„Jednou budeme pyšní, že jsme tady u toho začátku byli!“

Veronika Čičková, s kterou jsme moderovali I. ročník nového festiválku Sekwoyfest v proslavených sázavských Ratajích, projevila prorockého ducha hned v začátku sobotního hraní v sále místního Pivovárku. Když totiž dohrálo úvodní manželské duo Verunky a Luboše Stráníkových, narvaný sál bouřil nadšením a Stráníci si chystali přídavek, Veronika řekla: „Jednou budeme pyšní, že jsme tady u toho začátku byli!“

A to byl opravdu teprve začátek nádherného večera, který začal v sobotu v šest a když se blížil nedělní rozbřesk, pořád ještě neskončil. Ukázala se prozíravost Oty Kmínka, který – poučen zkušeností, že kolem 20. července nejsou kvůli nestálému počasí skoro žádné venkovní festivaly – zvolil tzv. mokrou variantu, umístil Sekwoyfest pod střechu – a bylo vyhráno. Sobotní večer totiž venku propršel,ale vevnitř bylo nádherně.

Luboš Stráník v legraci řekl, že se nediví, že zahajují, protože na úvod to přece musí někdo pořádně rozparádit. Zahajovali Folkový kvítek ještě za deště na Konopišti, tak proč nezahajovat v Ratajích. Jenže legrace šla při jejich vystoupení do pozadí, protože to skutečně rozparádili tak, že mě skoro nutí napsat to otřepané klišé o nasazené laťce. Radši napíšu, že pozvat si Stráníky hned na začátek je bez debaty záruka úspěchu. Kromě svých písniček vzpomněli na bývalého spoluhráče Vaška Čekala Nedomu, hobousáckým Songem abonenta Jihozápadní dráhy na Jarku Vrbovou, představili písničku, kterou jim jednou u krbu v Horním Jiřetíně napsal Žalman, Verunka vystřihla slavnou Černou Jessii Hany Hegerové…divákům svítily oči, pískalo se, hvízdalo – ale pořád to byl teprve první článek sekwoyfestového řetízku.

Gladly SW

Zcela zaplněný ratajský sál

Kladenská čtyřka Gladly SW ještě neoslavila ani první pětiletku, ale už jsou to slavní borci. Jejich Vítr nad Berounkou vyhrál předloni soutěž Country radia, jejich Patronu z války si okamžitě a bez váhání dal na svou desku Honza Vyčítal. Milan Procházka, jejich hlavní zpěvák a spíkr sice mluvil o kapele velice skromně a jak si považují, že mohou hrát na festivalu na stejném podiu, jako hvězdy, ale oni už k těm hvězdám patří taky. A mně je moc sympatické, že jejich písničky nejsou jen o krásách a barvách přírody, ale i o našich lidských starostech a hlavně – že nezapomínají na ty, kteří toho hodně obětovali v blbých minulých letech. Taková písnička o pilotu Václavovi, kterému nikdo nevěřil, že strávil válku v modré uniformě RAF, natož aby mu poděkoval…

Kladeňáky vystřídala Jitka Vrbová, na kterou dodnes mají proč vzpomínat její žáci a žákyně, které učila v základních školách na různých místech Čech. Doprovodila ji jednočlenná skupina Akáty, tedy Standa Chmelík s kytarou a foukačkou, a byl to takový nářez , třebaže (nebo právě proto) na repertoáru byly trampské evergreeny, že Pivovárek se pod Jitčiným vedením a koutky zvedající energií nejen dal do zpěvu, ale když na závěr svého vystoupení znovu připomněla Evu Olmerovu a zazpívala její slavnou píseň Čekej tiše – sál se bez jakohokoliv pokynu zvedl a standing ovation poděkovalo oběma za zážitek, který k Sázavě přivezli.

A zážitky pokračovaly. Stařenky, což je eufemistický název pro čtyři energické muzikantky z Krisťákem založených Schovanek ( před 40 lety) si nejen oblékly slušivé dlouhé barevné šaty, ale zase vybudily pořádný rachot po každém sólu, ať to byla Eva Plochová na dobro nebo kytaru, Vanda Čehovská na mandolinu nebo autoharfu, Anička Jírů na kytaru nebo Daniela Smyczková na modrý kontrabas. V publiku bylo smíšené publikum mužů, žen i dětí, všech věkových kategorií, ale myslím, že málokdo by si tipnul – kdyby to Daniela neřekla – že jim hrají babičky od 10 vnoučat a že tři z nich už si chodí pro starobní důchod…

Standa Chmelík a Jitka Vrbová

Stařenky

Vojta Kiďák Tomáško má Zlatou Portu,což je největší uznání, které v tomhle žánru asi existuje. Samozřejmě, že přidal Toulavého, kterého s nim zpíval celý sál, ale to byl až poslední přídavek a aby nebyla mýlka, že to je „ ten Kiďák“. Protože chytré a velmi současné texty, které tvořily jeho repertoár v Ratajích, zase poponesly prapor českého písničkářství a jestli v Helsinkách před olympijským stadionem je socha skvělého běžce Paavo Nurmiho, měl by mít jednou tenhle malý velký muž s kytarou takovou nějakou sochu v Lokti, který proslavil jako málokdo.

Nastala přestávka, ačkoliv už byla hluboká noc, ale dělejte pauzu, když jeden vystupující je lepší než druhý a stále je co poslouchat a o čem přemýšlet.

Pražské trio Sekvoj, které stálo u zrodu tohoto festiválku, mohlo aspoň v klidu přestěhovat své nástroje na podium, nazvučit vše se zvukařem Michalem Bechyně, poděkovat lidem za skvělou atmosféru a nabídnout jim frfťana rumu z třílitrové lahve, kterou si vyhráli na Folkové růži v Jindřichově Hradci.

Ačkoliv venku stále pršelo a po Sázavě – díky té parodii na léto – nepřijelo tolik návštěvníků festivalu jako vlakem anebo po čtyřech kolech- platila skutečnost, že v noci z Ratají žádný spoj nejede a sál byl stále plný natěšených, rozjařených a spokojených návštěvníků, kteří si s chutí zazpívali i vyhlášené sekvojové pakárny jako jsou Čtyři myši nebo Kolouškova mast.

Vojta Kiďák Tomáško

Sekvoj

Petr Rímský se svými vokalistkami

Přišlo překvapení, i když pravidelní čtenáři Musicopenu už to věděli: písničkář a kytarový mág Petr Rímský, doprovázen vokalistkami Veronikou Skočdopolovou a Petrou Zajíčkovou pokřtil (polibky obou zpěvaček na úhlednou krabičku, obsahující dvě cédéčka, booklet i knížku) své po mnoha letech nové album Zákon o zachování lásky. Předvedl, že svou Muzikantskou školu, kde dvacet let vedl kurzy, nezaložil zbůhdarma, zazpívali společně ochutnávku z pokřtěné desky a když už byla řeč o praporu českého písničkářství, nikoho nemohlo překvapit, ani že Kiďák a Petr Rímský jsou kamarádi, ani že si publikum s Petrem zazpívalo písničku o brabenci z předválečného repertoáru V+W a Jaroslava Ježka.

A protože co by to bylo za festival bez mezinárodní účasti, finišovali dva slovenští mistři na rezofonické kytary Peter Bonzo Radványi a Luboš Beňa, který ještě kromě kytary šlapal na buben a činelky. To už byla neděle ráno, ale v Pivovárku se to nepoznalo. Akorát na malém prostůrku před podiem už se tančilo a bylo jasné, že Verunčina slova ze začátku večera nebyla žádnou nadsázkou ani zbožným přáním, ale skutečností.

Chyběla už jen tečka – a protože jsme byli na historickém trampském území – I. ročník Sekwoyfestu zavírala trampská kapela z Nového Města na Moravě – Falešná karta. Byl to opravdu festival plný kamarádství, takže nezbývá než se těšit na II. ročník.

Peter Bonzo Radványi a Luboš Beňa

Falešná karta

Organizátor a moderátor Sekwoyfestu Ota Kmínek vás zve na druhý ročník festivalu

Foto: Otýlie Diatková