Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš


Z knihy cestovatelky a publicistky Saši Ryvolové

V dávných dobách se mělo za to, že země je placatá jako vdolek a na její spodní straně NIC není (neboť se tam logicky nic neudrží). Dnes už dávno víme, že Země je koule (byť i mírně zploštělá) a aby se nám na ní lépe orientovalo, rozdělili jsme si ji pomocí poledníků a rovnoběžek na spoustu menších částí. Potom máme ještě severní a jižní pól a dva obratníky – Raka a Kozoroha.

 

Jen rovník máme jediný. Rozděluje zeměkouli na dvě poloviny a protíná všelijaké zajímavé země světa. Kromě jiného probíhá také místem, vzdáleným jenom kousíček od hlavního města Ekvádoru – Quitta. Equator znamená latinsky rovník a tak tedy vlastně rovník protíná Rovník.

Ekvádor není ale jenom místo na mapě, je to zajímavá země se spoustou přírodních krás, pozoruhodných zvyků a lidí. Kdo ho navštíví, neměl by si nechat ujít návštěvu rázovitého podhorského městečka Otavallo.

Městečko, které je jinak klidné a nijak zvlášť zajímavé, ožívá každou sobotu proslulými indiánskými trhy, kde si nákupů lačný turista (ještě spíš turistka) přijde na své. Mají svou tradici prý ještě z doby před vpádem Španělů. Na náměstí i v přilehlých uličkách se tísní desítky stánků, které nabízejí největší výběr tradičních rukodělných výrobků - především stohy oblíbených andských čepic s klapkami na uši, svetrů a rukavic z vlny alpaky. Typický je právě motiv lamy. Indiáni sice chovají stejně často i jiná domácí zvířata – motiv čuníka jsem ale nikde na svetru nezahlédla... K vidění jsou také pověstné klobouky „panamáky“, které se vzdor svému jménu vyrábí tady v Ekvádoru a prodávají se složené do malé krabičky z balzového dřeva. Ty kvalitnější se po vyjmutí dokonce zase zformují do původního tvaru... Ponča, hamaky, dešťové hole a bůhvíco ještě – všechno za hubičku. Nabízí se, smlouvá.

To ale není jediný trh, který tady probíhá – je tu ještě jeden, řekla bych, že mnohem zajímavější, i když pochybuji, že by si někdo z nás právě z něho odnesl suvenýr. Zatímco trhy na náměstí začínají v pro Evropana srozumitelnou hodinu – kolem deváté hodiny ranní, na okraji města blízko hlavní silnice PanAmericana, která se vine podél celého západního pobřeží jižní Ameriky, se čile obchoduje už od šesti. Kdo si poleží a zdrží se, přijde o jeden z úžasných zážitků – tentokrát naprosto ryzí a autentický. Tiché uličky se přesně ve tři čtvrti na šest začnou znenadání plnit spěchajícími postavami. Ještě je šero a poměrně chladno, ale indiáni z blízkých hor spěchají, aby zabrali strategické místo na zdejším dobytčím trhu. Mlčky klušou probouzejícím se ránem, na provaze táhnou býčka, lamu, oslíka či kozu. Přijíždějí otlučené kamionetty a muži z nich za ohlušujícícho bučení, mečení a kvikotu sundavají vyděšená zvířata. Ženy jednou rukou v běhu stahují z vlasů ozdobná rebozas – šály, v náručí pěkného kohouta nebo pištící košík se zdejší oblíbenou pochoutkou – morčetem. Během patnácti minut se holé oplocené prostranství zaplní k neprodrání a trh začíná. Muži prohlížejí zvířatům zuby a kopyta, zvířata ze strachu pouštějí bobky, lejna…. Licitátor vzadu u plotu vykřikuje ceny nabízených býčků, kteří vzrušeně přešlapují, koulejí očima a frkají. Není radno se k nim přiblížit příliš.

Otavalští indiáni jsou krásné lidské typy, s výrazně zahnutými orlími nosy, dlouhým smolně černým copem pod tmavou krempou klobouku a důstojným výrazem ve tmavých tvářích. Prý jsou i vyhlášenými hudebníky. Ženy mají oslnivě bílé, bohatě vyšívané blůzy s krajkovými límci (dnes už bohužel většinou strojovými a ze silonu) a zajímavé pokrývky hlavy. Je nepochopitelné, jak si dokáží tuhle nadýchanou parádu udržet ve všem tom prachu a blátě. Nosí dvě sukně zavinovačky – spodní bílou a svrchní tradičně modrou. Na nohou mají plátěné černé sandály se slaměnou podešví, které se zavazují dlouhými tkanicemi křížem přes kotník. Některé mají na zádech v přehozu zavázané miminko, které ve všem tom neuvěřitelném jekotu a řevu naprosto nevzrušeně spí. Jedna z nich se prodírá davem se svazkem provazů v obou rukou, na kterých má přivázáno jedenáct podsvinčat. Hemží se jí před sukní jako vodoměrky, občas se některému podvrkne nožka a začne se za mohutného kvikotu vrtět v blátě. Indiánka se zastaví a s nevzrušenou tváří počká, až se čuník zase vyškrábena všechny čtyři – a jdou dál.

Nedaleko u vchodu stojí asi desetitiletá holčička s velikánskýma hnědýma očima a drží za ohlávku načesanou lamu. Obě mají úplně stejný smutný pohled – tichý příběh, na který se díváme, je jasný. Holčička musí prodat svého mazlíčka a lama to ví. Je to dojemný pohled a já bych si ho ráda vyfotografovala, ale není to snadné. Otavalleños jsou velmi hrdí a nestojí o to, být turistickou atrakcí. Obvykle se říká, že lidé z hor se bojí, že jim se snímkem ukradnete i duši – já si ale myslím, že v dnešní době je už tahle pověra překonaná a důvodem je prostá potřeba vlastní důstojnosti. Nevyhodí vás – na to jsou příliš zdvořilí – jen se vždycky včas otočí zády, zakryjí si obličej cípem šátku. Bílou tvář ani fotoaparát nezapřete a tak všechny snímky, které tady člověk pořídí, jsou vlastně kradené. Tváříte se, že objektem vašeho zájmu je nějaký úplně jiný prodávající, jiný kůň – a potom mžikem otočíte objektiv na vedle stojící ženu s ovečkou na provaze. Občas to vyjde. Koeficient úspěšnosti ale není velký – vystřílela jsem tady tři filmy, na kterých z pětasedmdesáti procent figurují sklopené hlavy, zdvižená ruka a nastavená záda.

Obchodování pokračuje, úsilí prodat je stále horečnatější. Lidé se nechtějí vrátit domů do hor s nepořízenou. Zmatená zvířata mění majitele – z upracovaných dlaní putují pomačkané bankovky.

Holčička stále ještě neprodala svojí lamu. Snažím se k ní nenápadně přiblížit, schválně se dívám jinam, abych ji nevyplašila. Konečně jsem vymanévrovala vhodný úhel záběru! Nenápadně si za sukní vedle stojící stařeny připravuju foťák, rychle ho zvedám k obličeji, vtom ostrá bolest na nártu nohy a hned nato nečekané teplo! Holčička odvrací hlavu a já se dívám dolů na svou nohu. Stojí mi na ní rozpraskaným paznehtem vypasená prasnice a ledabyle močí na moje trekové sandály. Je po snímku.

Další příležitost už nenastane.

Blíží se osmá hodina a tržiště se vylidňuje stejně rychle, jako se zaplnilo. Lidé nakládají nakoupená zvířata na vozy, ženy chvatně sbírají košíky s drůbeží a mizí jako filmovým trikem. Během deseti minut se prostranství úplně vyprázdnilo. Zůstal jen prázdný, opuštěný prostor plný rozšlapaného bláta s povalujícími se odpadky, zmuchlanými papíry a trusem. Sobotní představení končí.

V neděli je den Páně a zbožní Otavalci ho světí výletem. Máme v úmyslu udělat totéž. Z Otavallo jedeme mikrobusem do vesnice Cotacachi a odtud taxíkem za tři dolary k vulkanickému jezeru Cuicocha – oblíbenému turistickému letovisku s fotogenickými ostrůvky na modré hladině. U jezera stojí dvě restaurace s vysokohorskou přirážkou, jejich specialitou jsou právě cuyes - moje vysněná pečená morčata. Kdysi typická potrava chudých peruánských a ecuadorských vesničanů se tu podává za „pouhých“ osm dolarů – stejně je ale pouze na objednávku! Už jsme se pokoušeli tuto pochoutku okusit na mnoha místech, ale stále nám uniká… V Cuzcu říkali, že bude zítra, v  Baños, že bylo včera… Dávám sice přednost zvířatům živým a zvlášť u morčat, která jsou u nás běžnými domácími mazlíčky bych se asi musela dost přemáhat – ale co by člověk neudělal pro tu zkušenost...

Je mírně po poledni a sluníčko pálí jako o život, když se vydáváme strmou stezkou vlevo od horní restaurace na cestu kolem jezera. Máme v úmyslu obejít ho po hřebenovce, dlouhé něco přes 20 km, a to v protisměru, neboť celá oblast je chráněná a vstupné do parku prý je 20 dolarů. Doufáme, že se nám tradičním trampským obchvatem podaří strážcovu domku vyhnout. Jak se tak v Čechách říká, zvolili jsme cestu delší, zato však namáhavější! Počasí je bez chybičky a  pohled na sytě modré jezero se dvěma romantickými ostrůvky vulkanického původu uprostřed je naprosto úžasný – věc má ale jednu vadu – na této straně jezero lemují tři prakticky na sebe navazující soukromé farmy, přes které by asi nebylo radno procházet. Snažíme se je obejít, ale políčka zasahují od hrany hřebene hluboko do vnitrozemí a ještě ke všemu jsou ohraničena dvojitým, skoro dva metry hlubokým příkopem a ostnatým drátem. Přelézáme, podlézáme, válíme se v příkopu i  v bodlácích kolem něj – takhle jsem si tedy ten malý neškodný výlet nepředstavovala.

Úzká, ale hluboká údolíčka jsou pochmurně pokryta černými pahýly vypálených podrostů agáve. Jejich místo zaujmou pravděpodobně brambory. Spáleniště působí značně nihilistickým dojmem – motivace značně klesá. Teprve kolem páté hodiny, kdy se už pomalu ochlazuje a začíná se stmívat, se nám podařilo obejít poslední usedlost a napojit se na kýženou stezku. Jdeme ještě asi hodinu – pak už nám nezbývá než zatábořit. Vybrali jsme si malou plošinu v závětří mezi skalami, postavili stan a rozdělali oheň. Můj velitel a parťák Vašek padá hlady – já únavou. Ani velkorysé pozvání na specialitu šéfkuchaře (rýže s nudlemi a kečupem) ve mně nevzbudí náležitý zájem. Zalézám do spacáku a s hlavou vystrčenou ze stanu pozoruji dohasínající oheň a ecuadorské nebe, plné hvězd. V hlavě mi zní text písničky Wabiho Ryvoly „Hejno vran“: …a bílejch hvězd je všude oceán, i když už podzim přichází…!

V noci Vašek náhle vstává a jde pověsit zbytky našeho jídla na strom – prý kdyby medvěd…Záchrana jídla za cenu ztráty vlastního života (kdyby medvěd opravdu přišel) mi připadá poměrně nevýhodná, ale vím, že odporovat nemá smysl. Václav je Beran – a tudíž veškerý odpor je marný…

Ještě později v noci mne probudí hlasité funění přímo za stěnou stanu – tak přece přišel ? Co teď? Chvilku mi trvá, než se proberu dostatečně, abych zjistila, že všechno je jinak. Ve spánku jsem se skulila na Vaška, připlácla ho na stěnu stanu (ovšem zevnitř) a to funění byl jeho zápas o trochu kyslíku…Musím se smát, když si vybavím proslulou repliku z „Prodané nevěsty” – já nenenenejsem memememedvěd, já jsem Vavavavašek…“. Romantika holt vypadá jinak v domácím kině a jinak v reálu…

Vstáváme ještě za šera do mlhy a rosy, protože včerejší „kufrování“nás stálo hodně času navíc a dnes musíme ujít větší polovinu hřebenovky. Před sedmou už máme sbaleno včetně mokrého zaroseného stanu a klušeme z kopce do kopce. Jezero nás ale odměnilo – po osmé se mlha zvedla a začalo svítit slunce, které vytvářelo na hladině i  okolních kopcích báječnou hru světel a stínů. Všude kolem pahorky, porostlé žloutnoucí trávou, občas překvapivě sytě žluté a zářivě červené květy. Nafotila jsem Cuicochu snad ze všech stran a úhlů – je to ale taková krása, že má člověk pocit, že by se jí měl nasytit jaksi „do zásoby“. Do zásoby jsme se ale dostatečně nevybavili my, a to tím nejdůležitějším! Totiž vodou. Vzali jsme jen jednu dvoulitrovou láhev s předpokladem, že někde v kopcích určitě najdeme pramen – to se bohužel nezdařilo a tak klušeme opět v poledním žáru nasucho. Sluníčko přímo kouše, stezka je samý bodlák a agáve a hluboko dole se nám vábně šplouchá modrojasné jezero. Kruci !

Klopýtáme úzkou pěšinkou jako dvojice mezků (což s ohledem na naši lehkomyslnost ostatně i jsme) a pomalu dokončujeme okruh kolem jezera. V pozdním odpoledni stezka opouští kráter, uhýbá doleva a dolů. Vracíme se na parkoviště, odkud jsme včera vyšli a s ochotným postarším párem, který nám nabídl svezení v rozhrkaném pick upu se vracíme do města. Náš poslední výlet v Ekvádoru skončil. Zítra touhle dobou už budeme v Miami a pozítří v Praze, kde právě začíná zima.

Foto: Saša Ryvolová

www.hicsuntleones.info

 

 

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076730

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz