Dnes má svátek Drahomíra Zítra má svátek Čeněk

V roce 2006 jsem se chystala do Nashvillü na březnový bluegrassový seminář. Týdny předem jsem napjatě sledovala, co se bude během mého pobytu na tamní hudební scéně dít. Dozvěděla jsem se, že v neděli 19. března 2006 bude hrát v Ryman auditoriu Kris Kristofferson. Posunula jsem proto odlet o tři dny dopředu.
Moje místní kamarádka Nancy pro mne přijela v sobotu na letiště s tím, že koncert je beznadějně vyprodaný. Utěšovala jsem ji, že jsem se tam akreditovala již před dvěma týdny, ale byla ve mně malá dušička, neboť mi odepsali, že se pokusí sehnat dva lístky, ale další mail jsem již nedostala.

Risk je zisk, tak se jelo. Zaparkovaly jsme v blízkém parkhousu za 10 $. Prý nám peníze vrátí, přijdeme-li do 20 minut zpět. Měly jsme štěstí, naše dva lístky byly odložené na mé jméno u kasy.

Do Ryman auditoria, původního sídla Grand Ole Opry, se vejde jenom necelých 2400 diváků a vyprodáno tam bývá velmi často.Mezi obecenstvem byly zastoupeny snad všechny věkové kategorie a společenské vrstvy. Na podiu bylo černo, jedna židle, stojánek na mikrofon a kytaru, set list a jinak nic. Ze tmy zákulisí se přesně o půl osmé bez jakéhokoliv úvodu vynořila postava s kytarou a držákem na harmoniku kolem krku. Prosté džíny a tmavá košile, snad legendární „cleanest dirty shirt“.

Umělec jeho typu se nepotřebuje předvádět ve fantastických oblecích pošívaných drahokamy.

Sám je nebroušený diamant...Geniální živá legenda.

 

Původní Grand Ole Opry v Nashville

Dva reflektory osvětlily jeviště a ozvala se první píseň. V tom okamžiku hlediště ztichlo, že snad by bylo slyšet spadnout špendlík.

Bouřlivé ovace div nezbořily divadlo. Pár barevných světelných efektů příjemně podbarvovalo dojemnou náladu tohoto jedinečného koncertu. Následoval Darby’s Castle, Me and Bobby McGee, The best of all possible worlds, Take the ribbon from your hair, Casey’s last ride, So many questions, so many answers, The perfect stranger, The pilgrim: Chapter 33, From the top to the bottom.

Když začal recitovat : „It was winter time in Nashville, down on Music Road...“ a zpívat píseň To beat the devil, již jsem nebyla jediná, komu tekly po tvářích slzy.

I Kris si pokradmu utíral oči.

V myšlenkách jsem se vrátila do začátku sedmdesátých let, kdy jsem jeho desky poslouchala jako omámená pořád dokola a jeho Song book mi sloužil jako milovaná učebnice angličtiny.

Fotografii z LP jsem měla na nočním stolku a zbožně na ni koukala.

Pak přišel den, kdy jsem ho mohla poprve vidět v curyšském Kongreshausu... Zklamání na zklamání. U vchodu mi zabavili foťák i magneťák a na jeviště místo fousatého prošedivělého drsňáka vstoupilo andělské blonďaté stvoření ruku v ruce s tehdejší manželkou Ritou Coolidge. Písně byly sice stejně krásné, ale fotografie další den zmizela...

No, nechala jsem se unést nostalgií...

Aby si Kris chvíli mohl odpočinout, pozval na jeviště svého kamaráda Chrise Gantry.

Ten zahrál pár vlastních věcí a přednesl jednu delší báseň o válkách a měnících se časech, obrazně přirovnávaných k cestě kapky vody životem.

Když se Kris vrátil zpátky na jeviště, žertem prohlásil, že kvůli této z cesty vybočující básni se prý z Chrise nikdy nestal písničkář... Ale naštěstí v Ryman je vše dovoleno.

Se rčením: „Pick up the guitar and go break the hearts“ ( vzít si kytaru a jít dál lámat srdce) koncert pokračoval písní For the good times a zase kolem slzy... I na jevišti.

K Nashvillu má Kris zvláštní vztah, prožil tam největší hlubiny i vrcholy svého života.

Zavzpomínal na to, jak se tam kdysi snažil udržet nad vodou příležitostnými pracemi a co ho to stálo úsilí se dostat nahoru. Popřál všem přítomným písničkářům v hledišti, aby se jim to také podařilo. Často sáhl po foukací harmonice, a to se pak omlouval, že není tak dobrý jako Bob Dylan, a že jedna harmonika je rozladěná. Sem tam spolkl konce písní s tím, že už by to mohlo stačit. Skromnost, či nesmělost by člověk od muže, který strávil většinu života na prknech, která znamenají svět nebo v Hollywoodu, opravdu nečekal.

Oči všech byly upnuty na mistra slov, přednášejícího ty nejpůsobivější příběhy, které snad psal sám život. Žádná kapela za zády, jen on, kytara , harmonika a jeho obrovsky talent.

Obě strany se často nechaly unést emocemi a slz teklo ten večer požehnaně. Skoro za každou další písní následovaly „standing ovations“ – potlesk ve stoje.

Je podivuhodne, že v jeho skoro 70 letech (narozeniny bude mít 22.června) si stále pamatuje všechna slova a málokdy vynechá ten správný akord. (Tento článek jsem psala v roce 2006, tak teď v červnu mu již bude 76, pozn. autorky). Docela jsem byla mile překvapena, že i já si po těch letech většinu slov také pamatuju.

Následovaly další hity: Loving her was easy, To the bottom of the glass, Other side of nowhere, Jody and the Kid, Why Me, Lord, Sunday mornin’ comin’ down a spousta jiných.

Předvedl také ještě neznámé písně ze svého nejnovějšího alba “This old road“, které vám mohu vřele doporučit.

Hodiny letěly, diváci každým pórem hltali nejenom písničky. Vládla neopakovatelná atmosfera. Kris prohlásil, že jsme to nejlepší publikum, před kterým vystupoval a ač je to obvyklá fráze, používaná kde kým, tentokrát jsem tomu pomalu věřila. Znova a znova se ptal diváků: “Do you know how great you guys are ?“ a obecenstvo řvalo nadšením.

Nashville ho miluje a on miluje Nashville. Byl to jeden z nejdojemnějších, emocemi přímo nabitý koncert, který jsem kdy absolvovala. Obrovský zážitek vidět na vlastní oči jednoho z nejtalentovanějších amerických písničkářů přímo v kolébce country music. Na to se jen tak nezapomene...

Jediná stinná stránka večera byl přísný zákaz fotografování bleskem. Tudíž na většině mých fotek je vidět postava bez tváře. To tmavé jeviště a já v dáli na balkoně - na to můj foťák holt nestačil.

 

Jedna zmnoha Kristofersonových desek - portrét jak má být


Bülach, 14. dubna 2006, upravené pro Music Open

Foto: Lilly Pavlak

Foto týdne

Jste náš host číslo

9756866

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz