Legendární skalní město Petra, o němž se zmiňuje už biblický Starý zákon (ale dává mu jméno Selá, což znamená kámen nebo skálu), patřilo vždycky k oněm světovým divům, které jsem si přála vidět na vlastní oči. Celá dlouhá léta se mi to zdálo neuskutečnitelné, a teď se mi ten dávný sen, který ještě v průběhu času nabobtnával díky různým filmovým dokumentům i spekulacím v tisku, měl splnit.
Bizoni
Bizoní výroční tlachání
Ačkoliv táborská osada Černý bizon již před pár roky přendala své pravidelné výroční potlachové ohně z hlubšího podzimního termínu na srpen, dešťová víla je věrně následuje i po této změně. Zatímco loni se nebeské pumpy skutečně snažily a neskutečné antré šmolkově modrého nebe přišlo až těsně před zapálením ohně, letos, na 47.potlachovém ohni, se drobné přeháňky přetahovaly nejdříve s útěšným sluníčkem a pak s nesmělými hvězdami, aby potom s úderem půlnoci spustily silnější mokrý kalibr.
Sedím v kavárně Slavia, je deštivý den, poslední v srpnu. Odsedl jsem si od výhledu na Národní divadlo a k oknu, kde na mne táhlo, si přisedly dvě mladé Američanky. Jedna tlustá velká a druhá drobná. Drobná mluví tiše, tlustá pronikavým hlasem. Snažím se soustředit na kavárenský hluk a nerozumět o čem si holky povídají. Vedle mne přes uličku jemně hraje pianista. Znám ho snad desetiletí, je to matematik, studoval matfyz a má teorii, že lidé se mají scházet jen v kavárnách, protože to má úroveň a kulturní odstup. Když se scházejí doma, tak to vede k nevěře, rozvodům a ničení společnosti. Pianista ve Slávii to jinak vidět nemůže a snad ani nesmí.
Pistolníci
Tenhle článek vznikl tak trochu na obranu malých regionálních festiválků, které mnohdy kvalitou programu a vystupujících, ale hlavně atmosférou, předčí nejednu široce propagovanou maxiakci. Řeč bude o folk a country festiválku s názvem Indiánské léto v malém jihočeském městečku Velešín. Pořádá ho již potřetí Luboš Hrdlička, jehož si hudbymilovná veřejnost jistě pamatuje z jeho dlouholetého působení na téhle scéně, ale především z rodinného dua L+M, které je už dávnou minulostí. A možná také díky řadě písniček z jeho dílny, které se velice dobře ujaly. Některé z nich mají už roky v repertoáru také populární českobudějovičtí Nezmaři.
Loni jsme po skončení 8. ročníku Notování uveřejnili poprvé Belmondova moudra, což jsou věty, se kterými se jeden ze dvou tradičních moderátorů z tandemu Bublina - Belmondo vždycky loučil s diváky soutěžních koncertů, aby měli cestou domů (a kdykoliv potom) o čem přemýšlet. Notování uzavřelo 9. ročník a my vám nechceme zůstat dlužni moudrosti, které zazněly, abyste věděli, o co ( mimo jiné ) budete chytřejší, až začnete chodit na koncerty kapel, bojujících v ročníku desátém…
Ve dvou se to lépe zahne.
Jaroslav Hutka v Indii
Přiznávám se, že teď čtete editorial od naprostého pitomce. Jak jinak by se totiž mohlo stát, že budu vyklízet lodžii před zateplováním bytu bosky, takže když mi spadne jedna skříňka na nohu a trefí rovnou palec, bude z toho prasklina palcové kůstky, nechodící sádra a tedy poloviční invalida s berlemi… Ale co, k počítači doskáču, v televizi ukazují paralympiádu a je lepší mít naprasklý palec než nemít nohu nebo mít potíže s hlavou.
Co napsala Elvíra ( 2)
Jak jsme založily osadu.
Seděly jsme se sestrama v kavárně, kam jsme chodily proto, abysme si mohly říkat jak moc se nudíme a vůbec jakej je život otrava a kuly jsme plány do budoucna.A do té kavárny přišel toho večera trapér Hans, přisednul a začal: „ Jé, holky, založit osadu není jen tak, to chce udělat nějaký čin, někam dojít nebo tak.“
Posledně jste se se mnou stačili ještě vykoupat v Mrtvém i v Rudém moři (na přelidněné a přeautované plážičce těsně u silnice) a teď už míříme k Eilatu a k hranicím s Jordánskem. Musím se přiznat, že jsem měla pocit vstupu do válečné zóny. Bohatě instalované ostnaté dráty a nejen v jedné lince, vysoké budky se samopalníky, několikeré závory, jištění...