Dnes má svátek Josef Zítra má svátek Světlana

Britští vojáci, kteří uprchli ze zajetí, pózují s vlajkou Velké Británie v kasárnách na náměstí Republiky. Fotografie vznikla v době Pražského povstání.

Dva odvážní Britové a více než 120 zesměšněných a obelstěných esesmanů…To je ústřední charakteristika skoro neuvěřitelného a dnes již zapomenutého příběhu. Příběhu z Pražského povstání v roce 1945. Hlavními aktéry tu jsou, kromě dvou Britů, také dva velitelé bojů o rozhlas, dnes již rovněž neznámí. Čtyři stateční muži, kteří ve snaze zachránit lidské životy vymysleli neskutečně drzou lest. A právě s její pomocí se rozhodli, bez jediného výstřelu, odzbrojit dokonale ozbrojené a hlavně všeho schopné esesmany.

Docela nenápadný a hlavně zapomenutý dokument. A přece – člověk si už při prvním čtení uvědomí, v jak dramatické době vznikl. Stačí, když se podíváte na datum: 7. května 1945 Praha. Čas: 11:40.

Rovněž se tu dočteme o místě, kde tento dokument spatřil světlo světa: Schule Bahnhofgasse Nr.1. Tedy – dnešní Základní škola v Praze Na Smetance. Budova, která jak mnozí vědí, leží v bezprostřední blízkosti Českého rozhlasu.

Jde o kapitulační listinu. Německá posádka, umístěná ve zmíněné škole, skládá zbraně do rukou zástupců československé armády. Za československou stranu jsou podepsáni štábní kapitán Záruba a jeho zástupce štábní kapitán ing. Kopecký. A pak jsou tu ještě dvě ne moc česky znějící jména: Thomas Vokes a William  Greig. Oba jsou tu uvedeni jako zástupci československé armády.

Zapomenutá kapitulační listina…A s ní spousta záhad.

Ze všeho nejdřív si připomeňme historická fakta. Byla sobota 5. května 1945. Podle vzpomínek pamětníků – podmračený den. A jak rovněž víme – začátek Pražského povstání.

Před několika lety napsal Vladimír Kotinský vzpomínkovou práci na téma Pražské povstání. Uvedl tu mimo jiné i to, co samotnému ozbrojenému vystoupení Pražanů předcházelo.

Už v pátek 4. května 1945 na Novém Městě, Královských Vinohradech, v Nuselském údolí a mnohde jinde, začínají mizet německé nápisy a vyhlášky. V obchodech i v pražských tramvajích přestávají přijímat německé peníze. Výbušná odbojová nálada se projevuje strháváním německých štítů a odstraňováním německých firem. K večeru se na ulicích objevují první československé vlajky. Tvoří se shluky lidí. Napětí roste…Němci postřehli neobvyklé napětí ve městě. Na křižovatkách ulic a v některých důležitých budovách, zejména v rozhlase, rozmisťují vojenské hlídky. Zesilují je a stavějí zátarasy.

Připomeňme ještě, že právě v tento den obsadili němečtí strážní všechna technická pracoviště rozhlasu. Ještě téhož večera vykazují  příslušníci jednotek  SS z budovy rozhlasu na dnešní Vinohradské třídě většinu zaměstnanců. Jako jediný z hlasatelů tu zůstává Zdeněk Mančal. Bude to právě on, kdo o den později, tedy 5.května 1945, zahájí vysílání dnes již památnými slovy: „ Je právě sechs hodin…“

Zdeněk Mančal s technikem vysílají z provizorního studia Českého rozhlasu

V obsáhlém sborníku Od mikrofonu k posluchačům, který Český rozhlas vydal v roce 2003, se o následujících dramatických událostech píše: „   Německý intendant, vedoucí Rozhlasové skupiny Čechy a Morava říšského rozhlasu Ferdinand Thürmer, povolal  krátce před polednem přímo do budovy dalších sedmdesát plně ozbrojených  německých vojáků, kteří se však nedokázali v budově orientovat. Čeští zaměstnanci totiž od rána seškrabávali veškeré německé nápisy, takže přivolané vojenské posily byly zcela dezorientovány a neschopny nalézt prostory, ze kterých se vysílalo. Napětí se stupňovalo. V poledne byla na budově vyvěšena československá a americká vlajka. Plánovanému vyvěšení sovětské a britské vlajky zabránila střelba.“

Je krátce po půl jedné, když se skupině československých policistů podaří proniknout hlavním vchodem přímo do budovy rozhlasu. Zazní první výstřely. Policisté mají svého prvního padlého. Má symbolické příjmení – Svoboda…Opět dejme slovo sborníku Od mikrofonu k posluchačům: „ Boj o rozhlas začal. Policisté za pomoci českých zaměstnanců ovládali vysílací pracoviště a „ galerii“, přes níž byl program odbavován k posluchačům. Hlasatelé se zabarikádovali v hlasatelně. Odtud zaznělo ve 12:33 první volání rozhlasu o pomoc…“

V sborníku Od mikrofonu k posluchačům se ještě uvádí: “Německá posádka se opevnila v přízemí a v prvních dvou patrech, pomoc českým bojovníkům přicházela z postranní ulice, ze střech i z podzemí. Do budovy se dostávali vchodem z Balbínovy ulice, přes střechy okolních domů a přes sousední dvůr v Římské ulici číslo 13…Ačkoli Němci měli převahu a byli lépe vyzbrojeni, na české straně byla touha po svobodě. Postupně se povstalcům podařilo dobýt a ovládnout poslední tři patra budovy, i přes urputný boj  uvnitř i vně objektu se dařilo udržet vysílání. V 17:45 hodin byly německé síly donuceny vyjednávat a krátce nato složit zbraně. Do 18 hodin byla budova v českých rukou…Boje v okolí však pokračovaly až do konce povstání, neboť Němci se všemožně snažili vysílání umlčet.Obránci rozhlasu čelili další tři dny útokům letectva, dělostřelectva i pěchoty…“

O den později, v neděli 6.května 1945, v 17 hodin a 40 minut shazuje německé tryskové letadlo na budovu rozhlasu bombu. Zničena je mimo jiné hlasatelna v podzemí. Už za několik minut je ale vysílání obnoveno. Vysílá se nyní z budovy vysílače ve Strašnicích. Odtud se pak vysílání přesunuje do budovy Husova sboru na Vinohradech.

 

6. května 1945 způsobil německý letecký útok Českému rozhlasu těžké škody

Jak už bylo uvedeno, boje v okolí rozhlasu pokračovaly až do konce povstání. Ohniskem prudkých bojů byla i Balbínova ulice a již zmíněná škola Na Smetance. Právě tady se začal rodit příběh tajemné kapitulační listiny a dvou stále ještě záhadných mužů. Zopakujme jejich jména – Thomas Vokes a William Greig.

V již citované vzpomínce na Pražské povstání autora Vladimíra Kotinského se o bojích v této oblasti uvádí:“ Základní škola  v ulici Na Smetance číslo jedna na Vinohradech byla na počátku Pražského povstání důležitým opěrným bodem nacistů. Zdejší posádka SS se zúčastňovala od počátku boje o rozhlas jednotlivých bojů kulometnou palbou.

Bojové postaveni Němců v této škole  bylo velmi silné. Dvěma těžkými kulomety umístěnými v prvním poschodí ovládali nejen okolí školy,ale i celou Balbínovu ulici a působili pražským bojovníkům těžké ztráty. Proto bylo nezbytné zastavit palbu ze školy. Budova byla zpočátku neorganizovaně ostřelována pražskými bojovníky, záhy zde však převzal velení štábní kapitán v záloze inženýr architekt Kopecký.“

Podle dostupné dokumentace tvořilo posádku na Smetance 123 perfektně vyzbrojených mužů, většinou se zkušenostmi z východní fronty. Je tedy zjevné, že šlo o skvěle vycvičené vojáky a také všeho schopné zabijáky. A přece se nakonec nechali bez problémů  odzbrojit. Jak to bylo možné ? Na scénu přicházejí  zmiňovaní Thomas Vokes a William Greig. Podle vzpomínek pamětníků sotva dvacetiletí Britové.

Prvně jsem se o nich dozvěděl poté, co jsem se dostal k písemné vzpomínce někdejšího štábního kapitána ing. arch. Václava Kopeckého. Ten se 5. května stal, společně s příslušníkem vládního vojska, štábním kapitánem Jaroslavem Zárubou, jedním z velitelů bojů o budovu pražského rozhlasu.

Pan Kopecký vzpomínal, jak se 5. května objevili u rozhlasu dva velmi mladí chlapci. Na sobě měli britské uniformy. Představili se jako seržant Thomas Vokes a vojín William Greig. Jak se mladí Britové ocitli vůbec v Praze? Architekt Václav Kopecký po válce vzpomínal:

„Vyprávěli mi o tom, jak padli do německého zajetí a skončili v nějakém internačním táboře na území Říše. Odtud se jim jedné noci podařilo, prý za velmi dramatických okolností, utéci. Po několika dnech se dostali na hranice tehdejšího protektorátu a později do obce Slatina u Kralup nad Vltavou. Schovávali se tu v okolních lesích. Měli štěstí, že se o nich dozvědělo několik místních občanů, kteří je podporovali. Do improvizovaného krytu jim nosili jídlo a další potřebné věci. Někdy v dubnu pětačtyřicátého roku se potkali s pražskou studentkou Miki Mužíkovou a s jejím kamarádem Jaroslavem Husákem. Ti se postarali o to, aby se oba Britové dostali do Prahy. Jaroslav Husák a jeho  tehdejší kamarád Daniel Vilenica půjčili uprchlíkům své „kenkarty“ – z dnešního pohledu průkazy totožnosti… Lest se podařila. A tak oba Britové našli nový domov v Praze. A sice v tehdejší Hopfenštokově ulici. V bytě rodičů Miki Mužíkové.

Další stopa mě zavedla do někdejší Hopfenštokovy, dnes Navrátilovy ulice. Dům, ve kterém tehdy oba Britové žili, stojí dodnes. Před několika lety jsem tu objevil hodně starou paní, která zde žila již v době německé okupace. Jak mi řekla, velmi dobře si pamatuje rodinu Mužíkových, včetně jejich mladičké dcery Míly, které každý říkal Miki. Byla prý moc hezká a také hodně odvážná. Celé povstání prý prožila na barikádách.

Dejme opět slovo vzpomínkám inženýra architekta, štábního kapitána Václava Kopeckého:

„Pokud si ještě vzpomínám, Miki Mužíková měla bratrance. Ten se jmenoval Karel Bušek. Byl to právě on, kdo přivedl oba mladé Brity k budově rozhlasu. Vím přesně, že to bylo hned ten první den, v sobotu 5. května pětačtyřicátého roku.“

Skutečnost, že oba cizinci  byli v britských stejnokrojích, se měla brzy stát klíčovou událostí v dalších bojích. Podle vzpomínek Václava Kopeckého  esesáci ostřelovali Balbínovu ulici, rovněž i část „ Fošovky“, tedy dnešní Vinohradské třídy. Ostřelovali ji pátého května, i o den později. Rovněž ještě dopoledne 7. května. Lidé umírali po desítkách…Tehdy se několik povstalců rozhodlo využít propojených sklepení domů v Balbínově ulici, aby se dostali co nejblíže ke škole. Ve skupině byli i oba Britové. S jedním z nich se ve sklepě domu, ve kterém tehdy s rodiči bydlel, sešel i pozdější profesor MUDr Pavel Jedlička DrSc.

Jeho vyprávění  z roku 1995: „Jednoho z těch  chlapců si velmi dobře pamatuji.Co mě ze všeho nejprve zaujalo, že byl strašně moc mladý, opravdu ještě kluk. Vzpomínám také, že měl na sobě uniformu. Byla ale bez výložek. Ze školy jsem uměl docela slušně anglicky. Vím, že jsme pár slov vzájemně prohodili.Byl moc rád, že mu rozumím. Ale dnes, s odstupem doby, vám už opravdu nejsem schopen říci, o čem jsme přesně mluvili. Na nějakou větší konverzaci nebyl prostě čas.“

Oba Britové se dostali společně s ostatními až do činžáku stojícího takřka naproti škole. Vyšli pak až do nejvyššího patra a stříleli do oken školy.

V pondělí 7.května byla situace mimořádně dramatická. Stále umírali lidé. Posádka SS na Smetance odmítala kapitulovat. Když už mnozí propadali beznaději, přišel jeden Brit, podle architekta Václava Kopeckého to byl Thomas Vokes, se zdánlivě šíleným nápadem:  „Půjdeme za Němci osobně a budeme s nimi vyjednávat! Jménem britského krále!“

 

7. května 1945 - v ulicích stále umírali lidé

Když povstalečtí velitelé Václav Kopecký a Jaroslav Záruba nápad zvažovali, uvědomili si, že má něco do sebe. Jestliže esesmani měli z někoho panickou hrůzu, pak to byli Sověti. Moc dobře si uvědomovali zločiny, které při tažení tehdejším Sovětským svazem napáchali. Napak západním Spojencům se vzdávali poměrně ochotně. Bylo rozhodnuto.

V jednom z domů našli povstalci ochotnou paní, která oběma britským vojákům jejich uniformy vyčistila a perfektně vyžehlila. Oba mladíci byli nyní jako ze škatulky. Odvážně se vypravili ke škole. Společně s nimi se do školy vydali i oba povstalečtí velitelé – štábní kapitáni Václav Kopecký a Jaroslav Záruba. S nimi šel ještě jeden povstalec, který nesl bílou vlajku. Odvážně a naprosto sebevědomě nakráčeli všichni k hlavnímu vchodu. Nechali se pak odvést k veliteli posádky.

Němci, zejména při pohledu na oba britské vojáky, jsou notně vyvedeni z míry. Thomas a William hrají své role dokonale. Stroze informují německého velitele o tom, že s ním přišli jednat jako příslušníci britského parašutistického oddílu, kteří byli vysazeni jako předvoj spojeneckých armád postupujících na Prahu. Thomas Vokes pak ještě drze dodá: “Pokud okamžitě nepřijmete bezpodmínečnou kapitulaci, budete během několika hodin rozdrceni spojeneckým letectvem!“

Člověk ani nechce domyslet, co by se stalo, kdyby Němci odvážnou lest prohlédli. Nicméně velitel německé posádky přesně v 11:45 podepisuje kapitulaci. Stvrzuje rovněž, že esesmani nechají povstalcům auto plné zbraní a střeliva.

Tím však drama neskončilo. Chybělo totiž málo a mohli dojít k velké tragedii. Štábní kapitán Václav Kopecký po válce napsal: „Na zbraně a střelivo, které bylo získáno kapitulací, již netrpělivě čekali špatně vyzbrojení obránci rozhlasu. Podle podmínek kapitulace Němci zapůjčili k odvozu zbraní své nákladní auto i řidiče. Zbraně, střelivo a pancéřové pěsti byly naloženy na nacistické auto a já se, v doprovodu německého řidiče, rozjel k rozhlasu. Daleko jsme se však nedostali. Po cestě nás ostřelovali čeští bojovníc palbou z pušek. Proto jsme odbočili do Mánesovy ulice. Tam však byla postavena barikáda. Auto nemohlo pokračovat. Ostražitá stráž barikádníků pojala při prohlídce auta podezření. Strážný, jakmile zjistil, že v autě je jeden Čech a jeden Němec, vybavil si varování rozhlasu o tom, že Němci rozvážejí pod vlajkou Červeného kříže zbraně. Hlídka pak odvlekla mě i německého řidiče ke zdi. Skoro jsem se už loučil se životem. V kritickém okamžiku se objevila spojka od rozhlasu, která měla zjistit, proč se tak otálí s přísunem bojového materiálu. Muž, který mě naštěstí poznal, rychle rozřešil situaci. Krátce nato se ukořistěný materiál  dostal do rukou bojovníků Pražského povstání, kteří na něj již netrpělivě čekali.“

Kapitulace posádky SS se stala jedním z rozhodujících momentů bojů o rozhlas. Oba Britové, ale i oba čeští štábní kapitáni, jak Václav Kopecký, tak Jaroslav Záruba (toho o den později připravila o život střela z německého minometu – pozn. aut.) zachránili mnoho dalších lidských životů.

V úterý 8.května ve 23:01 hodin vstupuje v platnost bezpodmínečná kapitulace německých vojsk. V Praze se však stále bojuje. Následujícího rána přijíždějí od Drážďan do Prahy první sovětské tanky.

Praha je opět svobodná. Mužíkovi připravili ve svém bytě velkou oslavu. Hlavními oslavenci byli oba rozesmátí Britové.

Přešly další měsíce. To už se objevovali noví hrdinové. Jak napsal v autobiografické knize

Paměti lichoběžníka jeden z přímých účastníků bojů o rozhlas Ota Rambousek: „Pátého května nás bylo uvnitř rozhlasu nanejvýš šedesát až osmdesát včetně zaměstnanců. O rok později pochodovalo před prezidentskou tribunou na patnáct set lidí, kteří prý bojovali o rozhlas…“

Jiní hrdinové zmizeli. Jako Thomas Vokes a William Greig. Zůstaly po nich jen podpisy na kapitulační listině. Miki Mužíková, která oba Brity přivedla do Prahy, po únoru 1948 emigrovala, její stopy končí v Austrálii. Její známá, překvapená tím, že se někdo o ty „odvážné a krásné kluky“ vůbec zajímá, mi však před několika lety stihla poslat adresu Thomase Vokese. Napsal jsem mu. Dopis se mi však vrátil. Adresát je prý neznámý.

Přesto chci věřit tomu, že oba stateční Britové, kteří by si přinejmenším zasloužili čestné občanství Prahy, stále žijí. Byli tenkrát velmi mladí, neměli prý ještě ani dvacet roků. Jestli jsou opravdu naživu – jistě vzpomínaji…Na to, jak si udělali dobrý den ze stodvaceti tří po zuby ozbrojených esesmanů.

Z knihy  Cesty za oponu času – 3  

Foto: Vojenský historický ústav

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9498512

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz