PRVNÍ JAHODA

Šlapu a slunce pálí. Oči pročesávají meze a stráň kolem. Možná, co kdyby už nějaká…Jsem totiž jahodovej maniak.Za jahodu dám půl života. Vtom jsem ji uviděla. Ostřím ještě zrak – ano, vysoko na prudkém svahu se červená a jakoby se smála. Tady že chceš vylézt ? Lezu. Ruka co nohu mine, pot se mi perlí na čele. V téměř opičí poloze, jednou rukou zavěšená na keři, po ní sahám.Tak, opatrně položit na jazyk a teď přitisknout k patru…Netisknu, letím, padám , řítím se a beru s sebou lavinu kamení. Přistávám na všechny čtyři a zlomyslná usárna mi přirazí hlavu na pěknej placák.

Snažím se zastavit krev z nosu, zjistit, kde je nahoře a kde dole a hlavně, zda jsem tu jahodu neztratila.Pohled mi padne na kluka, co sedí kousek dál na usce a nedůvěřivě kouká po obloze, a pak na rozrytou stráň. Odkud ? Z jahod. Nahoře už rostou ? Neodpovídám, protože zrovna tisknu jahodu k patru a po celém těle se mi rozlévá blažený pocit. Jak říkám – jahody, to je moje.

ŠMUDLA

( Mladý svět 33/1977)

GALERIE POD ŠIRÁKEM

Několik členů Klubu trampských řezbářů si vyrazilo na podivuhodný víkend do Mekky sochařů – Hořic v Podkrkonoší. Sochařskou školu našli zavřenou, nicméně v rozlehlé zahradě se mohli obdivovat nejen vznešeným plastikám mistrů – absolventů školy – ale i velmi zajímavým rozpracovaným dílkům studentů, kteří je opustili tak, jak byla v okamžiku, kdy ve škole naposledy zazvonilo a vakace zavolaly. Mimořádným zážitkem však byla prohlídka Galerie pod širým nebem, na stráni táhnoucí se k Hořicím. Je zde umístěno několik desítek rozměrných moderních plastik z bílého pískovce, které vytvořili v nedalekém lomu mladí výtvarníci z různých zemí, kteří zde po několik roků trávili studijní dovolené. S údivem a rozkoší budete prohlížet překrásné ladné tvary, vytesané do obrovských balvanů. Budete-li mít cestu – stavte se. Nebudete litovat.

GRIZZLI

STREJDOVÉ

Byli čtyři, zrovna čtyři…nebo jich bylo pět ? Kluci, kteří uměli ocenit přátelství. Byli z Prahy, tuším, že z Jedličkova ústavu. Všichni byli tělesně postižení…Vzpomínám si už jen na Rudu a Péťu, tže se takhle jmenovali. Pro mne, vlastně pro nás, děcka z dolního konce babiččiny vesnice, to byli strejdové. Přijížděli v létě. U Želivky postavili stany. Pravidelně se zastavovali i u nás, jen tak, popovídat si. Přijížděli v létě s prvními borůvkami, jako první ochutnat naši první bublaninu, a pak s pusami od borůvek a plnými smíchu odcházeli na náměstí, zpět k vodě, dol lesa, k táboráku anebo prostě někam. Jedno léto jsme čekali zbytečně. Nikdo nepřišel, aby s pusou od smíchu zamával na pozdrav. Až je potkáte, vyřiďte jim můj dík. Dík za to, že mě naučili vážit si přátelství a znát jeho cenu…

RACHEL

( Mladý svět 34/1977)

DOSTAVNÍK PŘIVEZL PLACKU

Daleko více, než Divoký Západ nás přitahoval a stále přitahuje Daleký Sever. Našimi vzory tedy nejsou honci stád,ale lidé žijící i bádající v nehostinných končinách Arktidy. Naše chajda dostala jméno Dronning Maud a v našem znaku je Ledové moře, polární slunce a lední medvěd. Isbjörn, jak celý znak nazýváme, vyjadřuje naše romantické představy.

V roce 1974 jsme založili Řád Polární hvězdy – habrovou placku s Isbjörnem. Každý rok udělujeme tři řádové placky za úsilí vyvinuté k správnému poměru člověka a přírody a životu v ní. Dosud byly uděleny řádové placky těmto osadám, jednotlivcům či organizacím: 1974 – osady Rujana, Údolí oddechu a hajný Kusbach z chýňavské hájovny. 1975 – Osady Lone Star, Rovinka a Horská služba Jizerské hory. 1976 - osady Batalion, White Star a osadní výbor Dědkův Mlýn při MěstNV Unhošť.Pro rok 1977 jsou vybrány osady Mirodol, Iljana a Táborový oheň Mladého světa.

Je nám ctí, že můžeme řádovou placku č. 12 udělit časopisu Mladý svět za pravidelné otiskování stati Táborový oheň a za její vynikající úroveň.Přejeme mnoho úspěchů do další práce.

DRONNING MAUD

CO NAPSALA ELVÍRA (1)

( Před časem byla Elvíra pravidelnou přispěvatelkou Táborového ohně a její holčičí řádky nacházely nemalou odezvu. Pak však jednoho nedobrého večera přibyla čárka do statistiky dopravních nehod a Elvíra už dál nic poslat nemohla. Nedávno jsme dostali stránky z jejího zápisníku , který si svého času psala.)

Jak to začalo.

Všechno vlastně začalo tím, že si sestra Figu přivedla jednoho večera domů dva kamarády, ke kterým se po cestě přidal třetí. A ten třetí tohle všechno zavinil.

Pamatuju se, že sotva pojedl ( a jedl s velkou chutí, dovedla bych se dodnes na tento výkon dívat celé hodiny) začal zpívat. Zpíval neznámé smutné písně, ale když viděl, že se mu plně nevěnujeme, hrdě utichnul.

Hoši odešli pozdě večer, leč zanedlouho přišel ten zpěvavý kamarád znovu, a pak už chodil dost často, ba přivedl si i druhého kamaráda. Vyprávěli nám moc krásné příhody z trampování, ba dokonce i prozradili, že jedou na jakýsi potlach a ať přijdeme na nádraží. Patrně netušili, že opravdu přijdeme. Dodnes nezapomenu na ten vlak, obloženej trampama, kteří se s námi pobaveně a přehleďácky dali do řeči, zatímco naši dva kamarádi se skrejvali někde uvnitř, jelikož se styděli za to, že s nimi přišly tři paďourský dívky.

Dodnes to popírají a ospravedlňují to tím , že se nemohli dostat ven.

Leč my víme svoje !

( Mladý svět 35/1977)