George  Smith Patton na snímku z roku 1943

Americká armáda na svém vítězném tažení Evropou ke konci roku 1944 potřebovala mapy. Protože se armáda dostávala na území, kde ještě nikdy nebyla, musely se mapy ukořistit.  Když 11. dubna 1945 dobyli Lipsko, podařilo se jim získat velké množství německých i protektorátních map, které se zde ve velkém nákladu tiskly.

Je to k neuvěření, že ten drobný modrooký kluk z Kladna, se spoustou ideálů a ztřeštěných plánů slaví v tomto kalendářním roce, konkrétně 12.dubna – ze všech stran kulaté osmdesátiny. Mikiho Ryvolu jsem poznala v první polovině šedesátých let, kdy jsme teprve objevovali kouzlo svobodného trampingu, ale on s bráchou Wabim už patřili mezi známé trampské osobnosti, ke kterým jsme vzhlíželi. A to hlavně díky jejich písničkám, naprosto odlišným od trampské klasiky, které se úspěšně rozbíhaly od ohně k ohni, od úst k ústům. O něco málo později jsem dostala hned několik příležitostí osobně mluvit s Mikim – někdy pro novinové články, ale daleko víc pro mne pak znamenaly osobní rozhovory na Fort Hazardu. Rozpravy plné jeho nevšedního, prožitky opuncovaného filozofování, životních objevů, smutných i bolestných pravd či malých osobních zpovědí.

Písničkář, muzikant, literát, keramik a grafik Miki Ryvola se 12. dubna dožívá 80 let

Seděli jsme takhle jednou s Mikim pod palmou, kterou jsem měl v libereckém bytě, byla hluboká noc a já předčítal z rukopisu nedokončené Zápisky z Garthu. (Teď si říkám: který rok to asi byl? Vychází mi snad 1965… Tudíž někdy před desítkami světelných let ve vzdálené galaxii.) Vyrušila nás hlučná a nevysvětlitelná rána…Teprve ráno jsme našli v koutě na podlaze skleněnou broušenou zátku od pětilitrové karafy, která odjakživa zdobí horní plochu mých dvoumetrových stojacích hodin zvaných Big Ben. Jak mohla těžká broušená zátka zničehožnic vyskočit sama z karafy, mi dodnes nedošlo – přisoudil jsem to tehdy gigantické fluktuaci, jak se nazývají jevy příčící se přírodním zákonům. Byla to prostě jakási magická moc, jaké přicházejí jednou za život.

Vítěz Michal Willy Sedláček, doprovázený svou ženou

Mezi prvními krajskými koly byla i v letošním roce Porta jihočeská, která se odehrála v přívětivém prostředí studiového sálu českobudějovického rozhlasu. Báječná příležitost, jak oslavit 55. narozeniny tohoto celostátního, možná nejstaršího hudebního festivalu v Česku. Bohužel, příliš návštěvníků tuto možnost nevyužilo, takže publikum z velké části tvořili příbuzní vystupujících anebo přímo zúčastnění muzikanti.

Když nám nafackovali huby, uráželi a řvali na nás pivními hlasy, že jsou tu proto, aby udělali pořádek a zavedli slušné chování mezi trampy, kteří se umějí jen prát, krást, urážet, řvát a chlastat, mlčeli jsme a tiše se káli.

Textař, muzikant, zpěvák a kreslíř Jan Vyčítal by se dnes dožil 80 let

První text Honzy Vyčítala se jmenuje Blizard, je náležitě slavný, ale spojen je se jménem jiného interpreta. Honza tehdy před léty napsal ten text za deset minut tužkou na pytlík od mouky. Jiří Grossman dopsal poslední sloku a tuto původně Reevesovu písničku proslavil svým sametovým barytonem.

„Jenže“, rozchechtal se Honza, „ta úplně první písnička vznikla někdy v roce 1956 a jmenuje se Slepec.“

Karel Hašler s Adinou Mandlovou ve filmu Ať žije nebožtík (1935)

Jsem nyní pro změnu v Ládví nedaleko Prahy. Kdysi to bylo místo rekreace a oddychu mnohých Pražanů. Před chvílí jsem zastavil nedaleko rozlehlé louky. Snažím se představit si, co se tu na jaře roku 1941 odehrávalo. Tenkrát se tu natáčel film Městečko na dlani. Předlohou byl román Jana Drdy. Kniha, zachycující idylický život venkovského městečka Rukapáně, se stala jednou z nejčtenějších knih.