Reportáž mezinárodní bluegrassové činitelky Lilly Pavlak ze Švýcarska.

Po roce covidového šílenství jsem se konečně natěšená na živou muziku opět dostala do Česka. Podařilo se mi navštívit několik festivalů. Nejvíc jsem se těšila na Banjo Jamboree, nejstarší bluegrassový festival v Evropě, letos již 49. ročník. Po loňském chladném, propršeném a blátivém festivalu se počasí letos vyznamenalo. Vedro, modro, trochu jsme se sice pekli, neboť stínu tam bylo minimálně, ale vždy byla možnost se zchladit a zaplavat si na koupališti. Festival nám předvedl to nejlepší, co nám tento u nás tak populární hudební styl může nabídnout. Zúčastnilo se ho dvaadvacet výborných kapel. Připadala jsem si chvílemi jako Alenka v říši divů. Rok jsem žila jako trosečník na ostrově, nikoho neviděla, s nikým nemluvila a najednou kamarádi na každém kroku.

Páteční program zahájila tradičně píseň Will the Circle Be Unbroken. Letos nám ji předvedla první účinkující kapela Frýda and Company za vydatné pomoci Petra Brandejse, Petra Žižky a dalších. Tahle zajímavá plzeňská kapela kolem zpívající dobristky Albíny Pethsové, se pohybuje na pomezí bluegrassu, folku a americké country. Hrají skoro akusticky ve složení dobro, kytara, housle, banjo a basová kytara a dávají tušit vliv kapel jako Nickel Creek, Dixie Chick atd. Zajímavá muzika, letos jsem je zažila ještě víckrát.

Jak se redaktor stal 21. srpna 1968 kolportérem a pomáhal podpalovat tank.

Často jsem chodil spát v pět hodin ráno. Dvacátého srpna 1968 jsem šel do postele dřív a v době mezi psem a vlkem mě vzbudila moje stará milá bytná: „Pane redaktore, obsadili nás Rusáci!“ Inu v pětasedmdesáti letech mívá člověk všelijaké sny. Vyšel jsem před dům a Praha se probouzela do světla a podivně, leč intenzivně hlučela.

Trampská kapela Verumka z Kadaně (Verumka znamenala zkratku – Velký rum a malý kafe)  měla v sedmdesátých letech minulého století svoje  fanoušky, co s ní jezdili na každé vystoupení po celém Severočeském,  Západočeském kraji i dál. Řehtačky, bubínky a píšťaly k tomu nezbytně patřily. Jedním z organizátorů těchto výprav by i kamarád Whisky.

Jednou je na nádraží v Chomutově kontrolovali přísslušníci SNB a zavedli je na jejich služebnu, která byla na každé větší stanici. Napřed chtěli tradičně občanské průkazy, kvůli zaměstnání – jestli nejsou tzv. příživníci - a pak museli rozbalit usárny, jestli nemají něco nezákonného (třeba tiskoviny), a nakonec jim udělali osobní prohlídku. Někdy odebírali nože, strhávali z oblečení americké nášivky, zabírali podobné vlaječky a hlavně skautské lilie. Ty jim byly opravdu trnem v očích.

Spirituál kvintet na Portě 1982. Zleva Jiří Tichota, Jan Nedvěd, Zdenka Tichotová, František Nedvěd, Oldřich Ortinský, s kontrabasem Dušan Vančura. Autorem výpravy je Honza Vyčítal. Porta je poprvé (a nadlouho) v Plzni.

Co tehdy byl folk? Vyklouznutí z úzké škatulky spirituálů?

Než jsme se dostali k nějaké vlastní definici, uběhlo dost let. Naši dva kolegové ze zahraničního obchodu dostali nabídku na práci v zahraničí, a protože to se tehdy jako jedinečná příležitost neodmítalo, zůstali jsme ze staré party dva a nakonec jsem zůstal sám. Zkoušel jsem nové lidi, nějak jsme to pytlíkovali, ale další definitivní sestava vznikla až v roce šedesát devět. Tehdy jsme občas koncertovali s Greenhorny a  skupinou Rangers. Naše zpěvačka Odettka emigrovala a k nám za ni přišla Jarka Hadrabová z Rangers. Od nás k nim zase putovalo pětistrunné bendžo, na které hrál potom celá léta Řihošek. A tak se rozjela nová kapitola daná novým obsazením: Hadrabová, Ortinský, Thorovský, Zich, Vančura a já.

Vítězky mezinárodní soutěže Interporty 2021 - sestry Georgie a Stephanie Fisherovy, neboli Duo Sissos z australského Sydney. Studují v Berlíně a pořadatelé Interporty je objevili na hudebním festivalu Malý Hamburk. Protože nalézat také znamená hledat, a to štáb Interporty v čele s Josefem Vejlupkem už léta dělá.

Téměř čtvrt století trvající slavná pouť festivalu Porta československou hudební současností skončila listopadem 1989. Na jaře roku 1990 si jistý neblahý svazák nechal na Úřadu průmyslového vlastnictví ochránit značku Porta, zatímco v domovském Ústí nad Labem chystali nic netušící otcové zakladatelé  návrat Porty do rodného města. Vznikly tak festivaly dva, ale Porta se mohl jmenovat jenom jeden. Ten svazácký.

Vzpomínka na Karlu Vosmanskou, v Kanadě žijící českou zpěvačku. Její pozemská pouť nečekaně skončila 30. července 2020. Je tomu právě rok.

Do Brna přišla počátkem 70. let ze severní Moravy. Hezká holka s kytarou, úžasným a proměnlivým hlasem, v džínách, jakoby pořád tak trochu na cestě. Říkala si Honza. Malinko přidrzlá, což mohlo být prostředím, odkud odcházela, nebo způsobem obrany v prostředí, kam přicházela. Velice rychle zdomácněla na brněnské klubové scéně. A odtud už byl krůček k průkopníkům country hudby na Moravě, brněnským Hráčům.

Pro ně to byla zajímavá akvizice.  Na to, že byli na Moravě první, byli Hráči mimořádně dobří. V té době počátků neexistoval fundus českého hudebního country materiálu, a tak Hráči přejímali nejčastěji repertoár ústeckých Bluegrass Hoppers, pozdějších Fešáků. Personálně mezi nimi byla podobnost, navíc tehdy se to tak dělalo, kdekdo hrál Rangers nebo Greenhorns. Speciálně na Greenhornech vyrostla nejméně jedna countryová až bluegrassová generace. Mezi nimi Robert Křesťan, Míša Leicht, Luboš Malina… Ostatně i taxmenský kapelník Jaroslav Čvančara se vztahuje ke Greenhornům, osobním vazbám k Pepíčkovi Šimkovi, Marko Ćermákovi…

Připomeňme si: Jan Werich (6. února 1905, Praha – 31. října 1980, Praha) byl český divadelní a filmový herec, scenárista a dramatik, představitel meziválečné avantgardy. Moudrý člověk. Tak moudrý, až to kolikrát blbům nedochází. Přesto řada jeho citátů zlidověla, a blbci je používají, aniž tuší, že jsou vlastně o nich. (fsk)

Vítěz Porty - skupina Lu's and

I když na první pohled se to nezdálo zjevné, letošní Porta v Řevnicích byla poněkud jiná než její předchozí ročníky. Měla jiný náboj i jaksi emotivnější atmosféru – bylo jasně čitelné, jak si návštěvníci víkendových portovních koncertů cení, že je neberou jako běžnou samozřejmost a že jsou šťastní, protože jsou po dvou letech zase součástí téhle jedinečné hudební akce. Potvrdila mi to v různých slovních variantách i řada lidiček, kteří se již tradičně o přípravu Porty starají, anebo se jí pravidelně účastní. Od členů štábu, přes muzikanty, rozhlasáky, návštěvníky až po hostující a soutěžící muzikanty. Jako by vše ovládal takový všudypřítomný, smířlivější a citově hlouběji prožívaný duch chvíle.