Vzkazy

  • Tramping stále žije – důkazy v Jílovém u Prahy

    Jedna z expozic Regionálního muzea v Jílovém u Prahy činí místo neopakovatelným, unikátním. Nese název Tramping stále žije!, s podtitulkem …nejen v dolním Posázaví“. Jílové u Prahy je bránou do dolního Posázaví a dolní Posázaví je jednou z  kolébek tohoto ryze českého romantického fenoménu. Není tudíž náhodou, že muzeum se tomuto společenskému jevu věnuje a stalo se tak zcela ojedinělým turistickým cílem. Návštěvníci tu nahlédnou do historie i současnosti např. na „verandě stylového srubu s vyhlídkou na Vltavu“, mohou zalistovat trampskými časopisy, nahlédnout do interiéru trampské chaty, či na interaktivní mapě objevovat polohu trampských osad po celém Česku. Muzeu se podařilo shromáždit autentické předměty z pozůstalostí např. po známém trampském bardu Tony Linhartovi (bývalý lídr kapely Pacifik), prvorepublikovém tuláku a spisovateli Gézovi Včeličkovi, autorovi trampských šlágrů Jarkovi Mottlovi, ale i množství osadních vlajek, pamětních „placek“, „camrátek“, fotografií, výstřižků z dobového tisku, úředních listin, sportovních trofejí ze soutěží na trampských osadách, atd.

    Celý článek...  
  • Babické písničky 2023

    Přijměte srdečné pozvání do restaurace v Babicích u Rosic, kde se v místním sále za účasti milých hostů v sobotu 1. dubna 2023 od 17,55 hodin uskuteční 53. ročník Babických písniček

    Celý článek...  
  • Letokruhy aneb poselství Wabiho Ryvoly

    Kamarádi a kamarádky, přijďte v pátek 31. 3. 2023 na Musilku v Brně- Husovicích. Od 19 hodin si zde v podání mnoha hostů můžete poslechnout písně trampského barda v pořadu Letokruhy aneb poselství Wabiho Ryvoly

    Celý článek...  
Dnes má svátek Marian Zítra má svátek Emanuel

 

„Kdokoli jsi!
Dcero nebo synu Anglie!
Ty z mohutných  slovanských říší! Ruse v Rusku!
Černý Afričane temného původu s božskou duší, mohutný, s ušlechtilou hlavou,
urostlých
forem, se vznešeným určením, ve všem rovným se mnou!

Nore! Švéde! Dáne! Islanďane! Pruse!
Španěle ve Španělsku! Portugalče!
Francouzsko a Francouzi z Francie!

Belgičane!Milovníku svobody, Holanďane!/ ty, kmeni, z něhož pocházím i já /

Statečný Rakušane! Lombarďane, Čechu! Štýrský sedláku!

Sousede Dunaje!

Dělníku na Rýnu, Labi, Veseře ; rovněž ty, dělnice!

Sardiňane! Bavore! Švábe! Sase! Vlachu ! Bulhare!

Římane! Neapolitáne! Řeku!…“

a bylo by možno citovat ještě dalších několik desítek takovýchto oslovení, i když to k Čechům, se tam jeví  věru  neočekávaně – a  krásně!  V knize s podivným názvem Stébla trávy, vysázené vlastnoručně  autorem roku 1855, vyjímají se  ta jména vlastně všecka. Už řazením jednotlivých národností i profesí, ras, ženských i mužských adeptů nejrůznějších povolání  přicházel  nový neznámý básník s čímsi, co nemělo obdoby…  Text končí – když vyvolal takřka  všechna plemena Zeměkoule -  stejně příznačně :

„… v dalekých staletích, až mi budete naslouchat !

Vy všichni a všude, které nevypočítávám zvlášť, ale zahrnuji jako každého!

Buďte zdrávi! Pozdrav vám všem, ode mne a Ameriky!

Každý z nás je nezbytný!

Každý z nás je bezmezný  -každý z nás má své právo na zemi!

Každý z nás má své určení ve věčném smyslu země! Každý z nás je zde stejně božský jako kdokoli jiný…

…Nikoho si necením víc než kohokoli z vás,

Nevyslovím slovo proti vám, vám, kteří zůstáváte  kdesi vzadu

/ V pravý čas vystoupíte vpřed a stanete po mém boku /.“

Podepsán muž, známý do té doby spíš jen jako tiskař a příležitostný publicista, šestatřicetiletý americký občan žijící v Brooklynu - Walt Whitman.

Zjevil se  nevčas?  Vstoupil tak neočekávaně, že mu ještě  nemohlo být rozuměno? Znalec orientálních náboženství, ale i indiánských božstev a starověkých kultů - navíc universitně nevzdělán, autodidakt, jak bychom řekli dnes. V době, kdy se prudérie a pokrytectví v kulisách  intimního života  nosily div ne jako  ctnost, nedělal rozdílu mezi výrazem lásky k oběma pohlavím! Většinu  svých skandálních básní sepsal v létech, kdy přitesával břevna krovů nově se rodících měst na březích Atlantiku nebo  ošetřoval raněné…

První vydání své poezie byl donucen nabízet - po takřka jednomyslném odmítnutí brooklynských knihkupců - v obchodech i lehce obskurního ražení. Svět byl zkrátka roku 1855 poněkud nepřipraven odpovědět na ozvěnu tak silně zvolané výzvy k bratrství, lásce, potřebě sdílení radostí i strastí jednoho s druhým, nutnosti rozhovoru s živly, přírodou, tajemným okrajem mezi zrozením a smrtí, kde není konce ani počátku?

Kdo tomuhle mohl tenkrát rozumět?. Bylo troufalostí prvního řádu vyslovit veřejně, že adresátem jeho básní je stejně tak kongresman jako námořník nebo prostitutka. A bezbřehé výčty nejrůznějších reálií – pověstné básníkovy  mnohaveršové enumerace -  ať se jednalo o tělo ženy či  muže nebo  třeba vinařský lis či plachetnici,  to byl přímo   šíp mířený do terčů   ctihodných poetik.

Walt Whitman / 1819-1892 /  vystoupil jako básník svých legendárních Stébel trávy až v polovině svého života. Od onoho letopočtu  - 1855 -  pak čas od času přicházel s rozšířenou podobou své jediné básnické knihy, jejíž konečné penzum  čítá několik set textů. Pravda, v té knize je možno se úplně  ztratit,doslova  utonout v moři veršů, zahltit se tolikerým pokrmem básníkova ducha…Stejně tak ovšem otvíráme Bibli :   nezáleží vlastně, na které straně začneme, vždycky  je něco, čím nás zaujme , k čemu nás může  dovést.

V Čechách jsme měli štěstí – už  dva roky po básníkově smrti vydává Jaroslav Vrchlický svůj výbor Stébel trávy, nepočítáme-li ovšem anonymní překlad básně Lesní hrob, který se objevil už za básníkova života, roku 1881 v Květech. Následuje pak  dnes už téměř zapomenutý básník  Emanuel z Lešehradu, ten po prvé přivádí do češtiny slovo kamarád, pravda, ještě ve španělské předpodobě „camerado“,  znovu Vrchlický – obě tato jména se po několik desetiletí střídají a jsou, kvantitou i kvalitou,  předobrazem dalších překladatelských pokusů. Těsně  po válečném šestiletí  v roce 1945  v příznačně nazvaném výběru textů   Demokracie, ženo má! si  Pavel Eisner, autor známé knihy o češtině Chrám i tvrz, ověřil i  na Whitmanovi nepřeberné  možnosti své překladatelské erudice. .

Korunu české whitmanovské tradici nasadili ovšem dva překladatelé, Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek. Jejich první edice má svůj kuriózní rozměr a celkem zapadá do podivně spletitých osudů prosazování díla amerického „dobrého šedivého básníka“, jak byl Whitman označován v období bojů o necenzurovanou podobu Stébel  trávy  svými literárními  vykladači.

Když  totiž v roce 1955, ke stému jubileu prvního vydání, vyšla Stébla trávy, byla jména obou překladatelů  politicky vrcholně nežádoucí,  takže předmluvu ke knize bylo nutno svěřit prokádrovanému kritikovi Abe Čapkovi a  vyšperkovat ji hojně  dobově příznačným  citováním klasiků marxismu-leninismu. Nechybí ani citát ze Stalina. Což by nebylo ještě tak pikantní,   jako to – a tady je paradox dovršen - že Stébla trávy vyšla „ pouze pro příslušníky čs.ozbrojených sil“ v nakladatelství Naše vojsko, jemuž  příslušelo vydávání  válečné literatury. Tak  byla zdůvodněna i “oprávněnost“   této edice, neboť  ve   Whitmanově sbírce je rozměrný oddíl  básní z období bojů za zrušení otroctví a  z občanské války. A tak si  v éře socialistické prudérie mohli „pouze příslušníci ozbrojených sil“ nalistovat   i toto whitmanovské vyznání – na straně 284:

„Hlavu položenou na tvém klíně, kamaráde,

Přiznání, které jsem učinil opakuji znovu ; opakuji znovu, co jsem ti říkal pod širým nebem,

Vím, že jsem neklidný a zneklidňující,

Vím, že má slova jsou zbraně plné nebezpečí a smrti,

Neboť čelí pokoji a bezpečí a všem do rozviklání ustáleným zákonům,

Jsem odhodlaný, protože mne všichni zatracují,

a odhodlanější, než bych vůbec mohl být, kdyby mě všichni přijali za svého,

Nestarám se a nikdy jsem se nestaral o zkušenost, zabezpečení, většinu nebo posměch,

A výhrůžka tím, co nazývají peklem, platí pro mne málo nebo nic,

A návnada tím, co nazývají nebem, platí pro mne málo nebo nic;

Drahý kamaráde! Přiznávám, že jsem tě chtěl strhnout k sobě, kupředu a stále strhovat, bez nejmenšího pomyšlení na to, čemu jsme předurčeni,

Zda zvítězíme, nebo zda budem naprosto zničeni a poraženi.“

 

Cena Kolářova a Urbánkova překladu s odstupem času vzůstá. Byl to statečný čin, nabídnout v době tak frapantní spoutanosti čtení o demokracii bez přívlastků a  třídního zabarvení. Tak se  v 50.letech minulého století stala  Stébla trávy opět  velkým ostrovem Svobody a Naděje, za což se  překladatelské dvojici za jejich životů nedostalo   zasloužilého  ocenění. Tím spíše by je měli letos , kdy vzpomínáme 120. výročí básníkova  odchodu, obdržet s  úctou a obdivem  od nás, kdož jsme si v  nádherném světě  jejich Whitmana zřídili i svůj domov.

Musím to přiznat: když jsme v polovině let šedesátých  s divadlempoezie sáhli po těchto textech pro nás tehdy s tak provokativní příchutí, nedošlo nikomu,  jak hluboko v nás  zůstanou  po celá další  desetiletí, ba, jak si je s přibývajícím věkem budeme stále viditelněji posunovat  na přední místo své potřeby poezie. Vím, že nejsem sám, kdo tak cítí – a tak za nás, kteří jsme  si Walta Whitmana vybrali  jako svého souputníka životem, vyslovuji aspoň tyto opožděné díky vám,  drazí už nežijící whitmanovští zvěstovatelé,  Jiří Koláři a Zdeňku Urbánku! Už  přes půl století je  váš překladatelský artefakt nepřekonán, stále živý, nabízející se, svůdný,  provokující – silný, jako pramen, z něhož kdysi „dobrý šedivý básník“ čerpal svou básnickou jasnozřivost.

26. března uplynulo sto třicet let od chvíle odchodu  buřiče i tvůrce,  ranhojiče i  milence Walta  Whitmana. Čas běží, nezadržitelně, ale On nám jde  - v rukou jen pouhé  stéblo trávy ! -  stále naproti  s oslovením „… myslím, že je to vlajka mé bytosti utkaná ze zelené látky naděje…“.

 

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

8795247

Melanž

  • Rodina Čvančarova, sto let součást českého filmu

    Přijměte srdečné pozvání na zajímavou filmovou projekci dokumentárního filmu absolventů písecké Filmové akademie Miroslava Ondříčka Petry Stráníkové a Daniela Drábka.

    Film pojednává o žižkovské rodině Čvančarových, zapsané do dějin české kinematografie od počátku minulého století, až po současnost. Bratři Miroslav a Jaroslav Čvančarovi a zástupce nové generace Jiří Čvančara, provedou unikátními archivními materiály z doby prvorepublikových i protektorátních biografů. Bratři dodnes žijí na stejném místě, kde měla počátky i jejich rodinná filmařská kolébka.

    Těšíme se na vás ve čtvrtek 30. 3. 2023 od 18.00 hodin v Infocentru MČ Prahy 3, Milešovská 846, Praha 3 - Vinohrady.

    Celý článek...  
  • Klepač - malá retro vzpomínka z Ostravska

    Pamatujete ještě, jak na každém sidlišťu byly klepače?  To bylo, užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni. Klepač byl našim fejsbučkem aji mobilem dohromady. Jak bylo cosik třeba  komunykovat, šlo se na klepač. Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti  budu mět problem najit nejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku!

    Kdo by to tušil, že barva na tych nadhernych kladinách  obsahovala  polychromovane bifenyly či jakesik jiné sajrajty… No a co? Koho zajimaly take cypoviny?  Však aj moja dřevěna postýlka, ve které sem jako maly synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo. A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne zdravi.

    Dom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli. Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit. Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet. Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her - třeba hazani nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země - byl ztraceny.

    Když  sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice. A když zme byli s  partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo a dupu utirali lopuchama s  kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu  kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne  optymineralu?

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz