Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Zlata Zítra má svátek Andrea

 

„Kdokoli jsi!
Dcero nebo synu  Anglie!
Ty z mohutných  slovanských říší ! Ruse v Rusku!
Černý Afričane temného původu s božskou duší, mohutný, s ušlechtilou hlavou,
urostlých
forem, se vznešeným určením, ve všem rovným se mnou!

Nore! Švéde! Dáne! Islanďane! Pruse!
Španěle ve Španělsku ! Portugalče!
Francouzsko a Francouzi z Francie!

Belgičane!Milovníku svobody, Holanďane!/ ty, kmeni, z něhož pocházím i já /

Statečný Rakušane! Lombarďane, Čechu! Štýrský sedláku!

Sousede Dunaje!

Dělníku na Rýnu, Labi, Veseře ; rovněž ty, dělnice!

Sardiňane! Bavore! Švábe! Sase! Vlachu ! Bulhare!

Římane! Neapolitáne! Řeku!…“

abylo by možno citovat ještě dalších několik desítek takovýchto   oslovení, i když to k Čechům, se tam jeví  věru  neočekávaně – a  krásně!  V knize s podivným názvem Stébla trávy, vysázené vlastnoručně  autorem roku 1855, vyjímají se  ta jména vlastně všecka. Už řazením jednotlivých národností i profesí, ras, ženských i mužských adeptů nejrůznějších povolání  přicházel  nový neznámý básník s čímsi, co nemělo obdoby…  Text končí – když vyvolal takřka  všechna plemena Zeměkoule -  stejně příznačně :

„… v dalekých staletích, až mi budete naslouchat !

Vy všichni a všude, které nevypočítávám zvlášť, ale zahrnuji jako každého!

Buďte zdrávi! Pozdrav vám všem, ode mne a Ameriky!

Každý z nás je nezbytný!

Každý z nás je bezmezný  -každý z nás má své právo na zemi!

Každý z nás má své určení ve věčném smyslu země! Každý z nás je zde stejně božský jako kdokoli jiný…

…Nikoho si necením víc než kohokoli z vás,

Nevyslovím slovo proti vám, vám, kteří zůstáváte  kdesi vzadu

/ V pravý čas vystoupíte vpřed a stanete po mém boku /.“

Podepsán muž, známý do té doby spíš jen jako tiskař a příležitostný publicista, šestatřicetiletý americký občan žijící v Brooklynu - Walt Whitman.

Zjevil se  nevčas?  Vstoupil tak neočekávaně, že mu ještě  nemohlo být rozuměno? Znalec orientálních náboženství, ale i indiánských božstev a starověkých kultů - navíc universitně nevzdělán, autodidakt, jak bychom řekli dnes. V době, kdy se prudérie a pokrytectví v kulisách  intimního života  nosily div ne jako  ctnost, nedělal rozdílu mezi výrazem lásky k oběma pohlavím! Většinu  svých skandálních básní sepsal v létech, kdy přitesával břevna krovů nově se rodících měst na březích Atlantiku nebo  ošetřoval raněné…

První vydání své poezie byl donucen nabízet - po takřka jednomyslném odmítnutí brooklynských knihkupců - v obchodech i lehce obskurního ražení. Svět byl zkrátka roku 1855 poněkud nepřipraven odpovědět na ozvěnu tak silně zvolané výzvy k bratrství, lásce, potřebě sdílení radostí i strastí jednoho s druhým, nutnosti rozhovoru s živly, přírodou, tajemným okrajem mezi zrozením a smrtí, kde není konce ani počátku?

Kdo tomuhle mohl tenkrát rozumět?. Bylo troufalostí prvního řádu vyslovit veřejně, že adresátem jeho básní je stejně tak kongresman jako námořník nebo prostitutka. A bezbřehé výčty nejrůznějších reálií – pověstné básníkovy  mnohaveršové enumerace -  ať se jednalo o tělo ženy či  muže nebo  třeba vinařský lis či plachetnici,  to byl přímo   šíp mířený do terčů   ctihodných poetik.

Walt Whitman / 1819-1892 /  vystoupil jako básník svých legendárních Stébel trávy až v polovině svého života. Od onoho letopočtu  - 1855 -  pak čas od času přicházel s rozšířenou podobou své jediné básnické knihy, jejíž konečné penzum  čítá několik set textů. Pravda, v té knize je možno se úplně  ztratit,doslova  utonout v moři veršů, zahltit se tolikerým pokrmem básníkova ducha…Stejně tak ovšem otvíráme Bibli :   nezáleží vlastně, na které straně začneme, vždycky  je něco, čím nás zaujme , k čemu nás může  dovést.

V Čechách jsme měli štěstí – už  dva roky po básníkově smrti vydává Jaroslav Vrchlický svůj výbor Stébel trávy, nepočítáme-li ovšem anonymní překlad básně Lesní hrob, který se objevil už za básníkova života, roku 1881 v Květech. Následuje pak  dnes už téměř zapomenutý básník  Emanuel z Lešehradu, ten po prvé přivádí do češtiny slovo kamarád, pravda, ještě ve španělské předpodobě „camerado“,  znovu Vrchlický – obě tato jména se po několik desetiletí střídají a jsou, kvantitou i kvalitou,  předobrazem dalších překladatelských pokusů. Těsně  po válečném šestiletí  v roce 1945  v příznačně nazvaném výběru textů   Demokracie, ženo má! si  Pavel Eisner, autor známé knihy o češtině Chrám i tvrz, ověřil i  na Whitmanovi nepřeberné  možnosti své překladatelské erudice. .

Korunu české whitmanovské tradici nasadili ovšem dva překladatelé, Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek. Jejich první edice má svůj kuriózní rozměr a celkem zapadá do podivně spletitých osudů prosazování díla amerického „dobrého šedivého básníka“, jak byl Whitman označován v období bojů o necenzurovanou podobu Stébel  trávy  svými literárními  vykladači.

Když  totiž v roce 1955, ke stému jubileu prvního vydání, vyšla Stébla trávy, byla jména obou překladatelů  politicky vrcholně nežádoucí,  takže předmluvu ke knize bylo nutno svěřit prokádrovanému kritikovi Abe Čapkovi a  vyšperkovat ji hojně  dobově příznačným  citováním klasiků marxismu-leninismu. Nechybí ani citát ze Stalina. Což by nebylo ještě tak pikantní,   jako to – a tady je paradox dovršen - že Stébla trávy vyšla „ pouze pro příslušníky čs.ozbrojených sil“ v nakladatelství Naše vojsko, jemuž  příslušelo vydávání  válečné literatury. Tak  byla zdůvodněna i “oprávněnost“   této edice, neboť  ve   Whitmanově sbírce je rozměrný oddíl  básní z období bojů za zrušení otroctví a  z občanské války. A tak si  v éře socialistické prudérie mohli „pouze příslušníci ozbrojených sil“ nalistovat   i toto whitmanovské vyznání – na straně 284:

„Hlavu položenou na tvém klíně, kamaráde,

Přiznání, které jsem učinil opakuji znovu ; opakuji znovu, co jsem ti říkal pod širým nebem,

Vím, že jsem neklidný a zneklidňující,

Vím, že má slova jsou zbraně plné nebezpečí a smrti,

Neboť čelí pokoji a bezpečí a všem do rozviklání ustáleným zákonům,

Jsem odhodlaný, protože mne všichni zatracují,

a odhodlanější, než bych vůbec mohl být, kdyby mě všichni přijali za svého,

Nestarám se a nikdy jsem se nestaral o zkušenost, zabezpečení, většinu nebo posměch,

A výhrůžka tím, co nazývají peklem, platí pro mne málo nebo nic,

A návnada tím, co nazývají nebem, platí pro mne málo nebo nic;

Drahý kamaráde! Přiznávám, že jsem tě chtěl strhnout k sobě, kupředu a stále strhovat, bez nejmenšího pomyšlení na to, čemu jsme předurčeni,

Zda zvítězíme, nebo zda budem naprosto zničeni a poraženi.“

 

Cena Kolářova a Urbánkova překladu s odstupem času vzůstá. Byl to statečný čin, nabídnout v době tak frapantní spoutanosti čtení o demokracii bez přívlastků a  třídního zabarvení. Tak se  v 50.letech minulého století stala  Stébla trávy opět  velkým ostrovem Svobody a Naděje, za což se  překladatelské dvojici za jejich životů nedostalo   zasloužilého  ocenění. Tím spíše by je měli letos , kdy vzpomínáme 120. výročí básníkova  odchodu, obdržet s  úctou a obdivem  od nás, kdož jsme si v  nádherném světě  jejich Whitmana zřídili i svůj domov.

Musím to přiznat: když jsme v polovině let šedesátých  s divadlempoezie sáhli po těchto textech pro nás tehdy s tak provokativní příchutí, nedošlo nikomu,  jak hluboko v nás  zůstanou  po celá další  desetiletí, ba, jak si je s přibývajícím věkem budeme stále viditelněji posunovat  na přední místo své potřeby poezie. Vím, že nejsem sám, kdo tak cítí – a tak za nás, kteří jsme  si Walta Whitmana vybrali  jako svého souputníka životem, vyslovuji aspoň tyto opožděné díky vám,  drazí už nežijící whitmanovští zvěstovatelé,  Jiří Koláři a Zdeňku Urbánku! Už  přes půl století je  váš překladatelský artefakt nepřekonán, stále živý, nabízející se, svůdný,  provokující – silný, jako pramen, z něhož kdysi „dobrý šedivý básník“ čerpal svou básnickou jasnozřivost.

26.března  uplyne tucet  desetiletí od chvíle odchodu  buřiče i tvůrce,  ranhojiče i  milence Walta  Whitmana. Čas běží, nezadržitelně, ale On nám jde  - v rukou jen pouhé  stéblo trávy ! -  stále naproti  s oslovením „… myslím, že je to vlajka mé bytosti utkaná ze zelené látky naděje…“.

 

 

 

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6642988

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz