Já budu tenhle týden stanovat ve slovenských Roháčích s kamarády, se kterými jsem tam jezdil ještě když měli málo roků a říkalo se jim „děti Mladé fronty“, protože jejich otcové nebo mámy pracovali buď v nakladatelství MF nebo v deníku MF nebo v nějakých jiných dětských časopisech. Ale už když píši tyhle řádky se těším, že v Račkově dolině bude šance aspoň někdy večer nebo v noci se podívat na kousek olympiády, která mezitím začala v Londýně. Protože marná sláva – olympiáda je svátek. A i ti, kteří sportu neholdují nebo se na něj ani nekoukají, by se kouknout měli, protože mají šanci uvidět věci, které pak zase čtyři roky neuvidí.
Jeruzalém - freska v Chrámu Božího hrobu
Ale vraťme se k tomu, co nám v Izraeli, konkrétně v Jeruzalémě, ještě zanechala minulost, a není toho zrovna málo. Musím se přiznat, že jsem z toho všeho viděného a slyšeného měla v hlavě pěkný guláš a dodnes se potýkám s utříděním vzpomínek a zážitků, kam co vlastně patří. A je pravděpodobné, že ten vzpomínkový mišmaš neutřídím nikdy úplně. Ale něco vím skoro jistě.
Po vyhodnocení Porty 73 bylo rozhodnuto, že tudy cesta nevede a interpretační soutěž byla opět sloučena do jednoho celku a jednoho termínu na jedno místo. Autorská soutěž folku zůstala součástí českokrumlovského Folkového festivalu a trampská autorská soutěž se měla konat již tradičně v září v Hostomicích. Textařská soutěž pro oblast country hudby nebyla znovu vyhlášena. Krajská kola proběhla do konce května 1974 a zúčastnilo se jich 250 skupin. Možná, že vás bude zajímat stručné, ale velice výstižné hodnocení krajských kol ze zápisu zasedání ústředního štábu Porty 5. června 1974:
Sem Tam
Letošní Jamboree Strakonice bylo ve znamení vzpomínání na začátky, či období raného rozkvětu českého bluegrassu. Těšila jsem se také na kapely, které jsem kvůli své emigraci ještě nikdy neměla možnost vidět naživo, ale znala je pouze z nahrávek, propašovaných přes železnou oponu, či z desek.
„Jednou budeme pyšní, že jsme tady u toho začátku byli!“
Veronika Čičková, s kterou jsme moderovali I. ročník nového festiválku Sekwoyfest v proslavených sázavských Ratajích, projevila prorockého ducha hned v začátku sobotního hraní v sále místního Pivovárku. Když totiž dohrálo úvodní manželské duo Verunky a Luboše Stráníkových, narvaný sál bouřil nadšením a Stráníci si chystali přídavek, Veronika řekla: „Jednou budeme pyšní, že jsme tady u toho začátku byli!“
Jablkoň v Lucerně před dvěma lety
Někdy koncem roku 2010 jsem si psal s mým kamarádem Jirkou Brunclíkem, kterej nám do Malostranský besedy kdysi v osmdesátejch přitáhl seskupení skvělejch muzikantů, které si říkalo Jablkoň. Němec, Bellmann, Podobský. Michal, Ingo, Ivan. Hrávali u nás často a samozřejmě i na Vokalíze - hýčkaném dítěti Jany Koubkové a mé kolegyně Marcely Návesníkové, v osmdesátejch jedné z dramaturgů Malostranské besedy.
Jeruzalém
Posledně jsem skončila ve městě Davidově se znakem lva - v Jeruzalémě, údajně nejžidovštějším městem na světě, kde si dneska ještě chvilku pobudeme. Nejprve si skočíme na tržiště, kde ovšem převládá arabský duch – jak mezi prodávajícími, tak mezi nakupujícími (nepočítám-li ovšem turisty). Očekávaný kolorit tvoří spousta zboží vyrobeného nepochybně v Číně či Thajwanu, naprosto stejného jako u nás ve vietnamských krámcích – od ponožek přes podprsenky až po kabely, hračky či kosmetiku.
PRVNÍ JAHODA
Šlapu a slunce pálí. Oči pročesávají meze a stráň kolem. Možná, co kdyby už nějaká…Jsem totiž jahodovej maniak.Za jahodu dám půl života. Vtom jsem ji uviděla. Ostřím ještě zrak – ano, vysoko na prudkém svahu se červená a jakoby se smála. Tady že chceš vylézt ? Lezu. Ruka co nohu mine, pot se mi perlí na čele. V téměř opičí poloze, jednou rukou zavěšená na keři, po ní sahám.Tak, opatrně položit na jazyk a teď přitisknout k patru…Netisknu, letím, padám , řítím se a beru s sebou lavinu kamení. Přistávám na všechny čtyři a zlomyslná usárna mi přirazí hlavu na pěknej placák.