Leoš Mareš

Nejjednodušší forma humoru

Většina toho, co skeče z té doby obsahovaly, byly parodie. A to nejen v odpoledním programu Pavla Anděla. Čas ukázal, že parodie je jedním z nejsilnějších prvků rozhlasových show. Od padesátých let rádio ztrácelo vliv a vezlo se ve stínu televize. Dokázalo své pozice využít v tom, že se na různých televizních prvcích přiživovalo. Však také většina parodií reaguje na různé notoricky známé televizní pořady nebo televizní osobnosti, mezi něž samozřejmě počítáme nejen herce nebo TV moderátory, ale třeba i politiky nebo jiné osobnosti veřejného života, které se na obrazovkách často objevují.

Pavel Číča Jelínek (vpravo) s Fedorem Skotalem, šéfredaktorem Musicopen.cz

Je to již více než tři roky, co se v Brně zrodilo nové country rádio Čas. Moravská metropole a vlastně celá jižní Morava na tuhle událost čekala mnoho let, protože country, trampská a folková muzika byly žánry, které se v této oblasti, proslulé kvalitními sbory, vysílaly jen okrajově. Jednou z tváří rádia Čas se stal i kapelník brněnské trampské skupiny Karabina Pavel Čiča Jelínek. Čiča je také autorem knihy Volání větru – historie brněnské trampské písně a také několika publikací o brněnské hantýrce. Jeho posluchači oblíbený pořad Slezina pevně zakotvil v programové náplni brněnského country rádia Čas.

Zatímco plnoformátové televize mají svůj hlavní čas neboli prime time večer, rádiu patří ráno. Přes den posloucháme rádio jako kulisu, ale po ránu se je snažíme vnímat o něco soustředěněji, protože nám přináší důležité údaje, bez nichž by den nebyl takový, jaký ho chceme být. Význam ranního vysílání je tak velký, že mu většina rádií věnuje zvláštní pozornost a hledá, jak na sebe v brzkých ranních hodinách upozornit. Proto již od třicátých let existují speciální programy, ranní show, které mají stanici získat nejen poslechovost, ale i prestiž.

Ňuf mi připomíná, ať vám – naši milí čtenáři – nezapomenu říct, že vás máme rádi, ale na to bych nezapomněl, i kdyby zapomněl Ňuf. Je totiž jaro, příroda se probouzí po mrazovém šoku a nám klíčí šedá kůra mozková, až se lebky zelenají.

Vysočina je krásná, tvrdá, ale když vyjde počasí, je tu nádherně. První toulky Vysočinou jsem dělal tuším od roku 1982, na ně navazovaly třikrát do roka akce pod Českým svazem ochránců přírody a v letech 1989 –2002 jsme byli pod Českou tábornickou unií jako oddíl Skaláci Svratka. Vše, co zde probíhalo, vzniklo na popud kamarádů od ohně. Do první akce mě vlastně uvrtala brněnská Ozvěna a Stopa Pardubice. Trochu jsem chtěl místním ukázat tramping a Portu ze strany, kterou neznali, i když to pro mnohé byl nápor.

Posilám pozdrav a pár fotek z indiánského Pow-wow, které se konalo v Denveru. V rytmu bubnu (indiánské srdce) a za zpěvu válečných písní (i neválečných) tančili muži, ženy i děti a nakonec všichni, kdo se přidali a měli chuť šourat nohama. Soutěžilo se v tancích Shawl Dance, Gourd Dance i Sun Dance. Převládaly nádherné barvy indiánských krojů a při obřadu (Grand Entry) zazněla hymna Spojených států i hymna Indiánského národa. Váleční veteráni nesli vzácné trofeje - Staff s orlími péry a vlajky kmenů.

Ahoj trempíci, vodáci, tuláci, koláči a vám podobní! Už je to drahně let, co má noha v kanadě, koupené na vysokoškolskym vojenskym soustředění od jednoho lampasáka, no to je fakt už dávno, vyšlapávala po posázavskejch hvozdech. Natruc mejm skvělejm rodičum, který jezdili do baráku na návsi v Ratajích nad Sázavou, což jsem nemoh pochopit. Byl sem šťastnej, když sem se válel v lese, někdy mokrej, někdy zmrzlej a dycky špinavej. Dneska do toho baráku jezdim já a moje štyry děti, no spíš bejvalý děti, vlastně už dospěláci, ale zas né tak starý.

Vydala jsem se na brněnský koncert Wabiho Daňka v Dělnickém domě v Juliánově.Večer zahájil jeho host a hostitel – pro mne neznámý písničkář Vít Šujan písní Johnnyho Cashe.

Wabiho první písnička byl Ostrov pokladů, a pak nás všechny pozdravil s hláškou v brněnském hantecu :“Lákám koce, lákám borce, přiďte hrajem na Jamborce!“ a hned mu obecenstvo leželo u nohou. Zazpíval několik svých starých hitů, a po On the road – Na cestě přešel k písničkám Miroslava „Skunka“ Jaroše. Představil ho publiku jako autora mnoha známých písní jako Montgomery, Quantanamo atd., o kterých málokdo z těch, co si je zpívají ví, kdo je složil. Začal titulní písní z alba A život jde dál. Druhý díl plánované trilogie se jmenuje Nech svět, ať se točí dál , a třetí díl, jestli se ho někdy dočkáme, se bude jmenovat A dál už nic…Nejvíc se mi líbila Lady Yesterday…