Sem Tam

Letošní Jamboree Strakonice bylo ve znamení vzpomínání na začátky, či období raného rozkvětu českého bluegrassu. Těšila jsem se také na kapely, které jsem kvůli své emigraci ještě nikdy neměla možnost vidět naživo, ale znala je pouze z nahrávek, propašovaných přes železnou oponu, či z desek.

Festival zahájila jedna z nich - skupina Riding Hoppers, písní Old Joe Clark. Kapela je složena z torz legendárních severočeských kapel Bluegrass Hoppers – (založené v roce 1967 a později přejmenovaných na Fešáky, ) zastoupených nestorem české bluegrassové kytary a kapelníkem Karlem Poláčkem a Riders ( od roku 1972) – s banjistou Tomášem Šperkem a houslistou Jirkou Jandáskem. Na basu hrál Jirka Černý, foukačku a bubínky obsluhoval Láďa Polesný. Zahráli také několik písniček Kapitána Kida. Poslední byla trampská Je sobota, v kapse mám prachy....

Riding Hoppers

Další legenda Sem Tam byla pro změnu z jižních Čech. Vznikla před jedenatřiceti lety a prošla jí spousta skvělých muzikantů. Např. Jarda Matějů, Tonda Hlaváč, Jirka Smrž a dvě zpěvačky – záhadně zmizelá Pavlína Braunová a Pavlína Jíšová. Kapelníkovi a houslistovi Lubošovi Markovi se ji podařilo- jistě nejen k mé radosti - znovuvzkřísit v sestavě Vojta Zícha - banjo, Luboš Maškara - kytara, Prokop Saidl –basa, Pepa Pospíšil – mandolina, a to nejlepší nakonec - zpěvačky Lenka Jakschová - Huszárová, a Míša Krmíčková – Hálková. Kapela se mi líbí již od roku 1990, kdy jsem ji poprvé viděla ve Švýcarsku. Zazpívali jak staré hity, tak nové písničky a moc se těším, že je zase někdy brzy někde uvidím. Také se již nemůžu dočkat jejich nového cédéčka.

Banjo Band Ivana Mladka snad ani představovat nemusím. Sklidili zasloužený potlesk a pochopitelně museli i přidat svůj velký hit – Jožin z bažin...

Blanket vznikl v roce 1982, a tak letos slaví své třicáté narozeniny. Zahájil písní Otevři dveře dokořán a spousta dalších nádherných následovala. Hrají ve staré sestavě: Petr Kus - mandolina, Milan Menda - kytara, Antonius Timiopulos - basa a na banjo si s nimi zahrál Michal Novák z Kvintetu. Ten ale byl asi před těmi třiceti lety ještě v plenkách...

Taxmeni zahájili dodnes aktuální písní George Fallady (který se ve své době podílel asi na 90% jejich textů), Neberte nám naši víru... z roku 1964. Měli obrovský úspěch. Kapela vznikla již v roce 1970 a časem musela změnit svůj název na Krajánky. Také jsem již někdy v sedmdesátých letech dostala jejich desku Z pastvin velkoměsta.V roce 1979 na pár let zmizeli ze scény, aby se tam v druhé polovině osmdesátých let opět jako Taxmeni vrátili. Svůj hudební styl nazvali „Military country“. Kapelu tvoří Jarda Čvančara banjo, Vráťa Vyskočil s nádherným bassbarytonem, Luděk Kodrle, Jindra Vrbenský, Karel Mrkvička a Milan Krištof. V paměti mi zůstala písnička Srdce v ruce mám...

Nasledovali výborní Copáci z Plzně a na dobrou noc nám jako poslední zahráli Poutníci.

Hradní nádvoří

Sobota začala na hradním nádvoří Bluegrass session No. 12. o půl jedenácté dopoledne.Tam jsme měli možnost vidět rodinnou kapelu Luňáčkové, výborný Goodwill, který letos v Holandsku získal hrdý titul Evropská BG kapela roku, Grass Road - jako jedna z mála kapel hned se dvěma muzikantkami, banjistkou a baskytaristkou. Jejich kapelník a kytarista je Petr Třebický jun. Flash Back mne upoutal nádhernými texty, Honza Bican a Sešlí přátelé je sestava, ve které se prý již vystřídalo aspoň 35 muzikantů ze dvaceti různých kapel. Moc sešle zrovna nevypadali, tak se asi fakt jenom sešli... Předvedli také trochu Old time music.

Twisted Timber je sestava kolem mandolinistky Zuzky Liškove, která se obří mírou podílí na kapelní tvorbě. Jejich kytarista Matt je rodilý Američan. Byli správně oblečeni do parného léta. Hoši celí v bílém a mezi nimi jako růže Zuzana v rudých šatech.

Následovala Blue Gate s frontmankou Ilonou Leichtovou, program na nádvoří, kterým nás provázel Zdenek Schwager, uzavírala jedna z nejlepších evropských kapel Red Wine z Itálie.

Hlavní program začínal opět v letním kině ve čtyři odpoledne.Dvojice konferenciérů Míša Leicht a Rosťa Čapek nám jako obvykle vtipně krátila dlouhou chvíli o přestávkách, kdy se skupiny zvučily.

Jako první jsme měli možnost vidět nádherně zpívající Kvintet z Písku. Tuto sestavu kolem bratří Nováků sleduji již od jejich úplných začátků před devatenácti lety a líbí se mi čím dál tím víc. Moc příjemná muzika.

První legendou podvečera byla kapela Zvonky, s bratry Kryštůvkovými, Jardou Chmelem a Richardem Hamouzem. Zavzpomínali si na staré zlaté časy, když jim bylo osmnáct a hrávali v sedmdesátých letech v Malostranské Besedě. Míša Leicht prohlásil, že je poprvé viděl, když mu bylo asi čtrnáct a že právě oni tehdy ovlivnili jeho další hudební vývoj.

Moc jsem se těšila, že konečně opět uvidím legendární šumperskou newgrassovou kapelu

BG Nova, dvojnásobné vítěze Porty z osmdesátých let. Skupina se po dvaceti letech znovu dala dohromady před čtyřmi lety v původním složení, bohužel bez banjisty Milana Žourka, který i s rodinou tragicky zahynul na cestě z dovolené pod koly ruského vojenského náklaďáku těsně před Sametovou revolucí v roce 1989. Po jeho odchodu se rozpadli a na počest jeho památky vznikl festival Šumperské pomněnky. Také jeho Pomněnky a spoustu jiných písniček zahráli.

Paul & Milly O'Brien + Erik Banic, Martino Coppo a Ondra Kozák

Rough and Rocky Road je pro změnu úplně nová a výborná československá kapela. Tu vám představím, protože o nich určite ještě hodně uslyšíte. Na dobro hraje Henrich Novák, na kytaru nádherně zpívající Martin Vitásek, který se také ve velké míře podílí na jejich tvorbě, na banjo hraje Zdeněk Roh, Vlado Križan na druhé kytaře a Erik Banič na base. Poprvé jsem je videla v Praze na koncertě Mistři akustické kytary.

Také následujícího kanadského písničkáře Paula O‘ Briena jsem viděla na zmíněném pražském koncertě i s jeho dcerou Milly. Tam se seznámili s mandolinistou od Red Wine Martinem Coppo, kterého si přizvali do dnešní kapely. Zahájili písní Darella Scotta napsanou pro jeho dceru, která odjela studovat na univerzitu, a Paul ji věnoval své přítomné dceři, která taky studuje na univerzitě. Také nám ji spolu zazpívali. Husí kůže mi naskočila u písně Falling slowly (I don’t know you…) – od Markéty Irglové a Glena Hansarda. Postupně se ke kapele přidali kytarista Ondra Kozák a basista Erik Banič. Jako ve čtvrtek se nakonec rozezněl celý areál nádhernou písní Leonarda Cohena Hallelujah… Spousta lidí měla slzy v očích….

I další kapela byla pro mne premiéra. Ilona Leichtová si prý splnila svůj sen a představila svou Crosscountry. Jejich cédéčko má prý vyjít v červenci. Už se na ně těším! Zahráli spoustu krásných písní, v paměti mi utkvěla Obejmi mne, líbej mne, či Stráž tvých snů. Nádherné bylo manželské duo s Míšou, kde se zpívalo … tak nalejvej, ať vím, kam až může víno dozrát…Napsal to prý Jirka Mašek. Toho jsem s nimi poprvé viděla na jevišti jako kytaristu. Znám ho léta jako zvukaře Druhé trávy. Také Zuzka Mašková s ním hraje na klavesy.

Italskou kapelu Red Wine jsme viděli již odpoledne. Patří k evropským bluegrassovým legendám, vznikla již v roce 1978 a skoro tak dlouho ji znám i já. Výborní jako vždy.

Na Jamboree ve Strakonicích si už jednou zahráli, asi před patnácti lety, ještě z toho mám fotky. Neopomněli zahrát také pár italských písní, které , jako vždy, měly největší úspěch.

Roberta Křesťana a Druhou trávu také snad představovat nemusím. Kdo by je neznal…

Ilon Leichtová & Crosscountry

Perfektní jako vždycky.

K nejnovějším kapelám patří československá East –West. I oni hráli na zmiňovaném pražském koncertě, ještě s hostujícím Stankem Palúchem na housle. Strakonice je zažily ve standardní sestavě. Hlavní zpěvák a kytarista této sestavy Miško Vavro zahájil jejich vystoupení písní Petera Rowana Hobo Song. Další členové jsou banjista Filip Baťo, Ondra Kozák mandolina či housle a Erik Banič basa. Také se rychle zařadili k mým oblíbencům…

Závěr festivalu patřil jiz tradičně Modrotisku. Bylo již dlouho po půlnoci a zdálo se mi, že časem nějak ubývá jejich tančících fanynek… Ale po chvíli se prostor před jevištěm zaplnil křepčícími postavami, a do reje jsem byla vtáhnuta skoro násilím i já. Ještě teď sotva dechu popadám. Ale tradice nebyla přerušena…

Nádherný festival pomalu a důstojně dozníval na sejšnech v Bílé růži, či Country klubu na náměstí. Rázem čtvrté jsem na ubytovně padla za vlast.

Díky patří dramaturgovi Petrovi Kuklíkovi, ředitelce Evě Dresslerové a Městskému kulturnímu středisku ve Strakonicích. Bohužel přesto, že letos bylo nádherné počasí a festival se po letech obešel bez bouří a deště, přijelo poměrně málo diváků. Podepsala se na tom, jako i na jiných akcích po celé Evropě, nynější mizerná ekonomická situace. Můžeme jen doufat, že bude zase líp a festival se bude konat i nadále.

Paul & Milly O'Brian z Kanady

Foto: Lilly Pavlak