Jeruzalém

Posledně jsem skončila ve městě Davidově se znakem lva - v Jeruzalémě, údajně nejžidovštějším městem na světě, kde si dneska ještě chvilku pobudeme. Nejprve si skočíme na tržiště, kde ovšem převládá arabský duch – jak mezi prodávajícími, tak mezi nakupujícími (nepočítám-li ovšem turisty). Očekávaný kolorit tvoří spousta zboží vyrobeného nepochybně v Číně či Thajwanu, naprosto stejného jako u nás ve vietnamských krámcích – od ponožek přes podprsenky až po kabely, hračky či kosmetiku.

Víc vás zaujmou pochopitelně místní výrobky a zejména jejich sladkosti, které jsou už na první pohled specifické, i když například chalvu k nám vozí také třeba Bulhaři nebo Turci. Trochu jinak tam vypadají jogurty, které vám na počkání rozmixují s vybraným druhem ovoce. Nebo si můžete koupit jogurt mražený stejně jako úžasně chutnou zmrzlinu. A k mání je rovněž jogurt dehydrovaný, sušený, prodávaný v malých homolkách. Zpátky z něho klasický jogurt už neuděláte, ale zřejmě se používá do vaření. Když ale vidíte tyto bílé tvrdé homolky rozprostřené někde na kousku igelitu na zemi, těsně vedle nohou prodávajícího i chodců, asi vás přejde chuť. Fascinující jsou nepřehledné spousty krásně barevného koření a různé druhy luštěnin, z nichž ne všechny dokážete pojmenovat. Méně přitažlivé jsou pak ale vystriptýzované slepice či flákoty jehněčího i s hlavami nebo s genitáliemi, aby se kupující mohl přesvědčit, co přesně kupuje. I když pravdou je, že ty jsou už většinou za skleněnými vitrínami.

Vstupní brána na Chrámovou horu

Základním rituálem každé koupě je smlouvání, které nám není zas až tak moc vlastní. Někdy se vyplatí být hodně neomalený, protože arabský obchodník, i když se srdceryvným hořekováním, je ochoten jít až třeba na desetinu původně vyřčené ceny. Stane se ovšem, že občas to prostě nevyjde. Ale prodejci jsou opravdu velice flexibilní – i malí kluci už umí kromě svého jazyka a angličtiny i řadu frází nezbytných pro nabídku v češtině, ruštině, polštině, ale i ve francouzštině či čínštině. Podle vzhledu se snaží oslovit vás ve vaší mateřštině. Přiznám se, že když mne oslovili rusky, dělala jsem úplně mrtvého a navíc pěkně uraženého brouka.

Ve frekventovaných uličkách na tržišti, kde je dav neustále v pohybu, je vidět i arabské ženy a dívky v různých úborech. Některé mají jen hlavu zamotanou ve zdobném šátku a k tomu moderní oblečení včetně třeba džínů a botiček na vysokém podpatku, jiné zahalené v burce mají vidět pouze tvář, ale potkáte i takové, jimž z hábitu koukají jen oči. Většinou pečlivě nalíčené oči! A že by byly nějak pokorné a ušlápnuté? Ani náhodou! Razí si cestu davem jako tank, odstrčí vás nesmlouvavě od stánku, který je zajímá, bez skrupulí vás předběhnou a když to jde, do Evropanek si pěkně tvrdě strčí. Naschvál. Ostatně nějakými galantními projevy ohledů netrpí tady ani muži. Až na to, že si rádi zaflirtují – nic to nestojí a povzbudí to jejich mužské ego, které je pro ně moc důležité. A jako všude jinde nechybí ani šikovní kapesní zloději, pro něž jsou tísnící se a neustále se přelévající davy pravým požehnáním.

Na Chrámové hoře

Obdivovala jsem mimo jiné nošení nákladů na hlavě, které už ani tady není zas tak časté. Většinou ženy mají na hlavě pyramidu z textilních výrobků nebo různých balíčků a kráčí sebejistě se vzpřímenou šíjí, takže to působí náramně vznosně a elegantně. S obdobným nákladem jsem zahlédla i pár kluků, ale jen výjimečně. Častějším jevem je spíš nošení nápojů a jídel na tácu zavěšeném na třech řetízcích, i s tím dovedně balancují davem a neukápnou ani slzu.

V Izraeli žije jen 40 procent Židů, ostatní část židovské populace je rozstrkaná doslova po celém světě. V roce 1967 i socialistické Československo umožnilo českým Židům legální vystěhování do Izraele a totéž se opakovalo v 80. letech pro ruské Židy. Jinak sem přicházeli i separatističtí Židé ze Španělska, z Německa, etiopští Židé s tmavou pletí a další. Kromě arabského jazyka a hebrejštiny se zde mluví hodně i rusky. Dokonce i na hranicích jsou nápisy v ruštině.

Dozvíte se, pokud ale rozumíte, leccos o židovské víře (o které se tvrdí, že je velice pevná), o symbolické menoře (svícnu se sedmi nebo devíti rameny), o chanuce (ekvivalentu našich Vánoc), o Rachel, která je považována za matku židovského národa, o tóře, o... - no, to by bylo na samostatnou knihu a ještě si nejsem jistá, jestli bych to nepopletla. Všechno. co se budu snažit reprodukovat, jsem pochytila z polského výkladu a anglických prospektů, tak je možné, že se někde netrefím úplně přesně do názvů, času nebo údajů.

U Zdi nářků

Ovšem o židovské škole jsem se již zmiňovala, ale zaujalo mne, že namísto zvonění ukončujícího hodinu nebo přestávku zaznívá zde řízná hudba z rozhlasu, připomínající spíš pochod. A bez zajímavosti nejsou ani zvláštní znamení na domech, která označují, že je zde zazděná schránka (speciální pouzdro ze dřeva, kovu, skla nebo jiných materiálů) se svitky s citacemi z tóry (základní pasáže víry z knihy Mojžíšovy), které mají zabezpečit jejich obyvatelům štěstí a zdraví. Obdobně jako znak Fatiminy ruky na domech arabských. K židovským symbolům náleží samosebou také Davidova hvězda, tak neblaze zneužitá v dobách druhé světové války.

I Židé se ale dělí na několik skupin – například chasidští, aškenáští apod. Pro ty ortodoxní jsou příznačné dlouhé pejzy podél uší. Obdivovala jsem, že mají většinou tvar pevné ruličky (to si určitě musí natáčet a možná i nějak tužit – vždyť takovou pejzovou loknu měli i ti s naprosto rovnými vlasy). A navíc by jim asi ten volně vlající pramínek hodně překážel. Podle jejich zásad se kluk nechá poprvé ostříhat ve věku tří let – ponechají se mu jen ty pramínky nad ušima jako základ pejzů. A pak už nikdy nesmí použít břitvu – ani na vousy. Ale výklad může být různý - může třeba použít nůžky nebo strojek (o tom se přece nic neříká, ne?), takže ne všichni muži mají divoce rostoucí dlouhé vousy.

Chasida

Trochu jiné je to s kipou neboli jarmulkou, která je výrazem úcty k Všemohoucímu, aby byla mezi silou přicházející z nebes a hlavou, kudy vstupuje do duše. A jarmulku nosí v židovské čtvrti opravdu všichni. Obdivovala jsem, jak jim na hlavě drží. Tam, kde jsou vlasy, to může zajistit nějaká sponka, ale co ti plešatí? Anebo kluci, malí uličníci, kteří se s nudlí u nosu rvali v prachu nedlážděné ulice – jak to, že jim ani při pádech a kotrmelcích jarmulka z hlavy nespadla?

Někteří ze Židů nosí přes jarmulku ještě klobouk. Jeho tvar je odvislý od toho, do které komunity náležejí. Ale musím říct, že je to spíš legrační – klobouky trčí jen tak na špičce temene, jako by jim byly malé. A když k tomu připočtete ty dlouhé černé haveloky s vlajícími šosy, opravdu si připadáte jako o pár století zpátky. Když jsem v tomhle úboru zahlédla puberťáky a mladíky ohlížející se v dusném odpoledni po děvčatech nebo sedících na malých motorkách, bylo mi jich skoro líto. Ale jim to, zdá se, vůbec nepřijde. Kromě toho zaznamenáte u nich barevné šňůrky – zvané tsi tsi (tady si nejsem jistá, jestli jsem správně vystihla psanou podobu slova). Ty pak vedou k malé krabičce upevněné na ruce nebo jinde a obsahující rovněž výpisky z tóry.

Olivetská hora

Vdané Židovky by pak měly mít zahalené vlasy, protože ty prý vzbuzují v mužích vášně) a vdaná židovská žena má vzbuzovat vášně jen ve svém muži. Proto nosí různé kloboučky, šátky, přehozy a dokonce i zvláštní druh nepříliš vzhledných paruk. Kalhoty vůbec nepadají v úvahu a dalším předpisem je délka sukní, která musí být nejméně tříčtvrteční. Halenka pak musí zakrývat nejen ramena, ale i paže. Možná, kdo ví, je to zároveň i rozumná ochrana pře rakovinou kůže ze slunce.

Židovský pracovní týden začíná nedělí, protože té předchází šabat, který se světí už od pátečního večera sváteční večeří a zapálením svící a trvá až do soboty večer. Patří k tomu pochopitelně modlitby, slavnostní oblečení a to, aby se rodina sešla pohromadě. Společně pak navštíví synagogu nebo v sobotu večer Zeď nářků. A protože se nesmí v den šabatu nic dělat, prodávat, ani vařit, tak si jídlo připraví den dopředu, kávu do termosek apod. Anebo ti bohatší jdou do hotelu. Nesmí však ani zmáčknout knoflík ve výtahu, takže v tu dobu hotelový výtah zastavuje v každém patře, nesmí si sám zapálit cigaretu, otočit vypínačem, takže jsou nastavené časové spínače na osvětlení apod. Tomu je podřízen i provoz vlaků, autobusů, trolejbusů, dokonce l letadel. Ovšem se sobotním západem slunce se život vrací do normálních kolejí.

Jeruzalém, západní zeď - prospekt

A jídlu a jeho skladbě se Židé věnují velice přísně a musí odpovídat jejich daným pravidlům. Všechno musí být košer! Na to ve výrobě a prodeji nesmlouvavě dohlížejí inspektoři z rabinátu (nejen v Izraeli). Například zvíře před porážkou nesmí být v žádném případě stresováno. Přísně se oddělují masné a mléčné výrobky, a to i při požívání – v rozmezí čtyř až dvanácti hodin podle stanovených zásad. Dokonce na vaření mléčných pokrmů mají v domácnostech druhou sadu nádobí, která se nesmí s tou první v žádném případě pomíchat.

Nebo, představte si, že na Chrámovou horu nesmíte nosit nejen žádné zbraně včetně nožů, což bych celkem chápala, ale ani žádné maso! A také se tam nesmí muž nějak důvěrně dotýkat ženy. Hodně zajímavá je i teorie o žebrácích. Vy neděláte milost jim, když jim hodíte nějaký peníz, ale oni dělají milost vám, že je můžete obdarovat a udělat tak dobrý skutek. A můžete být vděční těm, kteří se třeba za vás navíc i pomodlí. Bombou byl chlápek sice s jarmulkou, ale v džínové bundě, který na moderním jeruzalémském bulváru stál s mikrofonem v ruce a s puštěným přehrávačem s hudbou. Zřejmě komentoval výši každého daru vhozeného do krabice u jeho nohou a pravděpodobně i vtipně, protože lidé kolem se smáli. Já ne, protože jsem mu nerozuměla ani slovo a navíc v jeho krabici leželo tolik bankovek i mincí, že by mi to stačilo na několik dalších dnů pobytu v Jeruzalémě.

Jeruzalém - Staré město

Jeruzalémská ulice

Společná fotografie s izraelskými vojáky

Pokračování za týden

Foto: Hanka Hosnedlová