Jens Krüger, Uwe Krüger, Joel Landsberg.

Po roce přiletěli opět Krüger Brothers do svého bývalého domova ve Švýcarsku. Jejich trio Uwe, Jens a Joel patří již pětadvacet let k absolutní světové špičce americké akustické scény. Tentokrát po dvou a půl letech konečně v originální sestavě s baskytaristou Joelem Landsbergem, který kvůli covidu nemohl cestovat. Vlastně ani oni všichni skoro dva a půl roku nemohli ve Státech vystupovat. Za tu dobu ale natočili asi 700 písní a skladeb na svých středečních Krüger Brothers live, nebo kuchařských show.

Sledovala jsem je pravidelně a spoustu z nich sdílela na FB. Jistě si je mnohý z vás pamatuje z Kopidlna 1998 nebo z Prahy 2009. Pro ně, kteří od dětství byli neustále na cestách, bylo něco nezvyklého být tak dlouho na jednom místě – doma. Před rokem jsem je právě tady zažila na Carolina Roots Tour s Kaiser Twins jako dvě vynikající bratrské dvojice světoznámých muzikantů, ale to bylo přece jen o něčem jiném…

Letošní Blue Mountain Tour 2022 – strhující hudební cesta přes hory a nekonečné lesy pohoří Blue Ridge – odstartovala 10. listopadu v Zollikonu (obec v okrese Meilen v kantonu Curych ve Švýcarsku). Tohle městečko je proslulé jako jedna z nejbohatších obcí v okolí Curychu. Zavzpomínali si, jak tady kdysi před 43 lety zahráli poprvé, tehdy ještě jako pouliční muzikanti. Párkrát vystupovali v topném sklepě, ve velkém domě, kde bydlel jejich kamarád a mohl si tam zvát své teenagerské přátele a pořádat muzikantské sedánky. Dodnes je spolu pojí spousta zážitků…

Později vystupovali s Jensovou manželkou Christou jako Appalachian Barn Orchestra. Christa ale kvůli dětem neměla moc času a tak se k nim v roce 1983 přidal Američan Joel Landsberg a přejmenovali se na Krüger Brothers. Jens nám prozradil, že den předtím přiletěl starým letadlem ještě od Swissairu s pokaženou klimatizací, celou cestu se potil a doufal, že v pořádku přistanou. Naštěstí se povedlo!

Jens Krüger

V prvním setu jsme mohli slyšet jejich Appalachian Concerto a spoustu nádherných písní a skladeb z prostředí jejich nového domova v Severní Karolíně. A poslechli jsme si také několik humorných příběhů z jejich kariéry. V narvaném sále by byl slyšet spadnou špendlík a pozorné obecenstvo je vždy odměnilo bouřlivým potleskem.

O přestávce jsem se mohla pozdravit se spoustou starých kamarádů z dob, kdy jsem ještě byla aktivní ve Švýcarské BG asociaci a pár ještě starších, jako banjistu od Country Ramblers Urse von Arx, které znám již od sedmdesátých let. Ten taky včera přiletěl ze svého domova v New Yorku.

Druhý set zahájily skladby z cédéčka Moonshine Sonata. Jens nám povídal o tom, že v hudbě z Appalachian Mountains, ale i celkově v country music je také spousta prvků z indiánské muziky, která se smíchala s přistěhovaleckou muzikou… Na to konto nám zahráli skladbu Spirit of the Woods… Pokračovala dlouhá balada o legendárním Johnu Henrym, který je pro Američany stejný národní hrdina, jako pro Švýcary Vilém Tell. Také jsme se dozvěděli, jak je kdysi v roce 81 v Curychu na ulici oslovil producent a natočil s nimi během dvou dní jejich první desku pro CBS Schweiz. Z té nám zahráli Paradise (autor John Prine).

Další část koncertu věnovali vzpomínkám na Doca Watsona, jejich velkého vzoru a přítele. Příští rok by slavil své stoleté narozeniny. Na Merle Festu, který před třiceti lety založil na památku svého předčasně při nehodě zesnulého syna Merleho, ho budou mít tu čest na těch oslavách zastupovat. Spoustu krásných chvil s ním strávili na verandě jeho domu a vlastně on byl ten hlavní důvod, proč jsou nyní v Americe. Pozval je před pětadvaceti lety hrát na svůj festival, padli si do noty a od té doby tam hrávají každým rokem. A tím odstartovala jejich hvězdná hudební kariéra. Psala jsem o nich mnohokrát, nebudu se tedy opakovat. Každopádně blízko místa festivalu našli svůj druhý domov.

Několikrát se pokoušeli rozloučit, ale obecenstvo si vyžadovalo další a další přídavky. Tak skoro po hodině a půl se konečně dostali dolů z jeviště. V předsálí se pak měli možnost pozdravit s přáteli, fanoušky, podepisovat CD a vše co k tomu patří.

Hoši dodnes vzpomínají na Kopidlno 98 a Prahu 2009 a moc je mrzí, že se letos kvůli covidu nemohli dostat na jubilejní Banjo Jamboree. Doufají ale, že se jim brzo povede do Česka se znovu podívat. Dělali jsme speciálně fotky pro vás, jak Uwe mává českým fanouškům a jako švýcarsko – česká sekce s Jensem, Uwem, Helenkou, vdovou po mém kamarádovi Robertovi Bobovi Lauerovi, který jako první začal vyrábět ve Švýcarsku pětistrunná banja… Co ještě dodat, byla to jako vždy nádhera.

Uwe Kruger

Díky Martinu Meierovi, který je sem pozval a celou šňůru zorganizoval a výbornému zvukaři. Doufala jsem, že si pak hoši mohli pořádně odpočinout a překonat jet lag, aby měli dostatek energie do dalších osmi koncertů. Je to vždy fantastický zážitek vidět je živě.

Foto: Lilly Pavlak