Vzkazy

  • Letokruhy se znovu posunou

    Kamarádi a kamarádky!

    Vzhledem k vývoji celosvětové problematiky okolo pandemie corona viru se vyskytla i neúprosná nutnost jednoznačného rozhodnutí o konání LETOKRUHŮ, plánovaných původně na rok 2021 a přesunutých na červen 2022.  

    Situace v celém světě se opět rapidně zhoršila, Kanadu nevyjímaje. Proto, ač neradi, jsme museli jednoznačně konstatovat, že pořádání Letokruhů v roce 2022 je nereálné, a jsme nuceni ho posunout o další rok. Paradoxně se tak interval celosvětových trampských setkání posunul na pět let, jako tomu většinou bylo mezi celosvětovými potlachy. Naším záměrem bylo zkrátit tento interval na tři roky, ale jak vidno – člověk míní a život mění.

    Budeme doufat, že se nepříznivá situace během příštího roku změní k lepšímu a my vás budeme moci v roce 2023 přivítat na Bush River.

     

    Držte nám i vám palce!

    Za STOV Fony, Kanada 

     
  • Barborka čeká na ženicha

    Na svatou Barboru se, stejně jako kdysi, soustředí především slečny, které myslí na vdavky. Dodnes si na její svátek, tedy 4. prosince, dávají do vázy čerstvě utrženou třešňovou větvičku a čekají, jestli do Vánoc rozkvete. Pokud ano, mohly by se do roka vdát.

    Tato předpověď nebývá vždy zcela spolehlivá, což je třeba připsat na vrub neodbornému přístupu některých dívek k prognostickému procesu. Má-li být odhad přesný, musí se větvička trhat až po setmění. Autorka výzkumu ji musí umístit na teplé místo a každý den zalévat mírným prsknutím. Na kterou stranu se větvička otočí, z té strany ženich přijde.

     
  • Symbolika svíček na adventním věnci

    První svíčka, kterou zapalujeme první adventní neděli je svíčkou naděje a očekávání. Často se také nazývá svíčkou proroků, kdy Izaiáš předpověděl narození Ježíše Krista.

     

    Druhá svíčka se zapaluje na bronzovou neděli. Bývá dle některých tradic označována jako svíčka betlémská, má být symbolem jesliček a je považována za svíčku lásky.

     

    Třetí svíčka na adventním věnci je jediná v jiné barvě, a to v růžové. Představuje radost a často je pojmenována jako svíčka pastýřská

     

    Čtvrtá svíčka se nazývá jako svíčka andělská a je představitelkou pokoje a míru.

     

    Pátá svíčka (u věnců s pěti svícemi) se zapaluje na Štědrý den, kdy slunce zapadne a je v bílé barvě. Symbolizuje samotného Krista.

     
  • Adventní věnec zdraví hosty

    Advent správně začíná čtvrtou neděli před Vánocemi, každý rok je tak datum jiné.

     

    Je to období plné očekávání a těšení. Věřící se těší na příchod Spasitele a ostatní na nejpříjemnější svátky v roce.

     

    Katolická církev, z jejíhož repertoáru advent pochází, mu dala základní motto i barvu. Původní barvou adventu je fialová, podle barvy kněžského roucha. Fialová však bývala v minulosti velkou vzácností, a tak ji v domácím prostředí nahradila všudypřítomná, lehce dostupná červená.

     

    Pro adventní týdny křesťané doporučují pmírný půst, protože střídmost v jídle bystří rozjímání. Také touto tradicí se ateisté mohou inspirovat: k duhu půjde zejména těm, jimž Vánoce přinášejí mnoho neodolatelných gurmánských pokušení.

     
Dnes má svátek Květoslava Zítra má svátek Vratislav

Jeruzalém - freska v Chrámu Božího hrobu

Ale vraťme se k tomu, co nám v Izraeli, konkrétně v Jeruzalémě, ještě zanechala minulost, a není toho zrovna málo. Musím se přiznat, že jsem z toho všeho viděného a slyšeného měla v hlavě pěkný guláš a dodnes se potýkám s utříděním vzpomínek a zážitků, kam co vlastně patří. A je pravděpodobné, že ten vzpomínkový mišmaš neutřídím nikdy úplně. Ale něco vím skoro jistě.

Faktem je, že Jeruzalém a zejména Chrám Božího hrobu je pro věřící považován za nejdůležitější křesťanskou památku. Ale je zde ještě tolik jiných staveb a míst, která jsou spojena s biblí, náboženstvím a historií, že laikovi z toho skutečně jde hlava kolem. Jedna z nejkrásnějších památek je například chrám se zlacenými kopulkami, zasvěcený Panně Marii, ale zaujmou i všechny ty brány v hradbách z doby turecké nadvlády v 16.století nebo teprve před pár lety archeology objevený tunel starý dvě tisícovky let, který vedl od Chrámové hory snad až k řece Kidrón, vlévající se do Mrtvého moře. Prý se jím dá už dnes projít (alespoň kus) - ovšem s baterkou! Nebo z modernější doby Rotschieldův dům, kde je dneska židovská škola. Nesmím ale zapomínat ani na muslimské kostelíky a minarety, které dotvářejí typický vzhled města. A ještě doplním, že archeologické průzkumy ve městě stále ještě pokračují.

Jeruzalém - Chrám Božího hrobu

Vzrušená diskuse se rozvinula u citadely, u místa, kde se údajně konala poslední Kristova večeře. O ní se vedou učené a vášnivé spory, zda byla ve středu nebo ve čtvrtek. Ale co víc - stále častěji se vyskytují téměř rouhačské dohady okolo Kristova učedníka Jana, který mu sedí po pravici. Tvrdí se totiž podle řady detailů a symbolů, že to byla Máří Magdaléna, s níž byl Ježíš prý ženatý a měl s ní nejméně tři děti a z níž teprve později církev, které se tohle manželství moc do krámu nehodilo, neprávem udělala ženu volných mravů. Zajímavá je také Davidova synagoga anebo slavné nalezené kumánské svitky v moderním jeruzalémském muzeu, kde je svatyně knihy a kde mají otevřeno do devíti večer. To bylo také zároveň jediné místo, kde zafungovalo kouzlo mé novinářské legitimace a nemusela jsem platit vstup.

Ještě se zastavím v zahradě Getsemanské s olivovníky, které prý pamatují Ježíše Krista. Z jejich oliv se dodnes lisuje olej, který je posílán přímo do Vatikánu. Trochu mne to zklamalo – jak samotná, nijak výjimečná zahrada, tak staré stromy s pololežícími kmeny obehnané plotem. Opomenout v téhle souvislosti ovšem nelze ani chrám se zajímavým názvem – Chrám agonie, opět v porovnání s ostatními nijak zvláštní kostel Mariina hrobu. A neminu ani kostel svaté Anny, který je prý nejlépe zachovaným kostelem křižáckým z dob křižáckých výprav, či vodní zadržovací nádrže Bethesda, kde podle bible Ježíš také léčil. Historie je tu opravdu hodně spletitá a vůbec ne přímočará a občas se v těch propletencích spolehlivě ztrácím. A asi nejen já.

Getsemanská zahrada

Závidím polským spolucestujícím při Renatině komentáři, z něhož se dozvídají spoustu zajímavostí a informací, z nichž mi některé unikají, protože nerozumím přesně významu slov, ačkoliv polština je češtině hodně podobná. Ale v takovém zasvěceném povídání to prostě nestačí. Nicméně zjišťuji, že třeba aškenáz, aškenázy je výraz pro německého Žida, že židovští chlapci musí být nejpozději do osmého dne po narození obřezáni, čemuž je sice jako smlouvě s Bohem přikládán náboženský význam, ale úplně prvotní záměr byl zřejmě otázkou hygienické prevence. Nevěděla jsem, že křesťanství, židovská a muslimská víra mají jeden společný základ, jedno společné výchozí náboženství. Překvapilo mne, jestli jsem ovšem dobře pochopila, že Golgota nebyl název hory, ale místa na jejím vrcholu, kde se tenkrát popravovalo. Třeba ukřižováním.

Dozvídám se mimo jiné, že v Jeruzalémě a v Haifě jsou největší arménské komunity, kam se Arménové uchylovali před bezohlednou genocidou probíhající v jejich předchozích domovech. Prý bylo tehdy v Arménii vybito kolem půl druhého milionů Arménů a zdejší komunity se obětavě staraly o sirotky sem přemístěné. Mají zde samostatné správní čtvrti s kostely, školami, obchody, zaznamenala jsem i hospice, což zase není až tak běžný jev. A co je zajímavé, v místních chrámech se místo klasického zvonění svolávajícího ke mši buší na dřevěné desky, což zase souvisí s někdejším zákazem používání zvonů v jejich svatyních.

Jo a víte, kdo to byli mameluci? (Zdejší výslovnost je spíš mamlúci.) Já tohle slovo znala z češtiny jako jemnou nadávku pro trochu popletené troubelíny. Ale původně to byli mladí otroci propuštění z otroctví v době turecké nadvlády, kteří byli tvrdě vojensky vycvičeni a byli využíváni jako profesionální válečníci, chalifova osobní garda apod.

Přeskočím teď moderní jeruzalémské čtvrti, obchody, správní budovy, ale na minutku se zastavím u místní hromadné dopravy. Byli jsme varováni před zelenými městskými autobusy, které snad opravdu řídí zdejší kamikadze. Ale lidi jsou na tu drsnou jízdu zvyklí, takže i chodci berou v potaz zdivočelé zelené potvory v ulicích a hbitě uskakují před jejich koly. Jezdí tady i moderní tramvaje, na něž si musíte lístky koupit v automatech na stanicích. Ze čtyř zkušeností jen jednou jsme trefili na automat, kde jsme zakoupili lístky bez problémů. Někde odmítal brát kartu, jinde bankovky, ačkoliv obojí inzeroval jako jednu z možností placení, jinde nám plival zpátky regulérní mince. Ale vždycky se, aniž jsme kohokoliv oslovovali, našel někdo ochotný, kdo nám nějak vypomohl. Od malého kluka přes ženu s kočárkem či starého pána s hůlkou až po mladičkého studenta.

Betlém

A teď se ještě na skok podíváme do legendárního Betléma. Leží na okraji Judské pouště na západním břehu Jordánu (mimochodem Jordán je dneska ubohý potůček, tedy další zklamání, ale podle šíře dřívějšího koryta to musela být v minulosti slušně velká řeka) a žije zde asi třicet nebo čtyřicet tisíc obyvatel. Podle průvodce je tu nejstarší křesťanská komunita na světě. Betlém je sice vzdálen ani ne deset kilometrů od Jeruzaléma, územně patří Izraeli, ale je pod plnou autonomií a tudíž správou Palestiny. Takže hned na obvodu nás zastavily dráty, závory a samozřejmě klasická kontrola. Betlém prý znamená hebrejsky Dům chleba a arabsky Dům masa – tak si tedy vyberte!

Nijak vzhledné městečko má v ulicích plno rozestavěných domů, ale nás zajímají spíš její historické památky. Kromě toho, že se zde měl narodit David, pozdější král izraelský, a zemřela zde Jákobova žena, biblická Ráchel, je to především Chrám narození Páně. Tady údajně přišel na svět Ježíš, než s ním Marie pak pláchla do Egypta před králem Herodem. Ovšem mládí prožil Ježíš už v dalším hojně navštěvovaném městečku – v Nazaretu. Ale zpět ke chrámu. Je to jeden z nejstarších a plně funkčních křesťanských kostelů na světě, kde se stále konají bohoslužby a navíc kromě střechy a snad podlahy je to dosud původní stavba. Nechala ho vybudovat matka císaře Konstantina nad místem, kde se měl malý Ježíšek narodit. Díky ní vznikl ale i Chrám nad Svatým hrobem a taky další chrám na Olivetské hoře.

Betlém

Betlém - Herodium

Většina města je vystavěna nad soustavou vápencových jeskyň a v jedné takové jeskyňce spatřil světlo světa i náš Spasitel. A právě nad touhle jeskyňkou (asi tak něco přes deset krát tři metry) je postaven zmiňovaný chrám. V době naší návštěvy zde právě probíhala pohřební bohoslužba, ale fronta turistů ševelící různými jazyky, se ukázněně vinula bokem před okrouhlými schůdky u vstupu do jeskyně. Měli jsme prý štěstí, že jsme si odstáli jen třičtvrtě hodiny, jinak se čekání na vstup může protáhnout i na několik hodin.

Vstupujete nízkými Dveřmi pokory, kde se musíte kapku sehnout, ti víc narostlí se musí pochopitelně ohnout více, ona taková pumelice do čela o kamennýportál není zrovna záviděníhodná. Podle slov průvodce byl vstup vytesán tak nízký proto, aby tam nevjížděli muslimové na koních, čímž by svatostánek znesvětili. V jeskyňce je téměř nedýchatelno, mladičké Francouzce přede mnou se udělalo špatně a málem mi omdlela do náruče. Dohlížející pravoslavný kněz ji ihned vyvádí ven a já se dostávám konečně k tomu, proč jsme sem přijeli. Na úzké ploše tu stojí dva oltáříky. Pod jedním z nich je mramorová deska se čtrnácticípou stříbrnou hvězdou, označující místo Ježíšova narození. A třebaže jsem se nedostala k focení, z pohlednice zaznamenávám nápis o tom hovořící: Hic de virgine Maria Jesus Christus natus est. Protější oltářík je pak místem Ježíškových jesliček.

Betlém - Chrám Pastýřova Lánu

Betlém - Chrám Zrození

Ale i já jsem ráda, když se konečně vymotávám ven a míjím pobledlou francouzskou turistku, která se znovu zařadila do fronty – přece si nenechá ujít takový jedinečný zážitek!

Moji pozornost přilákal ještě chrám Kateřiny Alexandrijské s několika kaplemi, z nichž nejznámější je asi Kaple neviňátek, a také jako protiklad - Omarova mešita. A na závěr pobytu opět razantní kontrola na hranicích města – do autobusu před námi nastupují dva ozbrojenci se samopaly, k nám se jim asi moc nechtělo, anebo jsme vypadali tak důvěryhodní, že se kontrola omezila jen na prohlídku pasů a nakouknutí do minibusku.

Jestli z toho všeho máte mozkové závity celé kudrnaté, tak vězte, že na tom nejsem lépe a že spousta viděných a zažitých věcí z těchto míst spadlo bez užitku do šuplíku zapomenutí. Ale třeba někdy...

Betlém - Čtrnácticípá hvězda v Chrámu Narození Ježíše

Betlém - Vstup do jeskyně Narození Krista

Nazaret - Chrám Zvěstování

Nazaret

Pokračování příště


Foto týdne

Železná neděle zahájila

28. listopadu letošní advent

 

Jste náš host číslo

7644711

Melanž

  • Tři recepty na perníčky, které jsou hned měkké

    Měkké medové perníčky I

     

    Suroviny na těsto

    400 g hladké mouky,

    2 vejce,

    1 lžička jedlé sody,

    2 lžičky perníkového koření,

    140 g moučkového cukru,

    100 g Hery,

    2 lžíce medu

     

    Postup přípravy receptu

    Cukr utřeme se 2 vejci a změklým tukem na pečení, poté přidáme med a koření. Do této kašičky vmícháme mouku se sodou. Medu nedáváme víc, perníčky by byly tvrdé!

    Vypracujeme těsto a necháme 30 minut odpočinout v lednici.

    Těsto rozválíme na silnější plát a vykrajujeme libovolné tvary, které klademe na plech vyložený pečicím papírem.

    Medové perníčky pečeme ve vyhřáté troubě na 180 °C asi 8 minut.

    Měkké medové perníčky užijeme při každé příležitosti. Můžeme je péct o Vánocích, Velikonocích nebo takhle krásně zdobené třeba na Valentýna.

     

    Měkké medové perníčky II

     

    Suroviny na těsto:

    200 g máslo (může být i olej, nebo jiný tuk)

    900 g hladká mouka (dát napřed 800 g a postupně přidávat)

    4 ks vejce

    300 g moučkový cukr 250 g med teplý

    1 lžička jedlá soda

    1 balení koření do perníku

     

     Poleva:

     Rozmixujeme přesátý moučkový cukr s bílkem a přidávám šťávu s citronu. Hustota se musí vyzkoušet. Poleva by neměla ze lžičky stékat, jen mírně jakoby padat.

     

    Postup přípravy receptu

    Důkladně zpracujeme všechny ingredience a necháme odležet v chladu do příštího dne. Pokud nevydržíte, stačí nechat i 1hod.

    Potom si na vále rozválíme placku silnou asi 2-3mm a vykrájíme tvary, které klademe na pomoučený plech, nebo na plech s pečícím papírem.

    Pečeme při 200C/7-10min, potíráme rozšlehaným vejcem.

     

    Měkké medové perníčky III


    Suroviny na těsto

    50 g másla

    650 g hladké mouky

    6-7  lžic mléka 

    250 g moučkového cukru

    4 ks žloutků

    150 g medu

    2 lžičky perníkové koření

    2 lžičky jedlé sody

    1 žloutek na potření těsta

     

    Poleva

    170 g moučkového cukru

    1 bílek

    pár kapek citrónové šťávy

     

    Postup přípravy receptu

    Do mísy dáme mouku, cukr, sodu, a perníkové koření. Vše promícháme, přidáme máslo, žloutky, med a mléko a vypracujeme těsto. Nemusíme ho dávat do chladna rozležet, můžeme ho hned vyválet na asi 0,5 cm tlustý plát a vykrajovat nejrůznější tvary. Pečeme na 170 °C asi 10 minut.

    Upečené perníčky hned potřeme žloutkem. Zdobíme bílkovou polevou.

    Perníčky se dají konzumovat hned po upečení, aniž by se musely nechat 14 dní rozležet.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz