Letošní trapsavecký oheň byl stejně jako loni kvůli lockdownu přesunut z květnového data na termín zářijový. Místem konání se již podruhé stalo kempoviště v České Kanadě, v Lomech u Kunžaku. Zpočátku to vypadalo jako báječný tah, sluníčko hřálo, psavci a příznivci se sjížděli, i když jich nebylo zdaleka tolik jako v předchozích letech. Nicméně vše se vyvíjelo podle scénáře, od pátečních příprav až po první aktivity sobotního odpoledne.

V pohodě jsem si prohlédla výstavu fotografické soutěže Trasa, jejíž vyhodnocení probíhá paralelně s Trapsavcem, dala svůj hlas jednomu romantickému, nevšedně pojatému snímku, který stejně nevyhrál, prozkoumala nabídku místního knižního a časopiseckého veletrhu z českých a slovenských psaveckých luhů a ještě stihla příjemně poklevetit s několika kamarády a kamarádkami z trapsaveckého okruhu.

Nenechala jsem si ujít ani hotovou smršť křtů knižních novinek, kterou příjemně okořenil nejen příslušný křtící mok, jenž posléze koloval i mezi posluchači, ale hlavně příhodný situační humor. Nutno dodat, že ne každý z autorů byl vybaven zmiňovanou křtící pomůckou, ale i tak byly jejich tituly vyslány do oběhu mezi čtenáře.

Mezi prezentovanými knižními novinkami vede nepochybně Hafranův Případ na zlaté horečce, předpokládám, že utrhne stejně jako dva předchozí jeho tituly zase jednu z cen Jiřího Marka. Až ze Slovenska přijela svou knížku pokřtít Zápalka a také Túlavá Jackie, Miky Marusjak, dál se jako autoři novinek představili Kazatel, Dollyk, který se stručně zmínil i o další své připravené knize, Jitka, jež se pomalu vpravuje do trampského společenství... Pozornost získala i publikace k 80.výročí trampingu v Ivance při Dunaji, kterou prezentoval D´Ady, dlouholetý a věrný účastník trapsaveckého dění. Snad jen malou poznámku, že letošní ročník jak Trapsavce, tak Trasy byly mimořádně příznivé pro slovenské autory, kterých se do těchto soutěží zapojuje stále více.  Mimořádně mne také zaujaly Bacilovy Třísky na duši – Kladenské roky J.Koláře a pak Olafův Konec námořníků v Čechách, jehož kniha sestavená z dopisů a vyprávění vyšla deset let po jeho smrti, a to díky jeho ženě Elidě. Další dva křtěné tituly z řady řady miniatur, jejichž počet díky Hafranově píli utěšeně stále narůstá a už se blíží stovce, byly pokřtěny bez účasti autorů - Libuše Matysíkové a Fredyho Schuberta, jehož brožuru Utonout v moři lesů mám právě v batohu, abych si ji dočetla cestou na potlach Fort Adamsonu.

Hafran

Parádně jsem si užila i letošního Trapsavytí v podání temperamentních Chorošů s jejich vtipnými a přemýšlivými písničkami, ve kterých nechybí jinak tak často postrádaný humor.

A pak to přišlo! Prudký a intenzivní liják, clony vody, kroupy, nově vznikající potoky, rychlá přeměna kempoviště v bahniště, ohniště v kašnu a stanů v nádrže. Před prvním náporem mokré nadílky jsme se schovali pod dřevěný přístřešek s plachtovou střechou, jejíž slabiny se záhy projevily. Když už to vypadalo, že si déšť tenhle večer pohov nedá, zapálil Bob obřadným způsobem a za naprostého ticha maličkou hraničku pod zmiňovanou střechou. Zhruba po hodině však déšť ustal, obětavci prokopali meliorační stružky, odvodnili ohniště a zapálili oheň. V rychlosti a snad poprvé bez čtení vítězných prací byly vyhlášeny výsledky jak Trapsavce, tak Trasy, předány ceny a dokonce se dostalo i na oblíbenou tombolu v trochu zrychleném tempu, kterou zpestřoval svými průpovídkami malý Tomův synek Jiříček.

A pak se už zase hlásil o slovo déšť, který nás zahnal zpátky do úkrytu. Zvažovaly se všemožné suché varianty včetně blízkého hotýlku, úkrytu v autech či předčasného odjezdu. Musím se přiznat, že jsme posléze zvolili možnost poslední a doklouzali se blátem k autu kamaráda, které nás pak odvezlo domů. K naštvání ale bylo – že při cestě asi tak tři kilometry odtud byla silnice a okolní krajina najednou úplně suché – tam prostě ani nekáplo.

Nicméně řada statečných setrvala u ohně s kytarou a písničkami a odjížděla teprve druhý den. Ale jak bylo během nečekané vodní nadílky v kuloárech řečeno – na tenhle ročník Trapsavce shned tak nezapomene, protože v paměti se uchová nikoliv krásný, ale především silný zážitek!

Doma jsem pak sušila zmáčené trapsavecké sborníčky, takže letos moji přátelé doma i v cizině obdrželi tuhle každoroční literární relikvii lehce zvlněnou, nicméně čitelnou. A to je přece to důležité!