Gustav Brom

Před léty jsem psal o veřejné rozhlasové nahrávce skvělého big-bandu Gustava Broma. Šikovný a obchodně zdatný kapelník pozval do studia americkou jazzovou zpěvačku Betty Davis. Hvězdičku, s kterou se potkali někde v západoněmeckém jazzovém klubu, ale pro nás tehdy úkaz. V textu jinak pochvalného článku jsem se nevyhnul spojení "černá Betty". Soudruhy, jimž jsem pravda ležel v žaludku, jsem byl okamžitě nařčen z rasismu. Jsem nejen rasista, ale i tramp a chuligán. Tato formulace mne pak v kádrových materiálech provázela až do listopadu ´89. Tramp a chuligán.

Julius Kalaš                             Zdeněk Šmíd                                       Karel Effa

† 13. 5. 1967 JUDr. Julius Kalaš, vystudoval práva na Karlově univerzitě; skladbu studoval na pražské konzervatoři u J. B. Foerstra a Jaroslava Křičky a na mistrovské škole u Josefa Suka; odroku 1948 půsovil na FAMU v Praze jako profesor hudby a zvuku ve filmu; hudba k 40 filmům (Císař a pekař, Katakomby, Lidé na kře, Páté kolo u vozu, Vzbouření na vsi, Z českých mlýnů), operety (Láska nezná hranice (1934), Bílá paní (1941), Komediant (1943), Valašská nevěsta (1953), Dovolená s Andělem (1954) a Mlynářka z Granady (1954); skladatel více než 150 písní (hudba Dýchej z hluboka - text K. Hrnčíř, hudba Hawai kouzla zbavená - text K. Hrnčíř, Na divoké Vltavě - text J. Káš, hudba Recept na trampskou píseň - text J. Káš (1932);; zpěvák recesistického Pěveckého sdružení kocourkovských učitelů

Jezero Franz Lake v Salida, Colorado

Koukám ráno z vokna a čumím. Sluníčko září z modrý voblohy. Letím ven a beru na vědomí, že nepřítel všech rybářů neúřaduje! Totiž nefouká. A je nebeskej klídek. Dana servíruje dvojitou kávu a já strkám pruty do auta společně s veškerým nádobíčkem a řetězem na chycené ryby. (Někdy se stane, že je k nepotřebě!) Vyrážíme na jih k městečku Salida a po ujetí sto mil (160 km) jsme tam.

Lítám s kamerou a fotím. Z toho důvodu nesekám, když berou. (dobrá výmluva, že jo?) A tak nebejt Dany, tak nevím, jak colorádskej pstruh chutná! Stejně, když neberou, tak je stále něco k vidění. Například čerstvě napadanej sníh na třech colorádskejch velikánech.

KRAMLING KLUB

V Babicích, v okrese Praha-východ, sídlí osada Hujara, jejíž součástí je tzv. Kramling klub. Je to skupina nadšenců se zajímavými nápady na způsob prožití víkendů. Své nápady dokonce uvádějí ve skutek, a to k velkému rozveselení účastníků i přihlížejících.

V květnu to bývá Listonošův běh na lyžích. Lyžaři se obléknou do patřičné lyžařské výstroje, připevní si ( raději starší) lyže a zdolávají daný úsek. Vede po loukách, cestách, lesem, kde po sněhu není ani památky, což je značně namáhavé a nutí ke skutečně sportovním výkonům.Všichni se snaží dostat k cíli co nejdříve, i když prvenství – aby to nebylo tak jednoduché – je určováno losem.

V životě člověka je půlka století už slušný životní mezník hodný bujarých oslav, ovšem v historii určitého společenství pět desetiletí společného fungování pak znamená rozhodně daleko víc než jen důvod k oslavě. Především alespoň stručné ohlédnutí do minulosti a připomenutí si těch nejdůležitějších společně prožitých událostí. A proto si také dnes zalistujeme s jubilantem – pražskou osadou Zlatý orel – ve vzpomínkách, které začali psát již v září roku 1962. V téhle etapě totalitního pravěku se ale osada ještě jmenovala Golden Eagle, byla plná nadšení a své výroční potlachy pořádala každoročně. Později pak přešla na pětileté periody mezi jednotlivými potlachovými ohni a jak tvrdí šerif Pete Guth, připadá jim to stejně krátké jako předtím roční rozestupy. Svůj trampský pravěk si Zlatý orel tentokrát připomene v prvním červnovém víkendu na úpatí Řípu, kde zapálí výroční oheň společně s TO Praotce Čecha, paradoxně o 28 let mladší...

Homesickfeeling Band

Posledních pár let jsem mívala na střídačku rodinné, či trampské Velikonoce. Letos jsem se rozhodla pro bluegrassové. To tady ještě nebylo. Na facebook jsem dostala pozvánku na bluegrassový festival, který se konal na Bílou sobotu na Selské světnicce v Lipové-Lázních.

No, co vám budu povídat, tak v těch Ratajích kdysi Hrazenejch, dneska nad Sázavou se jedna moje céra seznámila s takovym chlápkem prej vod Teplic, nebo tak ňák, a ten mi na podzim povídal hele, já sem v těch Teplicích hrál s takovym mně podobnym frajerem, říká si Xavier Baumaxa a já mu na to řikám no toho znám, dělal sem produkci Náměšti na Haný na fesťáku Zahrada a tam sme ho měli a byla s nim docela prča.

To není Abbey Road, to je průvod Strany mírného pokroku v mezích zákona

Nevím, zdali Mácha tušil, že tragedie mezi Vilémem & spol. se odehrála proto, že nešli do průvodu. Byl 1. máj, byl lásky čas a v naší době se i z této poetické licence, dokonce u Máchovy sochy na Petříně, dá udělat šou. Klasici Grosmann a Šimek by řekli šou, dva, tři. Polibků na Petříně bylo víc. Číslo si nepamatuju, ale byl to rekord. Nevím ale, jestli se počítaly jenom polibky jeho a jí, nebo i jeho a jeho. Proboha, polibte mi, pardon, polibte mě taky, protože já, jako politik, spolupředseda Strany mírného pokroku v mezích zákona, jsem se věnoval, místo líbání, organizování prvomájového průvodu.