Když bylo Janu Nerudovi padesát, titulovali ho „ctihodný kmete“. Miki Ryvola přivítal 12.dubna sedmdesátku a já ho pořád a asi navždycky vidím jako kluka – jako dychtivého, nadšeného, ctižádostivého kluka, který toužil zanechat za sebou čitelnou stopu a vytvořit si svůj zvláštní mikrosvět podle vlastních představ a pravidel. Obojí se mu navzdory všemu, možná díky jeho vytrvalosti a zarputilosti, možná i díky spoustě neuvěřitelných náhod a osudových konstelací, podařilo. Nepochybně ovšem taky díky tomu, že potkal haldu správných lidiček právě pro svou velkou hru.

Ještě za totáče jsem viděl několik filmů slavného španělského režiséra Saury a španělské rytmy (na rozdíl od slavné věty semaforského pana Balcara) mě uchvátily. Pak jsem si na ně vzpomněl po letech v roztomilém třeboňském divadélku, kde jsme točili jeden díl televizního pořadu Nikdo není dokonalý. Hostem totiž byla Tereza Kerndlová, která si na pomoc vzala celý soubor, ve kterém tančila a i když měli problém se vejít na nevelké jeviště, jejich rytmický dupot mě – chtě-nechtě – připomněl Španělsko.

Doufám, že jste si naše upřímně míněné přání hezkých Velikonoc vzali k srdci, případně se vycpali (úměrně místu bydliště) na místech, kam obvykle míří pomlázky, abyste si teď a celý týden nemuseli odskakovat od čtení Music Open a věnovat čas lapidušení.

O české muzice a českých muzikantech se toho lze dočíst čím dál víc nejen doma, ale i ve světě. Nejen proto, že spousta muzikantů už za minulého režimu opustila starou vlast a rozprchla se do všech světových stran. Nejen proto, že proslulá hudebnost Čechů se prosazuje i v žánrech, kterým se říkalo menšinové, které vznikly někde třeba na opačné straně zeměkoule, ale díky muzikantům a českým textařům tady zdomácněly anebo se trochu pozměnily. Také proto, že čeští muzikanti mají zpravidla dobrý kořínek a rozhodně nemusíme závidět třeba Kubáncům, že udělali díru do světa deskou svého Buena Vista Social Clubu, kde věkový průměr muzikantů byl 8O let.

Rozhovor s docentem Jiřím Hoškem

Vyhrál jsi Čajkovského soutěž violoncellistů na Pražském jaru, dal jsi dohromady kapely Wyjou a Newyjou ( kde hrál i Marek Eben), exceloval jsi u pianina na betonové ploše před pavilony P a R plzeňského výstaviště při Portě, vychoval jsi dceru Dominiku, která jde úspěšně ve tvých violoncellových stopách…co dalšího jsi ještě stihl za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli ?