ohraničena dvojitým, skoro dva metry hlubokým příkopem a ostnatým drátem. Přelézáme, podlézáme, válíme se v příkopu i  v bodlácích kolem něj – takhle jsem si tedy ten malý neškodný výlet nepředstavovala.

Úzká, ale hluboká údolíčka jsou pochmurně pokryta černými pahýly vypálených podrostů agáve. Jejich místo zaujmou pravděpodobně brambory. Spáleniště působí značně nihilistickým dojmem – motivace značně klesá. Teprve kolem páté hodiny, kdy se už pomalu ochlazuje a začíná se stmívat, se nám podařilo obejít poslední usedlost a napojit se na kýženou stezku. Jdeme ještě asi hodinu – pak už nám nezbývá než zatábořit. Vybrali jsme si malou plošinu v závětří mezi skalami, postavili stan a rozdělali oheň. Můj velitel a parťák Vašek padá hlady – já únavou. Ani velkorysé pozvání na specialitu šéfkuchaře (rýže s nudlemi a kečupem) ve mně nevzbudí náležitý zájem. Zalézám do spacáku a s hlavou vystrčenou ze stanu pozoruji dohasínající oheň a ecuadorské nebe, plné hvězd. V hlavě mi zní text písničky Wabiho Ryvoly „Hejno vran“: …a bílejch hvězd je všude oceán, i když už podzim přichází…!

V noci Vašek náhle vstává a jde pověsit zbytky našeho jídla na strom – prý kdyby medvěd…Záchrana jídla za cenu ztráty vlastního života (kdyby medvěd opravdu přišel) mi připadá poměrně nevýhodná, ale vím, že odporovat nemá smysl. Václav je Beran – a tudíž veškerý odpor je marný…

Ještě později v noci mne probudí hlasité funění přímo za stěnou stanu – tak přece přišel ? Co teď? Chvilku mi trvá, než se proberu dostatečně, abych zjistila, že všechno je jinak. Ve spánku jsem se skulila na Vaška, připlácla ho na stěnu stanu (ovšem zevnitř) a to funění byl jeho zápas o trochu kyslíku…Musím se smát, když si vybavím proslulou repliku z „Prodané nevěsty” – já nenenenejsem memememedvěd, já jsem Vavavavašek…“. Romantika holt vypadá jinak v domácím kině a jinak v reálu…

Vstáváme ještě za šera do mlhy a rosy, protože včerejší „kufrování“nás stálo hodně času navíc a dnes musíme ujít větší polovinu hřebenovky. Před sedmou už máme sbaleno včetně mokrého zaroseného stanu a klušeme z kopce do kopce. Jezero nás ale odměnilo – po osmé se mlha zvedla a začalo svítit slunce, které vytvářelo na hladině i  okolních kopcích báječnou hru světel a stínů. Všude kolem pahorky, porostlé žloutnoucí trávou, občas překvapivě sytě žluté a zářivě červené květy. Nafotila jsem Cuicochu snad ze všech stran a úhlů – je to ale taková krása, že má člověk pocit, že by se jí měl nasytit jaksi „do zásoby“. Do zásoby jsme se ale dostatečně nevybavili my, a to tím nejdůležitějším! Totiž vodou. Vzali jsme jen jednu dvoulitrovou láhev s předpokladem, že někde v kopcích určitě najdeme pramen – to se bohužel nezdařilo a tak klušeme opět v poledním žáru nasucho. Sluníčko přímo kouše, stezka je samý bodlák a agáve a hluboko dole se nám vábně šplouchá modrojasné jezero. Kruci !

Klopýtáme úzkou pěšinkou jako dvojice mezků (což s ohledem na naši lehkomyslnost ostatně i jsme) a pomalu dokončujeme okruh kolem jezera. V pozdním odpoledni stezka opouští kráter, uhýbá doleva a dolů. Vracíme se na parkoviště, odkud jsme včera vyšli a s ochotným postarším párem, který nám nabídl svezení v rozhrkaném pick upu se vracíme do města. Náš poslední výlet v Ekvádoru skončil. Zítra touhle dobou už budeme v Miami a pozítří v Praze, kde právě začíná zima.

Foto: Saša Ryvolová

www.hicsuntleones.info